Zima

ZIMA

Voda studená a říčky šum,

to zima nám na vločkách předvádí svůj um.

Tam ve snu bílém, tam v lese,

občas se odtamtud dravý pták vznese.

Na místě, kde řada křížu stojí,

dnes, o půlnoci, dušemi se to rojí.

Dušemi těch, co bez lásky byli,

a proto neměli pro co by žili.

Bez lásky žít se přeci nedá,

kdo se o to pokouší, tomu běda!

Bídnou smrtí zhyne jen sám a sám,

tam na tom místě, u kříže, tam.

I mladá dívka tam zemřela,

i ona pro koho žít neměla.

Nemá již city, nemá nic,

přec přála by si být živá víc.

Už jen její duše tam neklidně přebývá,

avšak tu prázdnotu v srdci už nevnímá.

Ale Smrti se přec nedá vzdorovat,

jde pomalu s ní, nevědíc, že ji měl někdo rád...