Před dubovými dveřmi

Asi po půl hodině jsem se konečně pročekal do čela zdánlivě nekonečné fronty.

Přede mnou stála pohledná vysoká blondýnka v poloprůsvitné zelené halence a bílých tříčtvrťácích. Na nohou měla zelenobílé sportovní polobotky. V pravé ruce pevně svírala hnědé kožené vodítko, zatímco tou levou pokoušela odolnost pořadového papírku.

„Vy... Totiž, ehm víte jak –„ blekotal jsem nesrozumitelně, přičemž jsem jí svým lístkem mával před očima.

Ochromený její jiskřící krásou jsem se nezmohl na souvislou větu, ale potřeboval jsem zjistit, jak mám správně použít ten svůj tiket. Zprvu se tvářila trochu nechápavě, ale pak na mě vrhla jeden ze svých odzbrojujících úsměvů a andělským hlasem pravila: „To je snadný. Koukněte, jsem zrovna na řadě. Uděláte to prostě přesně stejně jako já.“

Udělala dva kroky ke stěně, ze které vystupovalo ústí nějakého podivného zařízení. Ze všeho nejvíc to připomínalo otvor na kreditní kartu u bankomatu. Slečna vložila svůj lístek dovnitř. Přístroj ho slupnul jako hladová žebračka. Po chvilce se zeď vedle přístroje v jednom malém místě propadla. Objevila se prohlubeň obdélníhového tvaru o velikosti malíčku. Ta se začala zvětšovat, ať ve stěně vytvořila vchod vyplněný černým, pomalu vířícím, kouřem. Za necelou minutu se kouř zklidnil a proměnil se ve, stříbrnými ornamenty zdobené, dveře.

Rozvážně položila ruku na mistrovsky vyvedenou kliku připomínající malé andělské křídlo a otevřela. V prostoru za nimi se objevila malá, bílým světlem prozářená místnost.

‘Takže takhle se chodí do nebe’ pomyslel jsem si.

Když se dveře znovu zavřely, splynuly opět se stěnou a zmizely v ní. Jsem na řadě. Měl jsem trochu obavu, jestli jsem si prve zvolil správné tlačítko. V tom nebi to nevypadalo vůbec špatně. Poté co vyprchala počáteční nervozita, předstoupil jsem neohroženě před věčně hladový chřtán své budoucnosti a nakrmil ho. Jakmile se přede mnou zformovaly velké dubové dveře v tibetském stylu, ozdobené zářivou malbou znázorňující kolo života, nečekal jsem ani minutu. 

Měl jsem za to, že vejdu do honosně zdobeného kláštera se sochami buddhů, modlitebními mlýnky a všudypřítomnou vůní santalového dřeva. To co na mě za dveřmi čekalo doopravdy, mi vyrazilo dech.