Za branami smrti

Na chvíli jsem ztratil vědomí, a když jsem se zase probral, bylo všechno kolem vzhůru nohama. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bude kolem mého odchodu takový rozruch. Sestry kmitaly ve zběsilém tempu podkresleném nepříjemným pištěním nouzového alarmu. Jedna z nich chvatně rozdává příkazy ostatním. Oni se mě skutečně ještě budou pokoušet zachránit? Lidi, vždyť tahle vyhořelá mašina už patří do šrotu!

Jejich hlasy ke mně doléhají stále tlumeněji a každou chvíli je přehlušuje podivný bzučivý zvuk, jako by tělo samo postupně vypínalo všechny svoje systémy. Jen tak si ležím a čekám, až to všechno proběhne. Až mysl otočí i tím posledním vypínačem a na zčernalé obrazovce mého života se objeví – No signal –

Naposledy třikrát krátce vydechnu a už se nenadechnu.

V příštím okamžiku stojím v obrovské nádražní hale, která mimochodem dokonale vystihuje moji představu přestupní stanice mezi životem a smrtí. Vysoké stropy podepírají masivní sloupy v románském stylu z leštěného kamene. Gotická okna na obou stranách haly jsou vyplněna vitráží, skrze kterou vykreslují sluneční paprsky neuvěřitelně krásně barevné obrazce na podlaze z bílého mramoru. Hala je plná čekajících lidí. Pohoda i bezpečí, které doslova čiší z celého tohoto místa, mi vyrazily dech. Tady, těsně za branami smrti, jsem čekal spíš ponuré a chladné katakomby.

„Vítejte v bardu smrti. Právě se nacházíte v přijímací hale. Prosím pokračujte dál ve směru šipky.“ instruoval mě pohotově a s nenuceným úsměvem na tváři snědý muž středního věku, v perfektně padnoucí tmavě modré uniformě.

Na podlaze před mýma nohama se skutečně objevila zelená pulzující šipka, navádějící mě k malé kovové krabičce připevněné na stěně haly. Přistoupil jsem k ní blíž, abych si ji mohl lépe prohlédnout a zjistil jsem, že je vybavena čtyřmi lesklými tlačítky, seřazenými do sloupečku pod sebou. Vedle každého knoflíku byla malá cedulka s popiskem. Ze zvyku jsem chtěl zašátrat v kapse a vytáhnout z ní futrál s brýlemi na čtení, ale nebylo to potřeba. Popisky byly pro mě perfektně čitelné: 1) Buddhisté 2) Hinduisté 3) Muslimové 4) Křesťané

Došlo mi, že zařízení slouží k roztřídění příchozích, podle jejich vyznání. Ale co když člověk žádné vyznání nemá? Co potom? Takoví lidé nejspíš přijdou po smrti na úplně jiné místo. Tahle obrovská místnost má nejspíš za úkol shromažďovat v sobě pouze osoby z výše uvedené nabídky. S takovou odpovědí jsem se prozatím dokázal spokojit.

Kam tedy patřím já?

Už, už jsem se chtěl zařadit ke křesťanství, když v tom jsem si uvědomil, že jsem do kostela nikdy pořádně nechodil, nemodlím se, bibli jsem četl jednou v životě a jako křesťan se rozhodně necítím. Zbývají tedy další tři možnosti. Islám znám jenom z večerních zpráv na Nově a na Hinduismu mi nesedí ten jejich kastovní systém.

Co naplat? Výběr to není zrovna velký. Jako jediná schůdná možnost mi zbývá Buddhismus. Co o něm vlastně vím? Znám pojmy jako je karma, reinkarnace, meditace, osvícení. Dokonce bych dal dohromady i něco z příběhu o Buddhovi. Buddhismus je vlastně velice blízký mému myšlení, ale dělá tohle všechno z člověka buddhistu? Koneckonců bude pro mě asi nejpřijatelnější prohlásit sám sebe raději za okrajového buddhistu, než abych byl křesťan na baterky nebo naprosto věci neznalý hinduista. 

Klik! V knoflíku to cvaklo a z úzké štěrbiny na spodu krabičky vyjel s tichým zabzučením malý bílý lísteček: Vaše pořadové číslo je 108. Pohodlně se usaďte a vyčkejte prosím, až na vás přijde řada.

Stoosmička byla na lístku vytištěná velkým, tlustým, černým písmem. Chvíli jsem papírek obracel v ruce.

Co když jsem si nakonec vybral špatně? Kdo o tom rozhodne? Co bude teď následovat? Kdo vůbec vytvořil tohle místo a proč?

Hlavou mi kroužily stovky podobných otázek a já zatím neznal ani na jednu z nich odpověď. Ještě chvíli jsem zůstal stát u třídícího automatu a pak jsem se pomalou chůzí připojil k ostatním čekajícím lidem v hale.