Vanaprastha - 12.

šukravár, 16. července 44

edra pokračují. Dnes jsem si obul na cestu do bezdomoví nové sandály, ale to jsem neměl dělat. Samozřejmě mě tlačily na patách, na nichž se mi tím pádem utvořily bolestivé puchýře.

Ovádi bodají jako o život. Mají spíše žízeň než hlad. Koníčci před vsí Haidžarí se rozrostli o další tři jedince. Viděl jsem je právě ve chvíli, kdy od statku naklusávali do výběhu a kdy je starší členové stáda běželi uvítat se vzrušeně pokyvujícími hlavami. Dnes jsou koníčci díky tomu mnohem živější, než když jen jindy trpně stáli na nelítostném slunci bez možnosti napít se vody či se ochladit v nějakém stínu. Inu, chudák zvíře v područí člověka.

         Dnes je také den motýlů. V tomto tropickém počasí se jim očividně daří a všude, kde je ještě nějaká louže nebo vlhčí místo, tam se slétají v obrovském množství. Připomíná to některé dokumentární záběry z písčitých břehů vod Amazonie. Před vstupem na posvátné území mého lesa také Já už dychtivě lokám osvěžující vodičku z malého potoka.

         Konečně vcházím do stínu lesa. To je blaho! Tomu se nic nevyrovná. „Doma“, v tom strašném baráku, je tak otřesné dusno, že už jen to je k nevydržení, nehledě na neustálý hluk, který bez sebemenšího utlumení vniká do bytu nutně permanentně otevřenými okny. Několikrát za den jsem se musel chodit ochlazovat pod studenou sprchu, abych se nezalknul ve vlastním potu.

         I v tom randálu, který se linul k mým těžce zkoušeným uším a nervům, jsem přesto nějakým zázrakem dočetl Nejvyšší nauku od Óša a dokonce jsem z ní stačil i opsat všechna dobrá nebo zajímavá místa. Nakonec je toho víc než deset stránek výpisků z knihy o čtyřech stech stranách; takže to asi nebyla tak špatná kniha, jak by se mohlo zdát z mých předešlých ostře kritických výhrad. To spíš Já mám zřejmě čím dál vyšší nároky.

         Nyní mám s sebou v lese na čtení tři mé vlastní spisy: Sentence o lidském smradu, Básně a písně a Rakovinu na kůži Země. Po každé nové četbě je vždy příjemné i užitečné vrátit se, abych tak řekl, domů, k sobě.

         K jídlu jsem si napekl dva plechy placek z mouky, kukuřičných lupínků, hrozinek, brusinek, kousků sušených banánů a kokosových ořechů. Dobrodružství může pokračovat. Pohoda vanaprasthova může nastat.

 

Po příchodu k rybníčku Khalídž jsem nikde nemohl najít kachničky. Krčily se totiž přímo u mola ve stínu na mé polovině území. Zůstaly tam, i když jsem se kousek od nich koupal a plaval. Vůbec jsme si nepřekáželi. Teprve až stín pokročil také na jejich polovinu, kde mají též korýtko s krmením, vydaly se naráz jako jedno tělo tam. Líbilo se mi, že se mě nebály.

         Voda byla senzační. Odpoledne, když už se mi zdálo, že jsem u rybníčka nebezpečně dlouho, vrátil jsem se do stanu. Při stahování usušeného a vyvětraného spacího pytle jsem pak asi musel šlápnout bosou nohou na včelu, protože jsem náhle ucítil nesnesitelně palčivou bolest v pravém palci. V rukách jsem právě držel spacák, a tak jsem se snažil původce té bolesti rychle setřást drhnutím chodidla o trávu. Povedlo se. Bolest ihned ustala. Pak jsem tu včelu objevil. Žihadlo, jež mi uštědřila, jí vytrhlo vnitřnosti a ona teď umírala.

 

V noci přišla prasata. Posadil jsem se, ale zase jsem žádná neviděl, protože byla tma. Chrochtající a funící záhadní tvorové byli všude okolo mne. Cvrčci umlkli, ozval se poděšený hlásek ptáčka. Říkal jsem si, zdali také ta prasata vědí, že jsem tady. Mnoho toho sice také nevidí, ale jejich čich je vynikající a inteligence skvělá. Zdálo se, že se mi důsledně vyhýbají; ale jak by se zachovala, kdyby mě objevila? Za koho by mě považovala a co by si o mně pomyslela? Nezaútočilo by některé z nich v dobře míněném sebeobranném reflexu? Utekla by všechna v panickém strachu z neznámého lesního tvora, s nímž se dosud nesetkala? Zkušenosti ze setkání s prasaty v přírodě mám jen kupodivu z thajského národního parku Khao Yai, kde byla však jaksi napůl krotká, zvyklá potulovat se, hledat zbytky a rochnit se lidem v blátě kuchyňských výlevek, navyklá bez obav pohlížet na člověka, protože žádný z nich jim nesměl ublížit. Ale tady, kde jsou prasata mnohem divočejší, homofobní, pronásledovaná jako štvanci, nucená žít v temnotě, ve skrytu, ve věčném strachu z člověka, a proto k člověku nepřátelská – jak mnoho máme společného! –, jak by se zachovala, kdyby mě náhodou objevila? Raději jsem ani nedutal, dokud všechna neodešla.

         Asi za hodinu se ozval výstřel. Ojedinělý výstřel, krátký, úsečný, bez ozvěny zapadnuvší do tmy. Venku v polích mimo les je možná viditelnost lepší, ale přesto se mi to zdá podivné. Je absolutní tma a dokonalé ticho. Jako při zločinu. Mám dojem, že nám tu někdo pytlačí. Tedy, ne že by obyčejní myslivci nebyli v podstatě rovněž pytláky; neboť zlo, jež činí, je naprosto zbytečné; v tom si mohou podat ruce ve shodě se všemi řezníky světa. Ano, je to zlo, je to dokonce vražda prvního stupně, ta nejzločinnější! Člověk nezabíjí z hladu, živit se přece může snadno nenásilně, jako Já; vražda zvířete je však předem pečlivě připravovaný zločin, plánovaný, plánovitý, podlý, vědomý, často pohlcující spoustu času a zbytečné námahy, nesnadný, vyžadující plno dalších nákladných prostředků; není to nevinné, jako když šelma zatíná své drápy a zuby do masa, když zabíjí kořist – ba i to slovo „kořist“ je nesprávné, neboť dravec „nekořistí“: to, co uloví, mu náleží právem přirozeným –; to člověk v plném významu toho slova kořistí: bere si, co mu právem přírodním nepatří; a jen člověk si dokáže – musí dokázat! – svůj zločin rozumově zdůvodnit tak, aby se již vražda neškodného zvířete nejevila zločinem proti přírodě a on se za svůj zločin nemusel stydět a tajit se s ním před nelidskými bytostmi s mnohem vyšší úrovní vědomí – před misantropy.

 

 

šanivár, 17. července 44

 zimě mého pětatřicátého roku mě vezlo taxi do hor kanárského ostrova La Palma. Na konci všech silnic mě řidič vysadil a povídá:

         „No hay gente.“ – „Nejsou tam žádní lidé.“

         Hodil jsem svou krosnu na záda a pravil jsem jen:

         „Es mejor.“ – „Tím lépe.“

         A odkráčel jsem do pusté samoty hor.

 

Palec je po bodnutí včelím žihadlem oteklý, ale nebolí, jen svědí.

         Dnes jsem na rybníčku Khalídž učinil smutný nález: U břehu blízko mola jsem spatřil vzplývající tělíčko mrtvé kachničky. Zrovna jsem jedl placky, takže jsem měl okamžitě po chuti. Lidákovi by se možná naopak začaly sbíhat sliny. Mně pak také, ale jen proto, abych po něm plivl. Tělíčko nebohé kachničky se nicméně zdá být bezhlavé a cosi jako možnou hlavičku vidím ve vodě o kus dál také vznášet se u břehu. Zanedlouho jsem objevil ještě jedno tělo! Plove na hladině vody u jiného břehu, mezi kořáním chůdovitého pařezu.

         Co se tady dělo? Co se stalo? Byla ta mláďátka snad nemocná či neduživá? Lidé sami odvykli tomuto krutému způsobu přírodní eugeniky, proto jsou také tak zdegenerovaní, ale toto se prostě v přírodě běžně stává: slabí a neduživí umírají. Ano, ale proč to tak bývá, proč to tak dokonce musí být, aby život nezdegeneroval a byl stále krásný a silný? To, podle mého mínění, dosud žádný filosof dostatečně nepromyslil a neosvětlil. Chápeme sice jakž takž – hlavně však jen u jiných, nikdy sami u sebe –, že život má zůstat silný, a slabých je proto nutné se zbavovat; méně však už chápeme, nebo skoro vůbec, otázku nejkrajnější a tudíž i nejkardinálnější: Proč má vůbec existovat cosi, co vyžaduje stálou krutost a co se vyznačuje tolikerým utrpením – proč má vlastně existovat sám život?

         Příroda se zbavuje všech slabých a neduživých, aby silní a krásní mohli žít. Ale proč mají právě tito umírat a tamti žít? Proč to nemá být kupříkladu opačně? Odpověď je nasnadě: Protože se slabými by i sám život byl slabý a lehce by se mohlo stát, že by zanikl veškerý život.

         Ano, otázka i odpověď jsou jasné, pochopitelné; ale proč nemá vlastně zaniknout sám veškerý život a proč musí trvat za tolikerých běd a obětí? To je ta otázka zásadní, nejkrajnější a tudíž i nejkardinálnější! Proč má existovat život?

         Život je slepá síla, nevědomá, leč silná, neuvěřitelně silná. Život je tvrdý sen, z něhož se nikdo nemůže probudit a procitnout k úplnému vědomí, k úplnému poznání. Proto všichni spící souhlasí, že život má samozřejmě být a nesmí zahynout. Ani Buddha nebyl v tomto směru plně Probuzený, ani Mahávíra se doopravdy nestal Velkým Hrdinou v boji s životem. Z jejich myšlenek nikde ani alespoň neprosvítá, že by skutečně věděli, čím život je a jak se z něj „probudit“, jak zvítězit nad životními útrapami jednou provždy. Rozhodně to nemohli prokázat. Nikdo z obou velkých filosofů starověké Indie neposkytuje žádný praktický návod, jen máloobsažné řečičky, tvářící se tajuplně, jež jsou však zcela ploché a nesrozumitelné. Duševními stavy, nějakou meditací, nějakou správnou, tou jedině pravou meditací či duchovním cvičením nelze do života, do jeho podstaty, nijak zasáhnout. To má význam, jakkoli velký a významný, jen pro duševní vývoj, pro filosofování, pro přemýšlení, pro uvědomění si něčeho vyššího – ale není to žádná akce, nic konkrétního, žádný návod pro život v osvíceném stavu, žádný skutečný návod pro odstranění utrpení a tedy i života!

         Proč mají slabí zahynout? Také proto, poněvadž slabí, jakožto trpící, se nad životem příliš nebezpečně zamýšlejí a sami přemýšlejí, jak se utrpení, a tudíž života, zbavit, jak prohlédnout skrze závoj Májin, skrze životní iluze, jak procitnout ze sna života. Proto život nemá rád slabé a proto také nemá rád příliš chytré, ty, kteří životu zvědavě koukají pod pokličku. Jsou mu nebezpeční, protože by ti chytří a zvídaví mohli snadno odhalit zbytečnost veškerého života, marnou snahu za zachování života a prokouknout všechny triky a klamy, jimiž drží život v moci své oživené loutky, aby se těšil z jejich utrpení, jež si všichni živí tolik pochvalují a nechtějí se ho vzdát jen tak bez boje. Silní a krásní – a hloupí – se nad životem nezamýšlejí téměř nikdy; nemají také důvod; netrpí životem tolik, nebo si své utrpení ani neuvědomují – ti spí spánkem nejhlubším. Jedině velká bolest tě může probudit ze sna. Ale žádný filosof dosud jasně neřekl: „Chcete se zbavit utrpení, chcete se zbavit života, který není než utrpení? Nuže, probuďte se ze sna, nabuďte konečného vědomí, uvědomte si, že utrpení odstraníte jenom tak, že sami nebudete život šířit, zmnožovat ani sami plodit, sami sebe duplikovat – nemějte již děti!“

         Jenže to žádný filosof neřekne, kromě mne, poněvadž by ho nikdo neposlouchal – všichni totiž tvrdě spí a po rušiteli životního snu se divoce ohánějí rukama hrubýma a surovýma: „Cože! Nemít děti? Dobrovolně vyhynout? Co je to za nesmysl? Život přece musí pokračovat! My musíme pokračovat! Za každou cenu! Jsi blázen! Neumíme to vysvětlit, ale je to tak! Musí to tak být! Podobné myšlenky si zakazujeme!“

         Ale filosof si nezakazuje žádné myšlenky! A proto z těmito zpupnými spáči, s těmito náměsíčníky, s lidmi, kteří se sami uspávají pomocí všelijakých narkotik, s těmi osvícený, probuzený jedinec, kráčející osaměle tímto spícím královstvím běd, s těmito vědomými, avšak nevědomými zatvrzelci misantrop soucit nemá. Žít a trpět mohou jen bytosti nevědomé, které si své utrpení ani neuvědomují. Bytosti na vysokém stupni bdělosti či bolesti, jehož dosáhly, objeví nakonec také možnost, jak v životě nepokračovat, to jest neplodí už. Také však tyto probuzené bytosti mají soucit s dosud neprobuzenými bytostmi, což znamená, že nezabíjejí a že samy nejsou příčinou žádného utrpení nebo bolesti. Vědomá bytost kráčí osaměle světem jako živoucí neživý svědek a příklad všem živým a po životě toužícím. Ale život je silný, velmi silný – a chytrý. V tomto kosmickém eónu nám život dává ještě možnost volby, protože si je jistý, jak se většina z živých rozhodne: totiž vždycky špatně, to jest pro život, to jest pro utrpení. I ty nejznámější takzvané moudré hlavy starověké Indie chtěly utrpení života odstranit pouze dalším utrpením, asketickým týráním těla i duše, jógickými cvičeními, nesmyslným mumláním svatých slabik, různými poblblými psychotaktickými eskapádami a duchovními veletoči; jako kdyby po vzoru malých nerozumných dětí tyto blbé hlavy vůbec netušily, jakou cestou přicházejí lidé na svět! Směšná, trestuhodná, opovrženíhodná tupost! A to si říkali „filosofové“! Každé zvíře to ví! Oni, lidé, takovou základní životní poučku neznají! Ani ti nejchytřejší! Domnívají se dosud, že je přinesl čáp, či snad spíše rovnou bombardér, jehož svržené pumy-děti způsobují populační explozi; nebo se domnívají, že děti nosí mytické harpyje, jež všechno sežerou a poserou – a po nich i tyto děti všechno sní a pokálejí! Nebo si myslejí – v jejich (indickém) případě –, že bytosti na zem sesílá trpět nějaký karmický zákon! – „Zákon! Je to zákon!“ – Toť vždy poslední argument člověka. Záleží však na našem rozhodnutí, zda se množit nebo nemnožit pohlavní cestou dál a dál, a zda tedy dál trpět! – Jenže člověk nikdy pravdu sám nenalezne; nanejvýš o ni nechtě náhodou klopýtne a natluče si frňák. – Ale co kdybychom tuto možnost volby neměli nebo ji ztratili a množili bychom se pak bez naší vůle, jakkoli slabé, zcela automaticky, například dělením nebo parthenogenezí? Život je mocný, velmi mocný... – Pak by nezbývalo než jako bájný Úranos nenávidět naše děti, svrhnout je jako on do podsvětí; nezbývalo by nám než věčně hubit naše děti, požírat je jako Kronos; a znaveni tím neustálým zabíjením a požíráním dětí, nakonec bychom museli zabít i sami sebe, abychom měli pokoj od všeho vznikání i zanikání. Zatím máme šanci nedělat to; byť v té či oné podobě už to děláme: odsuzujeme své děti k mukám života i smrti už jen tím, že je tak nerozvážně zplodíme a přivedeme na tento bídný svět.

         Takoví byli indičtí mudrci. Ti byli ještě docela dobří. To na Západě udělali tupé hlavy naopak z utrpení atribut božství a z trpitelů bohy. Trpící bůh! Božský trpitel! Není většího contradictio in adiecto. To nebyl zdaleka vynález až židokřesťanské epochy; nejen Ježíš, a po něm všichni mučedníci; už například starořecký Odysseus byl nadán tou hloupou, ale o to víc uznávanou, zbožňovanou, protiřečící si „božskou trpělivostí“.

         Utrpení není božské; utrpení je naopak velmi nízké a ponižující; utrpení je vědomé bytosti nedůstojné. To není nic pro mne. Neboť můj bůh, můj rek, můj vítěz opravdu probuzený ze sna života, by se od veškerého utrpení osvobodil a dlel by ve věčné blaženosti až do konce života – svobodný, osamělý, bezdětný, nenásilný, nehumánní. Probuzený Vítěz.

A prvním příkazem Probuzeného Vítěze, tohoto arahanta, který zničil karmu, je tento:

         Neplodit a nezabíjet!

        Z toho vyplývá další vznešený příkaz:

         Nestat se příčinou plození ani zabíjení!

Z čehož plyne další vznešený příkaz:

Mít soucit se zplozenými i nezplozenými a nestat se příčinou jejich utrpení!

Jednoduchá Tři vznešená přikázání Probuzeného Vítěze. Dokonce poslední přirozeně a logicky navazuje zase zpátky na první, jako Koloběh ctností, takže by se daly vyjádřit i pomocí grafu.

Je možné, že jsem tak jednoduché zásady formuloval poprvé v celých dějinách filosofie teprve až Já, Misantrop?

Ale přijme je někdo? Nejsou při své jednoduchosti až příliš dokonalé pro tento nedokonalý svět?

 

Lidáka jsem dnes neviděl, ale přece jsem zaznamenal jeho škodlivou přítomnost podle paseky, kterou nadělal svými nenechavými prackami. Kdosi zřejmě dopoledne vysekával trávu okolo malých smrčků – ještě jsem cítil vůni čerstvě posečené trávy. No dobře, dejme tomu, ačkoli je to úplně zbytečná práce, stromy přece rostou samy – ale proč to lidské hovado muselo vejpůl přelomit také všechny bezové stromky v okolí, to je záhada, jíž může porozumět a ji vysvětlit zase jen chorý mozek člověka, Já si to vysvětlit nedovedu. Chápej: nepodřezal je, neuříznul u země; pouze je zlomil vejpůl a nechal být. Jako kdyby se těm stromkům mstil, jako kdyby to měl být nějaký úchylný trest někomu pro výstrahu, pranýř, říkající a oznamující celému lesu: „Tady vládnu já, člověk, ředitel zeměkoule! Země by se zastavila, nebýt mne, odborníka na slovo vzatého!“

         To však nebyl žádný odborník, ten, co tu spáchal takový ohavný zločin; to byl spíše blb, kterého by měl vyšetřit zcela jiný odborník, a to odborník v oboru psychiatrickém. Lidužel, psychiatr by nanejvýš zjistil leda cosi obecně lidského, co nelze vyléčit, pouze vyhubit. Zlámat tomu člověku jeho nenechavé, ničemné pracky! Přelomit jeho páteř vejpůl, jako to on udělal s těmi bezovými stromky, jež jsou léčivé a užitečné celému světu, kdežto on, člověk, je pouze chorobný a nikomu na světě užitečný! Pokosit lidstvo jako plevel, jímž taky je, namísto toho, co ono za plevel pouze považuje!

 

Pole okolo lesa se bělají květy máků. Zase nic kloudného k snědku. Z plodin převažuje řepka a mák. Na co tolik maku? Hodlají snad přeměnit tuto zemi nejen na zemi třetího světa, závislou na dovozu potravin, ale navíc i na zemi vyvážející narkotika, vyráběná z nezralých makovic?

 

Odpoledne mě od rybníčka zahání zpátky nahoru kupící se mračna a blížící se bouře. Bouře zuří celý zbývající den i celou noc. Blesky trhají a párají nebesa s ohlušujícím třeskem. Země duní pod lítými nárazy výbojů. Země se dokonce znatelně chvěje, což může pocítit jen zvíře spjaté se zemí, jako jsem Já. Proto také my zvířata vždy jako první vycítíme příchod každého kataklyzmatu o mnoho dříve než pouhý člověk, který necítí nic na betonovém dláždění. Jsem na vrcholu nejen blaha, na vrcholu nejen bdělosti, uvědomění a osvícenosti, nejen na vrcholu pyramidy života, ale i na vrcholu kopce, takže všechny blesky se vybíjejí právě tady nejvýš. Rány to jsou někdy děsivé, až se lekám. Ale není čeho se bát. Bouře je nebezpečná jen venku, nikdy tehdy, jsi-li vleže přitisknut k zemi ve stanu. Nanejvýš tě to může zabít.

 

 

ravivár, 18. července 44

rší ještě dlouho do rána, to je celkem víc než dvanáct hodin nepřetržitého deště. K mému nemilému překvapení zjišťuji, že ležím zřejmě na nějaké vyschlé louži, kam prosakuje spodní voda, protože podlaha pode mnou je celá mokrá.

         Prší bez ustání celý den. Ale i když prší celý den, dokonce i tehdy je to v lese, daleko od všech lidí, lepší než kdekoli jinde v jejich blízkosti. Nedá se kam jít, co jiného dělat, než ležet nebo sedět ve stanu a číst si nebo pospávat, ale ani to není nuda. Neboť hlavou mi víří tolik myšlenek, že se mi ani nechce je všechny zapisovat. Ten vynucený klid na lůžku a ta uzavřenost před světem je dokonce pro zvýšení toku myšlenek nejlepší ze všeho. Hlavní výhodou je však bezesporu ticho.

 

Pozdě odpoledne konečně přestalo pršet, ale dál je zataženo. Ptáci se probudili a začali zpívat a poletovat sem a tam po stromech. Také můj stan nevynechali a sedali na něj. Náhle můj známý budníček podlétl vnější střešní stanový dílec, vlétl uvnitř na moskytiéru a jal se z ní nerušeně lovit mušky, pavoučky a jiný hmyz. Už zase! Zase takové blízké setkání! Ani nemusím nikam chodit, a zvířata za mnou chodí sama! – Tedy ne samozřejmě kvůli mně, ale i tak je pozoruhodné, jak takový malý, chytrý ptáček najde cestu dovnitř stanu a zase ven a že dokonce ví, co tam uvnitř najde, aniž by to viděl. A pak že jsou zvířata hloupá. Hloupí jsou naopak lidé, kteří to o nich říkají, protože je neznají. Jsem polichocen touto milou návštěvou, poctěn a nadšen!

 

Další dnešní zajímavý nález jsem učinil pár kroků od mého stanu. Je to vlastně zázrak, poněvadž jsem mezi dvěma smrky objevil – až dnes! –, světe, div se, – krušinu olšovou! Mladá, plodná krušinka zde hrdinně a osaměle soupeří o světlo a živiny s převládající jehličnanovou přesilou. Záhadou je rovněž to, jak se sem dostala; kdo sem, doprostřed lesa, zanesl malou krušinkovou pecičku, která ještě ke všemu sama vzklíčila a vyrostla v mladý stromek, sice pokřivený, jak si hledal mezi smrčím místo na slunci, ale přesto zdravý a živý, dýchající skrze zelené listí. Krušinka není skutečně ani v nejmenším napadena žádnou chorobou ani žádným ožerem. Roste si tu a zatím zdárně prospívá i bez šlechtitelských zásahů, bez opečovávání sadařem, široko daleko sama, jediná svého druhu. Pro mne jsou takovéto úkazy zázrakem; pravým, nefalšovaným zázrakem. A Já si jej všimnul až dnes, kdy indické tropy vystřídalo zase to šedé, škaredé středoevropské pošmourno.

 

V devět hodin večer – ještě bylo světlo – přišla znovu prasata. Jedno z nich jsem slyšel chrochtat a funět přímo za zadní stěnou mého stanu! Bál jsem se pohnout. Dělily nás opravdu jen dvě slabé stěny stanu!

Ví o mně to prase? Cítí mě?

Zase jsem nezahlédl ani jednoho z těch divočáků, třebaže bylo světlo a třebaže byli jednu chvíli též přímo přede mnou, kdesi v hustém smrčí. Drželi se důsledně v těch nejhustších houštinách, kde je nemohl nikdo zvenčí uvidět. Asi to mají tak zažito po staletích nelítostného pronásledování.

Najednou se jejich vůdce rozběhl nazpět, vydav zřejmě nějaký varovný signál k ústupu. Buď zahlédl mne, sedícího v otevřeném stanu a zírajícího tupě do slepé prázdnoty, snaže se něco zahlédnout, nebo se polekal stanu, anebo snad také zaslechl hudbu, linoucí se zdola z vesnice Haidžarí. Nevím. Ale něco je určitě vyplašilo. Za minutu byli pryč a s velkým dupáním vzdalovali se, odkud tak tiše přišli. Je jasné, že tábořím na jejich pravidelné trase, takže se s nimi asi budu setkávat častěji. Celý život jsem v tuzemské přírodě divoká prasata ani nezaslechl, a teď, letos, jsou tu již potřetí, jakkoli jsem z nich nezahlédl dosud ani štětinu. Je to všechno tak vzrušující!

 

 

sómavár, 19. července 44

rdličky po ránu smutně hrdlí. Hnusné počasí se nelepší a k tomu začíná být zima. Navíc mi dochází jídlo. Je čas odebrat se do města pro nové zásoby a vyčkat lepšího počasí. Puchýře se zahojily, přesto však nové sandály tlačí a dřou mi kůži zase na jiném místě. V hrbolatém, obtížném terénu se mi v nich podvrtávají kotníky, což mě nutí k nezvykle opatrné chůzi. Odvyknul jsem sandálům! Myslím na římské vojáky, kteří žádné jiné boty než právě sandály nenosili. Ale copak římští vojáci! Těm nevadilo ani nechat se zabít pro větší slávu Říma!

         Všech jedenáct koníčků se skamarádilo a drží se spolu, dnes poněkud dál, až nahoře na jedné louce, už tedy ne podle cesty, po níž se ubírám k městu. Viděl jsem také tu srnku, k níž jsem minule přišel tak blízko, že ani neutíkala. Tentokrát však byla dál u lesa.

         A když jsem vešel do lesa nad městem, abych si tam ještě poseděl na posedu, odpočal si a psychicky se připravil na závěrečný sestup dolů k lidem, uviděl jsem utíkat srnce a srnku. Když jsem pak došel kopřivami ke starému posedu, oba srnci byli tam, jako by na mne čekali. Srnec a srnka však opravdu nečekali, že se vynořím právě tam, takže jsem k nim došel zase hodně blízko. Srnec vyrazil z hustého podrostu honem pryč do hloubi lesa, zatímco srnka poodběhla několik srnčích skoků, zastavila se a pozorovala mě napjatě, co udělám. Já jsem jako by nic začal šplhat na posed, což ji přimělo rychle následovat svého druha. Osaměl jsem. Pouze pěnkava vytrvale zpívá svůj jednotvárný nápěv. Už abych se zase vracel zpátky do mého lesního ášramu!

 

---