Výběr střední

Základkou jsem vždycky bez problému proplula a neřešila, co bude dál. Věděla jsem, že chci vysokou, ale jakou to jsem fakt neměla páru.
V osmičce jsem se začla dost zajímat o gympl a dost si ten nároz prosazovala, ale pak přišla devídka a já začla dost přemýšlet, jakš takš jsem věděla jakým směrem bych se chtěla dát a svým způsobem jsem s možnostmi třích přihlášek chtěla vyzkoušet štěstí ve větší škále. Máma se o to nijak zvlášt nezajímala a sem, tam se mě zeptala.

Nadešly rodičovské schůzky a máma si mě zavolala do obýváku a vedly jsme takovou rozmluvu o tom, kam bych asi tak šla a proč.
Vyloženě jsem měla sto chutí sebrat se a odejít, nesnáším odmítavé pohledy. A jak se zdálo pedagogické lyceum a technické lyceum jí nebylo dost dobré a nejvíce jí rozčílilo, když se mě zeptala, kam podám třetí možnou přihlášku a já řekla, že nevím - tou dobou jsem si prošla spousty středních škol a zamlouvalo se mi jich vážně víc. (Asi to bylo tím, že od malička jsem se vždycky raději přizpůsobila.) - Máma na mně vyjekla a já raději vstala, že odejdu. To jí asi dožralo a začla moralizovat o tom, že jako jedničkářka mám mít školu vybranou.

Jako vždycky, když na mě křičela jsem na ní jen koukala a přemýšlela o něčem jiném. V hlouby duše jsem cítila, jak mě to mrzí. Mrzí mě, že pro mojí mámu nejsem dost dobrá, nejspíš proto jsem zašeptala: "Chtěla bych vidět zrovínka tebe na mém místě. Víš, ty jsi pouhá čalounice."