na palmě

Jednoho dne možná tohle všechno odložím jako opotřebovanou kůži. Růžovoučký a nový vylezu ze šedivých hadrů pripraven a  povolán k něčemu...
ten den může být za rok, nebo za padesát. Ale nemyslím si, že se tak stane. Hospody a potulka asi zůstanou ne koníčkem ale koněm na kterém pocválám až do konce.
Myslel sem si, někde na palmovce, pozvedajíc už čtvrté pivo. V teple hned u výlohy restaurace. Za tenkkou hranicí vítr, sníh a spousta zazimovaných lidí. Tramvaje se červenají, chodci splývají s pozadím večerního dojížedění dne.
No vlastně krom dívčího elementu nikoho nepotřebuju...

dívám se po různých nedokonalostech omítek, po špinavých sklech vstupů do metra, na neúnavné holuby. Vlastně, není potřeba vidět víc.. vše ostatní si tak jako tak doplníme sami.
Ticho v hlavě je hmatatelný, jako modelína... podle tlaků vytváří figurky, či kachle s loveckými výjevy, nebo tištěnými květinami. Prostě reflexe okolí vytvoří svý vlastní figurky. A o nic jiného nejde, postavičky jiných jsou deformované a nechutné. Něco jako výtvor dítěze ze školky, ale čtyřicetiletýho krom naivity plného hnusu, vnějšího tlaku a rádoby chápání. Stejně tak jako mý výtvory z platický hmoty, když nevzbudí odpor, tak alespoň výsměch.
Jde o to vnímat, těsit se svými formeláčky. Ostatní výtvory ostatních myslí jsou naštěstí daleko ode mě.
Těžko vědět o co jde, lehko cítit podstatu nakapanou do všeho okolo.

Leštit kulovnici, krmit kapry, stříhat si nehty, dotýkat se keramických obkladů socialistických úředních budov. Tam někde je neurčito s jasným hlasem.

„ty jsi nasranej?“
„ne.“
„jéé, už zase vytuháváš. Jako po každym brku.“
„ne, jenom přemejšlim.“
„to říkáš vždycky. A pak ti padá hlava do piva, načeš za hodinu obživneš a řekneš: deme domů.“
„podívej se ven.“
„na co?“
„no prostě na palmovku z perspektivy stolku v hopodě.“
„co se ti líbí nejvíc? Mě ta paní, jak nese toho psa. Asi má pocit že mu nastydnou packy.“

no to jsem si nevšiml. Hezký.

„spíš spěchá.“
„a co jako?“
„no pes vypadá mladě, a než to všechno oběhá tak most přejdou za hodinu.“
„možná. Necheceš si poslechnout můj novej mix?
„tak jo.“

svěží hause se příliš nehodí k plazivě zběsilé atmosféře dopravního uzlu. Ale má to sílu. Zelený prvek zbavuje mě kritičnosti. Hledám očíma cokoli, jakýkoli pohled se kterým bych mohl spojit beaty neznající vymrzlý koleje, dlažbu a lidi. Nejde to. Svět lesklýho klubu a lesklejch zadnic má pramálo společného se světem šedý zimy, pohybu a kvapu.
Ale kousek odtud je ulička vedoucí k řece s prastarou kapličkou. Představuju si techno dancerku místo strunulý panny, neposkvrněného početí, marie... tančí, drží se mříží, spocená, hází vlasy a má tolik hříšné očí... dívá se do řeky a počítá kolik času zbývá do konce šichty. Někde v rohu sedí boy. Čeká a radší se ani nedívá na ostatní hochy s jasnými záměry... kouká do skleničky a myslí na rachmaninova... ví do čeho šel, a přece mu to nedá. Nechat jí tam jen tak. Co kdyby..? kdyby se dějou, on si rve žíly a nejde o nic víc, než mít. nic šilenějšího se nedá vidět v souboji audio a vizualního světa, kterej musim podstoupit na požádáni.
Ale na jinym místě vjiný příležitosti by se mi to docela líbilo, přestože je to nováčkovský pokus o mix.

„dobrý, ale ten konec mi příjde moc mnotónní, neví kdy to má skončit...“
„no asi jo, ale jinak by to bylo zas moc krátký.“
„tak na tom ještě zapracuj.“
„určitě. Díky, že sis to poslech.“
„e nada. Ty taky čteš mý věci.“
„ptotože si pěkně vychcanej. Tu a tam napíšeš něco o mě, nic neřekneš, a já to pak najdu. Koukám co všechno sis myslel a neřek a čekám co bude dál. Manipuluješ.“
„no to mi jediný jde, udržovat v napětí pomluvou. Na to slyšej všichni.“
„možná bys měl to napětí udržovat umem.“
„vtipný.“
„ se nemrač, vždyť víš, že je to v pohodě.“
„nevim co je v pohodě, ale to uvidíme.“
„no, že si můžem navzájem něco dodat, vzájemně se interpretovat. Třeba.“

hmm. Co říct? Nepopiratelně jsem egocentrik, ale jistě může přijít mnoho cizích, nečekaných podmětů, které mi fackou otevřou oči. Ale teď to nehrozí. Ovšem loajalita je vzácná věc, a je třeba si jí hýčkat.

„určitě, si vzájemným vztahem měníme svůj vnitřní ustrunulý svět.“
„aha, vytuhlost je pryč, přichází filozofování, že?“
„ani ne, budem se dívat z okna.“

tak bylo nějaký čas zas ticho. Viděl sem šedivý zábradlí z imitace žuly, na kterém jsem sedával při cestě do vojenský nemocnice, jakožto věčný simulant a diletant branný služby. Bylo to jiné zábradlí? viděl jsem ho jinak? Asi ano. Bylo horké od slunce, bylo chvíli vytouženého zevlování po a před nutností idiotistický povinosti pro nic. Za mostem cvičila olga šípková ve svým centru fitness. Atraktivně barevné karimatky a možná i cvičenkyně. Kus dál reznoucí překladiště které pamatuje budování, svazáky a plačící důchodce dneška. Ty kteří ochotně a bezplatně hákovali, poznali se, vzali se a dnes jim pohled z tramvaje přehrává tu jejich.
Nechutný libeňský ostrov, plný budov z vlnitého plechu ap, plný pofiderního a špinavého fungování. Motorkáři, bazary a uličky jak nemocí rozežrané odvrácené tváři johanessburgu.
A hnědá řeka, netečná studená dýchající chlad a smrad. V zimě pěkně nechutný místo.

„zdenka s petrou budou dneska taky u nás. A hodně pijou.“
„hmm.“
„co se zas tak tváříš?“
„čelim realitě.“
„cože?“
„je mi jasný, že nebudou vypadat jak moje injektovaný představy z freevideo.“
„no to nevypadaj, a buď tak laskavej a zdrž se vešerejch aktivit jo?“
„nech toho. Jen bych chěl vidět dvě překrásný lesby spolu, a ne realny..“
„aspoň nebudeš vyvádět jak minule...“

trochu se nám to zvrhává v kecy. Jenže... času je dost a pár piv bych si ještě dal. Je tu stále možnost odejít, prokráčet si cestou zimy někam jinam a tam pít sám. Jenže je pozdě. Vytržení z reality se stalo, pro dnes jsme spojení byť pokrouceným poutem. To vše a nic, pro dnešek vzalo za svý. Tuším, že zas budu na lidskym jevišti hercem a divákem jiných herců. Pak na to raději budu myslet jako na party, ne jako na slabost, neschopnost prásknout dveřma před nosem snadný cestě.
Do pootevřených dveří nestihl jsem strčit nohu. Tak půjdu po chodbě baráku s mnoha byty, za každými dveřmi jiná chuť k těm dveřím které jsou otevřené, a snadno do nich vstoupit.

„no uděláme si svařák s indickým pepřem?“
„jestli chceš?“

čeká mě to. Lidský hemžení. Budu se hemžit jako měňavka. Tolik slabosti v nás, že nedá silnému zvítězit,  tak málo síly v nás, že slabé bude mít vždycky hlas.

Dopijíme, jdem přes ledový most, směr dělnická...