Chybíš mi

  Třásla se chtíčem, nehty mi zarývala do zad a zrychleně dýchala do ucha. Ležela pode mnou oděná do zpocené kůže. Světlo lampy mi dovolovalo kochat se jejími prsy. Nebylo svědka vášně. Nebyla tu ani tma, která by zahalila hříšný uzel našich těl. Vlnění nabíralo na rychlosti, vnikla jsem do hlubin jejího klína. Tak sladká a ulepená… Co se tomuhle může vyrovnat?  - Ona. 

  Najednou tu byla, tak jasná a v celé své nahé kráse. Hladila jsem Jí po baculatých tvářích, líbala na nádherně impozantní nos a mačkala Její malá prsa, která mě i tak dokážou dostatečně rozpálit. Zase tu byla i se svou jizvou těsně nad klínem, se svými hustými neposednými vlasy a štíhlou postavou. Držela jsem Jí v náručí jako tenkrát a snažila se Jí dovézt k vytouženému vrcholu, splnit tak Její zvrhlé představy. Zoufale jsem toužila Její drobné prsty cítit v sobě. Chtělo se mi křičet: „Chci Tě! Vem si mě! Jsem jenom Tvoje! Tak mi to udělej…“ Naše jazyka spolu s vyschlými rty vybouchly v ohňostroji polibků doprovázeného něžným sténáním. Otevřela jsem oči, abych Jí řekla to, po čem dlouho prahne. 

  Má láska se však rozplynula a já procitla. Jak zdrcující, smutné, srdcervoucí zjištění. Spala jsem s cizí ženou. Neznám jí a nechci jí znát. Říká, že mě miluje. Tak to má holka blbý. Já chci jedinou - mou nenasytnou divu, kterou mi osud vzal. Proč? Jak mám bez ní žít dál? Nikdo nikdy nedokáže to, co se mnou provedla Ona.  

  Chce se mi zvracet, jsem znechucená sama sebou. Jsem to vůbec já? Kdosi mi mačká srdce, bolestí se nemůžu nadechnout. Nelítostně a se škodolibým úšklebkem drtí mé nitro. Chodící mrtvola, ubohé stvoření, stín, vyhaslé ohniště, já. Kruhy pod očima, pár kilo dole, mastné vlasy a okousané nehty. Nezvládám to bez Ní, prostě nemůžu dál. Smět se tak předávkovat prášky proti závislosti na Ní. Utopit se v nekončící bolesti, touze, blbosti… 

  Chybíš mi.

  Proč to nikdy nebude jako dřív?

  Modlím se, doufám, sním.

  Chybíš mi.