Jak hluboká je řeka?

Šestá kapitola ze sbírky „V kole života a smrti“, která popisuje neobyčejné putování jednoho, na první pohled obyčejného, člověka. Pro lepší pochopení příběhu doporučuji přečíst si nejprve těchto pět předcházejících kapitol: 1) Poslední vůle 2) Za branami smrti 3) Před dubovými dveřmi 4) Karmické setkání 5) Na nitkách chtění Budu rád za vaše názory a připomínky. Příjemné čtení.

 

Bez zbytečných průtahů přešla rovnou k problému.

„Některé otisky ve tvém podvědomí jsou dobře čitelné a u jiných mi jejich zpracovávání – no řekněme, že mi to ještě nějakou dobu potrvá.“ Tvářila se nesmírně zamyšleně a popocházela sem a tam po místnosti. Pokaždé se na okamžik zastavila, prohlédla si Petra od hlavy k patě, sotva znatelně zavrtěla hlavou a pak pokračovala dál v chůzi.

 

„Potřebovala bych ti v mysli vyvolat takovou menší bouři. Musí to být něco, co otřese několika zbývajícími zkostnatělými koncepty a uvolní nezpracované dojmy, které pod nimi uvízly.“

 

Sám byl ponořený v myšlenkách. Pozoroval Karmu a přemítal o tom, jak by mohl pomoci.

 ‘Pokud je možné na něco přijít, ona to určitě –‘ 

„Už to mám! Nechápu, že mě to nenapadlo hned. Už jsi někdy slyšel o koánech?“

 

Petr musel připustit, že v této oblasti je jeho mysl poznáním nedotčená. Ostatně jako v mnoha jiných oblastech, jak mu to s oblibou Kateřina za života předhazovala.

 

„Ko-co?“ snažil se ze sebe vykoktat.

 

„Koán je v podstatě zenová metoda, která člověku umožní zbavit se nepotřebných konceptů a proniknout hlouběji do pochopení vlastní mysli. Ať už se v koánech mluví o městech, lidech, domech, zvířatech nebo čemkoliv jiném, vždycky je to určitá parafráze ukazující na tvoji mysl. Někdo dokáže vyřešit koán za den, jiný za několik let. Jakmile dosáhneš určitého stavu mysli, bude ti odpověď jasná.“

 

Karma se tvářila nanejvýš spokojeně. Petrovi se zdálo, jako by z ní v pravidelných intervalech pulzovalo jasné bílé světlo. Ve stěně za ní se objevily známé dubové dveře s detailně vyvedenými ornamenty. A za nimi – to známé bílé světlo. Tentokrát byl rozhodnutý, že vydrží při vědomí co nejdéle. Musí!

 

„Ještě jsem ti nezadala ten koán Petře.“ Zarazila ho napůl cesty.

Otočil se k ní. V sílících paprscích, které se sem prodíraly z prostoru za dveřmi, si jen stěží zachovávala konkrétní podobu.

 

„Ten koán zní: „Jak hluboká je řeka, když nevidíš na dno?“

 

S posledními slovy všechno pohltila oslepující záře. Forma je prázdnotou, prázdnota je formou. Forma a prázdnota jsou od sebe neoddělitelné. Tohle byla poslední myšlenka, která se Petrovi objevila v mysli. V příštím okamžiku už o sobě nevěděl.

***

Probudil se v parku, nedaleko nemocnice. Chvíli trvalo, než k němu z hloubi mysli dorazily první vzpomínky.

 

V téhle nemocnici byl ještě před nedávnem. Proč? To si zatím nemohl vzpomenout. Bylo to jako by skládal dohromady střípky paměti, rozmetané – čím vlastně?  

 

Kateřina, Monika, právník, obývací pokoj. Ne, ne to nedává smysl! Zmítal se ve víru myšlenek.

 

Náhle si vzpomněl na něco velmi důležitého. Ta otázka! Musí přijít na odpověď k té otázce.

 ‘Jak, že zněla?‘ 

„Jak hluboká je řeka, když nevidíš na dno?“ zopakoval si nahlas.

 

Chvíli si ji převaloval na jazyku, jako by ji chtěl ochutnat. Měla zvláštní kovovou pachuť. Stejnou pachuť, jakou byla cítit i zpráva o úmrtí Lucie – jeho bývalé ženy. Autonehoda. První co tenkrát ucítil, byla tahle odporná kovová příchuť, následovaná sílícím hukotem v uších. Než dorazila sanitka, objevily se mu před očima zvláštní, zlatě zářící, trhlinky v prostoru. Tenkrát měl za to, že umře. Moderní lékařství dokáže s člověkem hotové zázraky.

 

Uvědomil si, že už nestojí tak blízko nemocnice jako před chvílí, ale na druhém konci parku. Musel sem nějak dojít, aniž by o tom věděl. Zastřený pohled mu padl na řeku. Tekla tudy odjakživa. Když byl malý, chodil si sem s kamarády hrát. Později, když jeho matka onemocněla, chodili ji s otcem každý den navštěvovat a když bylo hezky, trávili s ní vycházky právě tady. Na lavičce u řeky.

 

Ta lavička tu ještě pořád stojí. Přišel k ní a lehce se jí dotkl. Je zvláštní, že teď když se podzim blíží ke konci, není vůbec studená. Posadil se a chvíli pozoroval líně plynoucí řeku.

 ‘Jak hluboká je řeka, když není vidět na dno?‘ 

Nevěděl, odkud se ta otázka vzala, ale nutně na ni musel najít řešení.

 

‘No asi hodně hluboká’ pomyslel si, ale zároveň věděl, že tohle není ta správná odpověď.

 

Nemohl se zbavit dojmu, že ve skutečnosti nejde o žádnou konkrétní řeku, ale o něco víc.

 ‘Přece každá řeka je hluboká jinak. Navíc to, jestli je nebo není vidět na dno, záleží na tom, jak moc je zakalená.’ 

Nemohl se ubránit pocitu, že tahle hádanka je nad jeho síly. Její řešení vykračuje někam daleko za rámec běžného, přísně logického uvažování. S rostoucím pocitem vlastní neschopnosti se v něm hromadil vztek.

 

„Kruci fix! To snad není možné, že bych na to nepřišel.“ zaklel nahlas.

 

Ta otázka sžírala jeho mysl jako kyselina.

 

Jakmile dal svému hněvu volný průchod, něco se změnilo. Chladný podzimní vítr ustal a Petrovi se zdálo, jako by se začalo oteplovat. Během prvních pár sekund se vzduch ohřál na čtyřicet stupňů celsia. Zvedl se prudký vichr a tráva v parku začala usychat. Bylo mu čím dál větší horko. Teplota stále narůstala. Nebylo snadné dýchat. Cítil, jak ho vřelý vzduch pálí v nose a v krku jako by mu hořel plamen. Snažil se raději dýchat pusou. Jako by měl na jazyky horký brambor.

 

Voda v řece se začala vařit a prudce se vypařovala v hustých bílých oblacích.

 

Vedro vystoupalo do takové míry, že si musel svléknout většinu oblečení. Vysušená půda ho hřála do chodidel. Stromy v okolí vyschly a vzplály jako obrovské pochodně. Nebe se zahalilo do šedého oparu. Půda začala praskat a jemné částečky hlíny se místy spékaly dohromady. Žár byl skoro nesnesitelný.

 

Petr řval bolestí. Pokaždé, když se chodidlem dotknul země, zasyčelo to a naskočily mu na něm další bolestivé puchýře. Připadal si jako v pekle. Vyschlým korytem řeky teď proudila láva. Poslední zbytky oblečení se mu vzňaly přímo na těle. V rychlosti je za sebe strhal. Každý pohyb představoval nesnesitelné utrpení. Jako by chodil po rozžhavených uhlících. Už by měl být dávno mrtvý, ale utrpení neustávalo. Z temných šedých mraků se spustil ohnivý déšť. Dokázal myslet jen na jednu jedinou věc.  

 

Nesnesitelnou spalující bolest.

---