billiard club

Teplí kluci, jsou tak hezcí, čistí, mají styl. A taky spoustu kamarádek nadšených nejen jím, ale hlavně oním jejich statutem. Tak tu sedíme pospolu.  Trochu ironický, vzhledem k tomu, že dnes je na programu tanečnice u tyče.
Zadkama ošoupaný polstrování židlí a lavic vypadá ve světlech nočního pajzlu jako nové, a všichni vypadáme záhadněji, zdravěji a méně lidsky. Jsme šerosvitovými obrazy  svých já.
Vidím je všechny ráno. S oholenými tvářemi, s čerstvě nařasenými pohledy vyrážejí za povinností. Jiní lidé. Tišši a schopní. Čekající na večer, na výběh pro idividualitu.
Vynikající hráči kulečníku. Kouli umístí vždy tam kde je jí třeba. Sedíme a vedou se různé řeči. Slečna v černém tričku  s nápisem „jsem tvoje barmanka“ a mělkýma očima přichází, přináší.
Možná unavená všelidskou rutinou, možná rutinou zrozená.
Na velkoplošných obrazovkách kopou fotbalisti, na plochách poolových stolů šťouchají hráči.
Stoly jsou obsypané lidmy dosti animálních tváři. Hodně černé, hodně východu. Cosi tu protíná vzduch, abstraktní sperma nadějí.

„na tý pláni vedle prej už konečně budou stavět.“
„to říkaj už dvacet let.“
„ne opravdu, viděl sem projekty. Přemejším o tom, že si tam koupim byt na hypotéku. Jo bude to richta, ale bude to moje.“
„jednoho dne svejm dětem předáš nemovitý majetek.“
„právě!“

lidi jsou ochotní se dřít pro to „právě“, ale nejesem tu vlajkonošem skepse. Snažím se zapadnout do společnosti a společnost potřebuje nejvíc potvrdit vlastní stanoviska.

„no začneš, získáš, majetek je přeci jen majetek.“
„jo mám sto chutí do toho jít.“

rozbíhá se diskuze o výhodách a nevýhodách hypotečního závazku. Dívám se na tanečnici. Je znuděná, ale snaží se.
Má moc hezké nohy a zadek, ale pekelné oči. Směju se s nimi hlubinám pekla. Chtěl bych pramen jejích vlasů. Zakopal bych ho do sněhu na zahradě, ať si satan zmrzne.
Vidím záda štamgastů na dlouhém baru. I záda mluví a nejde tu o držení těla. Ramena se pohybují, límce jsou splihlé a seprané, zvednuté a mastné a všechny ty kombinace.
Šipkari vedle nás, rodinná oslava, spousta zvláštních slov a  a kódů na pohled infantilních ale naprosto přesných v kodifikaci rodinného setkání.
Plastový ježeček terče přijímá údery hrotů, něco se sepne, na dysplai se zobrazí hodnota, tleskají, či jinak komentují. Jsou.
A kluci se smějí překrásnými usměvy, jiskrnými zuby. Radost se podívat. Vnitřní estetično je polem kolem našeho stolu.
Jsme v klasicistním parku, a varhany presnými trylky zdobí večer. Procházím se pod stromy. Různě se větví, porůznu se sklánějí. Vrhají stín, nebo ho dávají na někam vedle cesty.

„že jo?“
pátrám po poslendních větách.
„jistota je jistota.“
„to máš pravdu.“ (pořád nemám niť)
„nevadí mi mít dvě práce, pořád si jedu pro svý.“
„buduješ základ, jinak to nejde.“

odvrací se, povzbuzený. Odvracím se opruzený. Je toho málo, co okolí nabízí pro pohled. Snad jen vzpomínku na cestu domů, po stejné trati, jako půjdu dnes. Přes rozblácený kdysi zelený pruh pokrytý klečí. Po cestičkách kolem činžáků vykachlovaných strupovitými dlaždicemi. Kolem rohů které nabízely podpěru opilému navracejícímu se individuu.
Dnes to tak nebude, není proč se opíjet, jen mě nepohnutě pozdraví všechna ta místa kde jsem odpočíval na dlouhé cestě domů.

Těším se na ní. Nic nepomůže od doušku jedu tolik jako chůze čistou černou zimou.