Karmické setkání

Vstoupil jsem do malé, ponuré místnůstky. Ze stropu visela malá čtyřicetiwattová žárovka, v jejímž svitu jsem matně rozpoznal obrys stolu a dvou židlí.

Tak, tady to na mě vůbec nepůsobí dobře.

Posadil jsem se a nechal oči, aby si pomalu přivykly okolnímu šeru. Při pohledu na opuštěnou židli na opačném konci stolu se mi sevřel žaludek. Celá tahle místnost na mě působila silným dojmem déjà vu. Jako bych tu byl snad tisíckrát předtím. Z hloubi podvědomí na mě začaly dotírat vzpomínky.

Vybavuji si, že když jsem tu byl naposledy, na stěnách viselo několik obrazů. Co jen to na nich bylo? Nemůžu si vzpomenout.

Jako bych pokaždé znovu usnul a snil nový sen. A potom, když se z něj probudím- jsem zase zpátky, v téhle místnosti.

Jen tak ze zvědavosti se ohlédnu, ale už předem vím, že dveře, kterými jsem vešel, se rozplynuly zpátky do zdi. Stejně jako milionkrát předtím. Teď už si na to vzpomínám jasněji. Zatímco jsem odevzdaně upíral pohled k malé umouněné žárovce u stropu, všimnul jsem si, že se nad ní začíná tvořit malá vodní kapka. Když se nafoukla do dostatečné velikosti, sjela klouzavým pohybem po drátech a pokračovala dál ve své cestě po objímce. Z počátku se zmenšovala jenom nepatrně, ale když se dotkla rozpálené žárovky, zaprskala a skápla přímo na stůl přede mě.

Jenže pak už to nebyla žádná kapka. Na stole se zalesknul malý vybroušený diamant o velikosti hrášku. Vzal jsem ho do ruky a prohlížel si ho proti světlu. Pohltil mě další záblesk jakési prastaré vzpomínky, ve které ho přikládám postupně na místo mezi obočím, krk a střed hrudi. Zatím co jsem se to pokoušel co nejpřesněji napodobit, projela mi směrem vzhůru podél páteře krátká série vibrací. Okamžitě mi po celém těle naskočila husí kůže.

Teď už jsem věděl, že vzpomínky, které si vybavuji, nejsou z tohoto života. Pochází z nesčetného množství předcházejících vtělení.

‘Polož ten diamant do prostoru před sebe.‘

Poslechl jsem. Nebylo proč tomu odporovat. Zvědavost ve mně narůstala a já si připadal jako ve snu. Kamínek skutečně zůstal viset asi ve vzdálenosti patnácti centimetrů přede mnou. Chvíli se převaloval ze strany na stranu a nakonec se natočil špičatým koncem ode mě. Následovalo několik prudkých návalů energie, které mě doslova zvedly ze židle. Bylo to, jako když vám přeběhne mráz po zádech, jen tisíckrát silnější prožitek. Z místa mezi obočím mi vytryskl proud jasného světla. Po chvíli se aktivovalo i centrum řeči a vyzářilo paprsek sytě červeného světla. Modré světlo z hrudníku na sebe nenechalo dlouho čekat. Všechny tři paprsky svedl diamant, jako dokonalá spojka a z jeho špičky vylétla stužka duhového světla, které se začalo usazovat na prázdné židli přede mnou.

‘Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.’ odpočítával jsem v duchu.

Žárovka nad stolem dvakrát zablikala, ozvala se slabá rána a všechno pohltila tma.

„Budeme ji muset na příště vyměnit.“ oznámil ženský hlas ze tmy přede mnou. Při těch slovech naplnila místnost jemná bílá záře.

Zatím co jsem se neohrabaně sbíral ze země, rozšířilo se bílé světlo do všech koutů místnosti a zaplašilo i poslední zbytky stínu.  Za stolem seděla štíhlá žena přísného vzezření. Dlouhé kaštanově hnědé vlasy měla upravené do drdolu a za tenkými brýlemi bez obrouček mě pozorovala pronikavě modrýma očima. Nevýrazný malý nos doplňovaly plné rty, pevně sevřené tak, že tvořily tenkou červenou linku.

„Jsem ráda, že se opět setkáváme.“ krátce se na mě usmála, zatím co si levou rukou upravovala límeček na své sytě rudé košili.

„Víte, já si téměř na nic nevzpomínám. Jediné co vím jistě je, že tady nejsem poprvé. Já jsem Petr a vy?“ napůl v rozpacích jsem jí podával ruku. Naklonila se ke mně a pevně ji stiskla.

„Jsem vaše Karma,“ představila se, „přesněji řečeno jsem jeden z procesů, který právě probíhá ve vašem shromažďovacím vědomí. To, že mám tuhle podobu je pouze dílem vaší fantasie, stejně jako hala, kterou jste před chvílí opustil. Přirozeně trpíte silným návykem tělesnosti. Proto máte pocit, že ještě stále disponujete fyzickým tělem a i okolní předměty se vám zdají pevné.“

K tomu nebylo co dodat. Zatímco jsem si srovnával v hlavě některé otázky, které bych jí rád položil, ujala se Karma znovu slova.

„Petře, musím vás informovat o tom, že vaše předchozí existence byla před několika minutami ukončena. Během následujících čtyřicetidevíti dnů začnou nezpracované dojmy ve vašem shromažďovacím vědomí dozrávat a nakonec bude rozhodnuto o vašem příštím zrození. Během té doby se ještě několikrát setkáme. Vzhledem k tomu, že jste ve své podstatě neustále se pohybujícím proudem vědomí, který se přelévá z jedné existence do jiné, je možné, že se u vás projeví silná amnézie. Většina informací, které jste za svůj život vstřebal je nyní uložena ve vašem mozku, nebo bude roztříděna a zpracována podvědomím v průběhu několika dnů. V prvním případě jsou informace dočasně ztraceny, protože neexistuje žádný způsob, jak by bylo možné zastavit slábnoucí spojení vaší mysli s již mrtvým tělem. Také bych vás ráda upozornila na to, že se naopak mohou znovu vynořit staré vzpomínky z předchozích vtělení. V každém případě zachovejte klid. Brzy se s vámi zase spojím. A teď mě prosím omluvte, musím se již plně věnovat obsahu vašeho podvědomí.“

S těmi to slovy se semnou rozloučila. V příštím okamžiku zaplavila celou místnost oslepující bílá záře. Všechny formy zvuky i myšlenky se do ní pomalu začaly rozpouštět. Měl jsem pocit, jako by mnou protékala energie celého vesmíru. Deset tisíc voltů radosti. Světlo začínalo nabírat na intenzitě a já okamžitě ztratil vědomí. Jak jsem se dozvěděl později – takhle to probíhá u devadesáti devíti procent lidí. Ti ostatní, kteří dokážou setrvat v jasném světle až dokonce, rozpustí veškerá svá omezení a okamžitě dosáhnout osvícení.

***

Dětský smích. Rozvrzaná stará houpačka – někdo ji měl už dávno namazat, jenže buď nebyl čas, nebo peníze. Otevřel jsem oči a zjistil, že sedím na lavičce u dětského hřiště, kousek od mého domu. Jak jsem se sem dostal? Musel jsem usnout. Už dávno jsem se necítil tak unavený jako poslední dobou. Kateřina mi neustále vyhrožuje nemocnicí a ani můj doktor to semnou nevidí dobře. Že prý „si uženu infrakt s takovým pracovním nasazením.“

Jenže co mám dělat? V podnikání se mi daří a v lásce koneckonců taky. Nacházím se v nejlepším období svého života. Mám takový dojem, že by se dnes měl zastavit na návštěvu bratr. Kolikátého vlastně je? Nevzpomínám si.

Před vchodovými dveřmi se mi zamotala hlava. Když jsem se dal zase dohromady, stál jsem už uvnitř na chodbě. Jak jsem se sem dostal? Budu se o tom muset zmínit na příští prohlídce. Ty výpadky paměti mě trápí čím dál tím častěji. Co jsem vlastně dělal včera? Ani nevím.

„Katko, už jsem doma! Budeme mít něco k večeři?“ zavolal jsem vesele, ale nikdo mi neodpovídal.