47. pátek

Nikdy bych neřekl, jak to může být těžké. Narodil jsem se v pátek, čtyřicátý sedmý pátek roku 1992 v malém městě nedaleko Bristolu v Anglii. Matka nebyla zrovna nejšťastnější, když dva týdny po té divoké party zjistila, že krom zlomeného nehtu (a strašlivého bolehlavu druhý den ráno) obdržela ještě jeden “dáreček“ – mne. Nicméně i přes tento fakt to s mým otcem, který se k tomu postavil čelem a po okamžitém přerušení školy se vydal na strastiplnou cestu otce a živitele rodiny, vydržela celých deset let. Pak jednoho dne zmizela. Prostě si sbalila věci  a bez jediného slova se v noci tak trochu jako zloděj vypařila. Táta, samozřejmě zdrcený, žil od té doby sám a snažil se mě vychovat jak nejlépe to šlo. Opustili jsme náš starý dům, který byl podle něj nasáklý matkou a přestěhovali se do Bristolu. Nová škola – noví přátelé. Málomluvný James, možná až moc uzavřený, což mělo i své plusy, modrooký Frank, tak trochu neprávem střed pozornosti, zvenku vypadající jako roztomilý medvídek – uvnitř ovšem labilní, schovávající se za přetvářkou borce a konečně Emily, rudovlasý snílek, éterická kráska, která promrhala nejlepší roky svého života se mnou, ale pěkně popořadě.      

O pět let později na Bristol High School nás tvrdě rozdělila Wendy. Frank, do té doby střídající holky jako ponožky, se po dvou týdnech vztahu s nějakou o dva roky starší brunetou rozhodl pro nově příchozí spolužačku Wendy. James, do té doby sám, se do ní zamiloval. Ale co Frank chtěl, to Frank dostal, a tak se po týdnu snažení dostal naivní Wendy pod sukni. Samozřejmě jejich vztah založený jen a pouze na dennodenním sexu po vyučování u Franka doma nevydržel a po měsíci byla nebohá Wendy vystřídána další obětí. Převálcovalo jí to jako lavina a z mladé usměvavé a nesmělé slečny se stala zničená troska. James začal Franka nenávidět a mě to jen utvrdilo v názoru, že doba nás nutí dospívat čím dál tím dřív. Proto jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodl ukončit můj zrovna se rozvíjející vztah s Emily. Prostě jsem si na něj nepřipadal připraven. Zrzavý lesk jejích vlasů vystřídala půlnoční čerň, úsměv přešel v skleslost, radost v pláč. Od té doby se mnou Emily už nepromluvila. James pro to neměl pochopení  a zanevřel na mě, nebo možná já na něj, sám už  přesně nevím. Byl to začátek temných let. Z naší nerozlučné čtveřice jsem tedy zůstal jen já a sukničkář Frank. Začal jsem žít jeho životem – alkohol, sex a lehké drogy a to vše v množství větším než dostatečném. Otec, zklamán mnou i svým dosavadním životem, mě v tom nechal samotného a po dvou letech sebedestrukce sama sebe mi dal poslední možnost jak vše vrátit do starých kolejí – Abraham‘s College. Sám už jsem pochopil, že Frank jde jiným směrem a tak jsem nastoupil sám, bez přátel, bez peněz, téměř bez rodiny.        

Tehdy do mého života vstoupil Tony. Potkali jsme se na přednášce filozofie. Já, po náročné noci se zbytkovým alkoholem v krvi a stále s mírnými halucinacemi z temně modrých prášků od podivného dealera z třetího baru včerejšího flámu, a vedle mě on s tajemným úsměvem ve tváři, který tak trochu říkal, že už byl na těch místech, že zažil stejná rána, a že ví, jak se z nich dostat s úsměvem na tváři. Hned po konci přednášky jsem zamířili k němu na kolej. Rychlé seznámení zakončené jeho prvotřídní trávou. Noc proběhla klasicky až na to, že jsem tentokrát měl parťáka. Půlhodina na baru, poté jasně bílý prášek z hrany mušle, závrať a divoký sex s dvojicí bisexuálek u Tonyho. Druhé ráno jsme vynechali první dvě přednášky, vyhnali pár objektů naší touhy z poslední noci a zašli na snídani do místního vyhlášeného podniku. A tak to fungovalo den co den. Bez hádek, sporů, prostě jsme byli… šťastní.  

Nicméně čím hlouběji jsme se nořili do našeho přátelství, tím víc jsem si uvědomoval, že jen pouhé přátelství možná nestačí. Každou vteřina s ním pro mě byla tím nejlepším z celého dne a každou hodinou  mi činilo větší a větší potíže odolat touze chytit ho za ruku, dotýkat se jeho nakrátko zastřižených tmavých vlasů, políbit ho. Celé dva měsíce jsem to před ním tajil. Bál jsem se odmítnutí, já, do té doby bez vážnějšího vztahu, bez zkušeností. Skrýval jsem své dychtivé pohledy, ale jedné noci po dávce podivně páchnoucích hub jsem se neudržel a šel s pravdou ven. Jeho bezstarostný smích přešel ve výsměch, když pochopil,
že to myslím vážně. Odmítnut jsem se uzavřel do samoty, zhrzen, zklamán životem i sám sebou. A v té chvíli jsem si vzpomněl na Emily, jak jsem ji změnil, co všechno pro mě byla ochotna obětovat a jak jsem se jí za to odvděčil. Začal jsem se opíjet do bezvědomí. Marihuanu vystřídala krabička trojúhelníkovitých pilulek, které jen prohlubovali moji depresi. Celé dny jsem trávil zavřený v malé místnosti, v rohu čekal na milosrdný spánek, který unášel moji ztrápenou mysl do chvilkového stavu prázdnoty spánku. Když člověk sestoupí na samé dno, už nemůže klesnou hlouběji, a tak mě zpráva o smrti Emily relativně pomohla. Dva měsíce po našem rozchodu měla autonehodu a po třech letech v komatu zemřela. Vytržen z letargie samoty jsem se po dvou probdělých dnech dostal ze dna. Zničením jejího života jsem se ocejchoval krví té éterické krásky, té, co mi bezmezně věřila, pomáhala, milovala. Pocit viny po čase ustoupil do pozadí mé mysli. Už nebylo nic, co bych mohl napravit, žádná cesta zpět do dětství. Na konci druhého semestru jsem byl na první pohled normální, téměř dospělý člověk. Ovšem zdání klame. Pocity mě opouštěly jako krysy potápějící se loď. Už jsem nelitoval, už jsem necítil. Život se stal trestem a já hledal způsob, jak z toho ven. Ale žádný neexistoval. Nebyl tu nikdo, dokonce ani otec mi nedokázal pomoct, vyplnit to prázdno uvnitř mého bytí. Na sklonku listopadu roku 2010 jsem si vzpomněl na ukolébavku, kterou mi kdysi dávno zpívala matka. Ano, byl čas jít spát. Znaven životem s krabičkou prášků na spaní, jsem já, Michael J. Flinch, zemřel ve věku osmnácti let. Krátký, ovšem plný život. Ničeho nelituji.