tam či tam

„ty vole, založíme spolu odbory. Dem do revoluce!“
„to je krajní prostředek, a je pořád líp teď, než v anarichi a krom toho, nemáme na to.“
„já chci anarchii.“ směje se hnědými zuby. Krom toho často křičí, vším mlátí a má spoustu verzí nemesis ale nikdy se nekonají. Ale má něco, lidi ho poslouchají. Možná právě pro agresivní obálku pohybů a řečí. Možná proto, že těmhle sračkám skutečně věří.
Venek pokrývají zvláštní granulky sněhu. Seděl jsem tam na schodech, díval se na žluté koule lamp, na pofiderní výlohy na pofiderní promenádě komouškýho urbanismu jménem skalka. Já, granulky, štěrk posypu a kamenné poupě růže uprostřed toho náměstíčka. Ale šel okolo, a já nemám na to říct: nejdu nikam, nebavíš mě. Šel jsem na dvě.
Venku s procházejícími lidmi mi bylo líp, ale kdo ví co čeká za dveřmi? Samozřejmě že krom skalkových karikatur nic, ale do poslední chvíle vždy doufám v překvapení. Mladej vrchní s tváří vlka, něco jako odstřelovač wermachtu, plynule roznáší pivo podoben jarnímu vánku na rtech niny simmons. Vlní se mezi existencemi. Dávám mu plný pohled mých zad. Kolegialita, či kamarádšaft je spíše k pláčí. Ale obchod je obchod.
Venku konečně rozběhli větnamci krámek se vším, s fialovou výlohou a záclonou jasně bílých diodek. Chtěl bych se dívat na ní. Na celý ten rodínný klan střídající se ve službě. Pěkná richta. Ale mají směr a cíl. Daleko od revolucí a velce malých představ. Oni jsou mečem, oni jsou úderem a pěstí. Ale v sametový nenápadný rukavici. Z vysoka chčijou na hlučnýho mastra co se se jim k výloze chodí posmívat. Jako by ho neviděli, protože vysmát se mu, moc energie, a k ničemu vocasové byli a budou.
Chtěl bych mít soukromý autobus, který bude šněrovat městem. Nastupovat budou jen krásné dívky, a já budu klouzat očima po okapech nebo po řasnách a nohou. S rayem charlesem bude wonder noc.
Ale sedím tu v putyce a hraju hru.

„já vim, že tě nezajímám. Ale dobře se mi stebou povídá. To cos´ mi poradil na lukešovou bylo fakt přesný, a zabralo to, nafasoval sem konečně boty.“
„stačí jí poslouchat, má tě za debila, nehlídá se. Snadno to můžeš použít. Ale tak jako tak si víc a víc na indexu. Nic ti nepomůže. Už je to prostě tak. Boty ti vydá, a taky víc nenávisti dostaneš.“
„na to já seru! Chci dotělat rok a pak du do píči, budu makat na černo! Sem zvyklej vydělávat třicítku čistýho. Kdo já sem? Nějakej podrž taška za patnáctku?“

jo to přesně jsi. Ale pár let pika prostě vypatlá mozek. Už nikdy nepochopíš realitu. Budeš řvát a mlátit vším, protože příjem máš v hajzlu.

„ty to dáš, máš dost energie a vizí.“
„to se vsaď kámo, kdo já sem...!“

takhle se to vleklo hodinu. Nevěděl sem sem, že v hany sedí kristýna liščí a, a že se bude celej večer otírat, ukazovat nohy a pak odejde protože sem přišel moc pozdě.
Místo toho meškám, netušíc, v pajzlu s naprosto precedentním ztroskotancem. Kažná větvička s černou kůrou promrzlou a okrášlenou sněhem vypráví lepší, silnější věci.
Tam je totiž vše a nic. Všehomírum, pantheismus, tao či co chcete. Cokoliv chcete. Jen se vším v pohedu musíte tančit. Jak s novou milenkou co vlastně ani neví. Někdy je tak blízko, že vám mezi zuby leccos zůstane, a za okamžik tančí na druhý straně parketu a je dál než parsek.
Ale nechat se vláčet osudem, nahodilostmi, možnostmi přispívá k lepšímu, vášnivějšímu návratu k oné milece ze všeho a ničeho, k neviditelné krásce co násobí průtok v topořivých tělících stejně jako dokáže zmrazit srdce s myšlenkou na kulku v hlavě.
Mluví a mluví, vypadá to že dávám pozor. Představuju si jaké to je mít na mušce jelena. Hnědá srst a tuk a svaly a energie nitrocelulózy v nábojnici.
Prostě je to na místě. Líp se mi přemýšlí přes katalyzátor píčovin plynoucí jako vějíř prskanců od podobných myslitelů.
„..give you hand to me...“ myslím na raye. Chci seďět někde na baru v černym kvádru, potahovat z dunhillky a dívat se na lidi. Afektovaný narcis. Anebo opilý dělník v zatahaný péřovce v neskutečně hnusnech botech. Ale být tam někde tam co se dějou věci.
Ale sedim tady, a dává mi to mě. Jo je to egocentrický blues.

Nakonec proběhl fingovaný telefonní hovor, a mohl sem si jít kam chci a sám.
Osedlal jsem metro, směr centrum. A bylo to místo které mě čekalo. Ale pozdě jsem ho vyhledal. Krom pár vytoužených příslibů, nestalo se nic. Jen nekonečná paleta tváří.
Kristýna je kdesi, já jedu domů,

stálo to za to.