Dear Mr. Flanagan

Sedím za stolem. 

Před sebou mám čistou A4 a zamyšleně hryžu gumu tužky. Po pěti minutách bezmezného zírání na prázdný papír napíši tři slova.

Dear Mr. Flanagan

A... co teď? 

Co mám jen napsat tomu člověku, jehož knížky jsou pro mě těmi nejlepšími na světě? Mám se ho ptát? Říkat mu, jak téměř v živých barvách vidím příběhy Willa, Horáce, Halta a jiných postav z jeho příběhů? 

Mám mu napsat, jak strašně se vždy těším na další díl? Nebo spíš, že se bojím toho, až vyjde poslední kniha?

Mám se mu zmínit o tom, jak je místní knihovna pomalá, a jak mě vždy strašně nebaví čekat? 

Co by tak chtěl vědět autor od čtenáře? napadne mně. A co když napíšu něco, co ho nepotěší? A co pak, jestli mi odepíše? 

Co jen napsat. Co jen napsat? 

Asi bude lepší, nechat si to projít hlavou. 

Odhazuju tužku a vstávám od stolu.

"Éh? Bože, co to mám v tý puse?"

Naráz mi svitne.

Guma.