Velocipedista

 "Pozóóór! Jedúúú!" volal už z dálky Jarda Sumců, sjížděje úzkou pěšinou z polí k řece, sotva zahlédl kývající se tykadla prutů. Rozhodnutý ušetřit dnům dobu, po kterou denně vyšlapával vstříc rybám do kraje stopy svých bot, si totiž pořídil kolo. A ne hned ledajaké. Rám z trubek které unesly by svět, s pneumatikami o šíři pěsti. Bicykl jízdní, kterak jej shovívavě nazýval Tonda Mníků, dej mu Bůh na věčnosti lehkého bytí, byl ovšem spíše než pohlazením sedacího svalu rozhrkaným kostitřasem. A že jej Jarda zasedl s nohama na zemi celé, stejně tak dobře mu mohlo sloužit coby odrážedlo. Jenže on jel a náramně si pochvaloval rychlost, v které se za ním zdvíhal oblak prachu jako za nevěstou vlečka. Uvede-li ovšem někdo do pohybu takovou masu, je zastavení hřmotným dílem úsilí podrážek prodíraných o kameny; brzdy samotné, svírané v jakkoliv zoufalé snaze, nepomohou. A tak se z nejednoho svahu za ním táhly hned stopy tři; do kopců alespoň odlehčil zádům od batohu.
   "To bylo o fous", vydechl ulehčeně vystrašený Vranka a hned poté se rozkuckal prachem. Jakoby právě se kolem něj prohnal naložený kamion.
   Na svém rozvrzaném kostitřasu s rozviklanými převody vypadal jak medvěd na mopedu; nikdo by nevsadil si na příští jeho jízdu. A přeci mu on sám důvěřoval natolik, že jeho jízda z kopce k řece připomínala lavinu kamení; kdo včas neuskočil, toho by Sumec bezmocně smetl sebou. V úvozu cesta ostatně vybočit jinam ani nedovolovala; nebylo vyhnout se kam.
   "Blázne, jednou tě sloupneme z kmene stromu jako palačinku" zajíkal se obklopen prašnou mlhou Vranka, leč slova jeho sotva se donesla jezdci. Ten zmizel za ohbím cesty a sebou si vzal i hluk kodrcání. Prach v krku škrábající nazpět si sedl do úvozu a den se znovu tvářil jakoby nic. A zatímco Sumec už dávno nahazoval pruty, Vranka byl sotva v půli svého pochodu za rybami.
   "Poslyš", ozval se Vranka v jedné z nemnoha chvil klidu od záběrů, "to kolo ti na zahradu vyplavila voda?"
   "Vytáhl jsem ho z půdy, kde zapadlé mezi harampádí přečkalo by věky, kdybych tam nedávno cosi nehledal. Stačilo ho oprášit, dofoukat a světe div se, ono to jelo."
   Postupem doby okamžiky míjení ve svahu polí zevšedněly a mnohokráte stejná slova zloby prachem se zalykajícího Vranky otupěla v následné velkorysé u vody o kole ticho. Den za dnem míjel mlčením obou, jakoby se nic zvláštního nedělo. Jen Sumec byl v sedle víc a víc sebejistější; naučil se jakžtakž držet stopu, takže již nenutil Vranku v úvozu uskakovat a ten tolik nenadával. Sumce zkušenost zrychlovala. Místo jejich setkávání se tak zvolna sunulo od řeky vzhůru ke vsi.
   Dech polí vířil Sumci za zády jako za kopyty koňů hlína. Zatáčka pod svahem ohýbala přímku cesty v úhlu ostřejším plné rychlosti jezdce, takže se musel vždy řádně opírat do brzd, aby zlomem projel. Přechod plného svitu v přítmí stínu dočasně oslepoval oči, když šeřil jas plání v stín stromů halících břeh řeky doslova z kroku na krok, řízlý hranou první větve. Od kol se zároveň na štěrkovém povrchu odtrhla oblaka prachu. Šepot sluncem zalitých plání držel se od šplouchání vody z doslechu; jakoby tušil svůj osud, sedne-li na hladinu řeky, odkud zmáčený více nezapráší. Stopa kol se pokaždé natolik hladově zakousla do povrchu nezpevněné cesty, že Vranka procházející tudy o chvíli později vždy snadno rozpoznal, kolik Jarda zde tratil na čase.
   Bezpočet dní již Vranka nahazoval druhý. Sumcovy sjezdy přestaly být zajímavé a staly se jen jednou z mnoha změn, pro které se žije. Pohodlí dvou kol mu dalo rychle zapomenout na chůzi. Pěšky by na ryby Jarda jednoduše nešel. To bylo zlosti pro závadu, s kterou se nedalo vyjet! Býval by nasliboval cokoliv, jen aby jej zase vezlo. I do hospody se brzy pro pár svých kroků vozil. Takovým byl Sumec. Objevil svět ze sedla a tuhle návnadu jak ryba zhltnul teď celou. Sem tam si z něj chlapi ve vsi utahovali otázkou, jestli v sedle i spí.
   Navzdory širokým možnostem kola však místo rybolovu nezměnil. Byl to patriot.
   "Člověče, dnes berou jako nikdy", přivítal pokaždé Vranku, aniž by slůvkem se zmínil o své jízdě neřízené střely. Pak už stejně nebylo mluvit o čem. Ryby tahaly za čihátka a sem tam úlovek vyžadoval pozornost jinde, než aby se řešilo kolo.
   Jednou však mlčení přeci jen prolomila výčitka. Vrankovi myšlenka visela na rtech jako přezrálý plod stromu, když předtím několik společných lovů o novém stroji trucovitě mlčel. Přesto nemohl v klubku slůvek najít ten správný konec.
   "Jezdíš moc rychle."
   "Co ty o tom víš..."
   "Doposud jsme chodívali pěšky a teď máš místo bot kola. Hodláš na něm dohonit svůj stín? Létáš po cestě jako poplašený vrabec - zpomal, nebo si polámeš křídla."
   Přese všechnu Vrankovu upřímnost to pohříchu ovšem znělo, jako by syn poučoval otce.
   Ten se jen blahosklonně pousmál a chápavě pokýval hlavou.
   "Mám to pod kontrolou", zamrkal po chvíli spiklenecky. "Věř mi."
   A pak najednou už opět nebylo mluvit o čem...
   Svět se znovu stal knihou s podobnými listy, den střídal druhý s předvídatelností zvyku. Sumec byl lavinou i nadále, ale vyhýbal se, aniž by loktem se otřel o chodce, takže se znejistělý Vranka konečně přestal ustaraně ohlížet nazpět pokaždé, dokud jej Jarda nepředjel. Ale sem tam i nejel; ten pak namísto, aby došel k vodě pěšky, zůstával raději doma. Sumcovo kolo už také nejezdilo jako dřív, na kamenitém povrchu trpělo a nebylo výjimkou, že nazpět jej z půli cesty vedl. Ale jednou...
   "Kam se jen poděl?", nenechala Vranku v klidu záhada poté, co na břehu řeky vybaloval cajk. Projel kolem mne v polích a vůbec nic nevypadalo dnes jinak. A pak tady přijdu a on nikde. No nic, dostal na nohy křídla a tak se nejspíše konečně rozletěl po kraji.
   Položil pruty a dal polknout své nástrahy řece. Dál nezbylo než čekat, tak jako včera, před týdnem, od nepaměti. Někteří rybáři sázeli den co den stejná čísla; jen s tím rozdílem, že namísto loterie máčeli háčky...
   Byl by se jako vždy pohroužil do sebe samého a trpělivostí se obalil jak plachtou, nebýt čvachtání mu za zády na cestě. Bezelstně se ohlédl a... strnul v údivu i úžasu zároveň! Potrhaný, odřený ve tváři, zmáčený a obalený řasami tu belhal se sám hastrman! Jen o zlomek myšlenky později v něm poznal Sumce. Bez kola, opírajícího se o polámaný prut.
   "Proboha Jardo!?! Co se stalo...?"
   Oteklá tvář cosi nesrozumitelného tiše zašeptala. Křivila ji bolest kulhavé chůze. Nebylo rozumět nic, než cosi podobného slůvkům "kolo pitomé"... Víc nesvedl. A i to si nejspíše Vranka spíše jen domyslel, než aby zaslechl. Svým způsobem byl pohled na něj k smíchu i pláči zároveň. Kdes k tomu přišel, chlapče...?
   Pak mu svitlo - to když se mu vybavil obraz cesty k vodě, v němž namísto elegantního obloučku zatáčky rozdírala, po nočním dešti mazlavý povrch cesty, jako struna rovně do houští lemujícího řeku brzdná stopa. Koupat se mu tedy zachtělo...
   Lenivost velocipedisty byla od té doby rázem ta tam. Znovu Jarda Sumců objevil pohodlí svých bot; jak jej všichni znali. Jenže proč pro poznání toto musel až tváří sedřít strom...?
   V spletenci trubek a drátů, který po pár dnech chlapi ze vsi společně vytáhli z vody, by kolo hádal asi jen málokdo. Něco takového se neopravuje, ale vyhazuje. Na Sumcovy protesty, ať jeho splašený stroj zůstane, kam se mu zalíbilo sjet, ovšem neslyšel nikdo. Rzí trestat věc bez duše za Jardovo bláznovství? Marné gesto. Ještě by přibylo zbytečných vázek a zraněných plavců. I tak kolo nakonec skončilo bůhvíkde. Ač Vranka sliboval Jardovi stvořit z něj v osudné zatáčce pomník, aniž by stačilo oschnout, zmizelo. Proslýchá se však, že Sumec si jej pochoval na zahradě; a zlé jazyky škodolibě přidávají, že prý pod náhrobkem z řidítek...