Mám to zapotřebí?

Zamyšleně koukám z okna.

Je pátek (vlastně už sobota), pár minut po půlnoci. 

"Zdá se mi to, nebo se Lauren mění?" 

Lauren, moje dobrá kamarádka. Dříve byla tak veselá, vtipná, nic moc neřešila. Jednoduše ideální človíček pro někoho, jako jsem já. Jenže teď... 

Připadá mi, že je, no... 'jiná'... Nehne se z domu bez výrazných očních víček, stále při sobě má pudr a lesk na rty. Když má takový ten svůj 'pocit', bezstarostně vytáhne zrcátko a shlíží se v něm. Asi musí stále vědět, jak je krásná. Nejspíš by to byla hotová katastrofa, kdyby se jí její urozený nosánek byť jen malinko leskl.

V hlavě ji neleží nic jiného, nežli plukovník Sheppard, ten úžasňák z Atlantidy, ten maník s vánočkou a antickým genem. Totálně se do něj zbláznila. V mobilu má snad stovky jeho fotek a obrázků a v jednom kuse na ně zírá.

To je pořád: "No, a včera byl úplně fantastický díl..." nebo, "No není on úžasný?! Já bych ho kusla..." 

Už mě ty její řeči nebaví, takže vždy, když na to dojde, přejdu na jiné téma. Jenže obvykle je to zase má závislost. Hraničářův učeň. Jakmile se o tom jen zmíním, to je hned: "Ježkovy voči, Scarlett, vždyť jsou knížky pro děti... a je to furt o tom samém. 'Will ztuhl na místě, bylo mu jasné, že se schyluje k něčemu nekalému...' Hele, co na tom vidíš? Božéé..."

Mám sto chutí ji vždy odpovědět. "A co na tom do háje vidíš ty?! Vždyť je to taky pořád to samé, a mě fakt nezajímá, že prošli jinou realitou a uvízli v nějakém hyperprostoru, či co! A už vůbec mě nezajímá, že nějaký Ronon sedm let zdrhal před wraithama! Beru to prostě jako zbytečnost! Tak už to do háje pochop!!"

Jenže nemám odvahu. Bojím se, že kdybych něco takového řekla, urazila by se, a já bych zůstala prakticky bez nejlepší kamarádky. 

Mám to do háje zapotřebí?  

Začínám být zoufalá. 

Po tváři mi sklouzne slza.

Tak malá. Tak samotářská.

Stejně jako já.