Stromosráz

Otevřel jsem okno. A stál tam strom, řada stromů... Stromořadí. (Jestli tohle není klimax...)
Alej podél cesty. Cesta podél mého domu. Dům, jenž mi nepatří zcela.
Opilec se belhá podél stromů: "...vzít na vás motorovou pilu!..."
Z balkónu v druhém patře slečna jásá a příteli ukazuje: "...jaké mají silné větve a mohutné koruny!... Určitě jsou jejich listy dorůžova a kmeny jsou hebké jako mech a jejich vůně musí připomínat léto..."
Vrata garáže zarámusila a dole u domu se ozval hlas: "...promiň, ale mám zpoždění kvůli těm stromům, nějakej mamlas to napálil přímo do toho největšího, hodinu všechno stálo..." Pak se ozvala pochybnost: "...do toho největšího, říkáš?"
Alej prorůstá tmou. Večer se plazí po větvích.
Zavírám okno. Žádné stromy nejsou. A z hlasů se stala pouhá slova. Slova, která mi nepatří zcela.
Zavřel jsem to okno.