Vanaprastha - 14.

šanivár, 31. července 44

o vydatných deštích je příroda zaplavena jako byla na jaře. Svět se mezitím také stal o něco větším vyhlazovacím koncentrákem i smetištěm. V prvém případě je to tím, že lavičku pod stromy na pláni, kde jsem často sedával, přestavěli řezníci s flintami na střílnu do živých terčů. Další vítězství pokroku! Další „vylepšení“ celosvětových jatek! To na ten nápad přišli až teď, po všech těch letech, kdy se tu pouze nenásilně odpočívalo a naslouchalo živé přírodě? Ale vynalézavému lidskému duchu nic neujde, na všechno nakonec přijde; cokoliv zlého vás napadne – ale mne nikdy –, to lidáky napadne taky. Jeden posed, jedna ta strážní věž, ta střílna, jež přehlíží ponuře celou pláň a pod níž se právě teď pase moje známá srnka, k níž jsem dnes opět přišel tak blízko, tato jedna střílna jim, těm vrahům, nestačí, neboť z ní by se netrefili do pokojně se pasoucího, nic netušícího zvířete na opačném konci travnaté pláně. Teď svět „vylepšili“; žádný živý tvor se jim už neschová ani tady; všechno už mají pod kontrolou.

         V druhém případě se stal svět ještě větším smetištěm, než dosud. Elektrikáři vjeli s těžkou technikou do lesa, udělali v něm mýtinu, aby se dostali k podložení vysokonapěťových sloupů betonovými kvádry, a na místě po sobě zanechali ne snad jen pár odpadků, jako vždycky všude tam, kam pronikne člověk, ale zanechali tam po sobě rovnou celou skládku odpadu v modrých a bílých plastikových pytlech! Obrovských výkonů je schopen lidský duch, jen co je pravda! Všechno to pracné třídění domácího odpadu, všechno to nedůstojné přehrabování se v popelnicích jako šúdrové, všechna ekologická opatření, všecka upřímná snaha o udržení čistého životního prostředí je jen směšný boj s větrnými mlýny, něco naprosto dětinského, dětsky naivního a neúčinného, věčně selhávajícího a věčně kulhajícího za lidskou vynalézavostí a plodností, tak jako zákon kulhá za zločinem, tak jako morálka vždy kulhá za lidskou přirozeností a jako dobro kulhá za zlem. Oni nakonec tento svět zničí. Je naprosto marné snažit se tomu vzdorovat, jakkoli takový defétismus neschvaluji. Pouze se tomuto marnému úsilí, ať o záchranu nebo o šetření Země, cynicky směji. Je totiž úplně jedno, jestli se zadusíme pod horami odpadu vytříděného nebo nevytříděného. Udusíme se stejně. Něco zničit, pošpinit, otrávit je totiž vždy snazší a rychlejší než to pak pracně obnovovat, čistit a ozdravovat. Každodenní ničení životního prostředí, každodenní chrlení tun odpadů a chemikálií, čemuž se říká vznešeně, leč falešně práce, zaměstnání, povolání, dokonce živobytí, to všechno navíc vysoko převyšuje jakékoli dobře míněné práce obrozovací a napravovací. Není naděje. Ať se naivkové dál snaží snížit svou „uhlíkovou stopu“, ať se dál přehrabují v kontejnerech a tak dále – stejně to dělají jen proto, aby mohli v co doufat, čemu věřit; aby měli naději, že přežijí a že budou moci otravovat Zemi dál, donekonečna a ve stále větším počtu. Směšné, nic než směšné je jejich počínání a myšlení. Není naděje, leda v brzkém vyhynutí lidstva; jedině v tom zbývá poslední naděje na záchranu planety Země.

 

Dnes je všude mnoho lidí. Jeden lidák mě dokonce sledoval až k lesu!

         Stanoviště je po deštích nasáklé vodou a také věci uvnitř krosny jsou mokré, ačkoli byly uvnitř a ještě k tomu pod hustým stromkem. Nejdřív ze všeho tedy stavím stan na jiném místě, více prosluněném a suchém, a za druhé rozvěšuji krosnu, spacák, kabát i kalhoty a ponožky všude po okolních větvích, kde se dá, i na kupoli stanu.

         Předpověď počasí byla slibná, když jsem opouštěl „domov“, ale kdo ví, jaké počasí bude ve skutečnosti; odpoledne se jako naschvál naopak obloha zase zatahuje, samozřejmě zcela v rozporu s předpovědí počasí.

         Ke čtení mám s sebou knížku Indická filosofie od Egona Bondyho, a tak si v ní budu číst, poněvadž na koupání to není.

         Tuto knížku, původně samizdat, vydalo v roce 1991 Vokno; tedy tentýž undergroundový časopis, který kdysi poprvé otiskl i můj Plivanec na rozloučenou, což byl také původně můj vlastní samizdat. Společného mám i něco s Egonem Bondym, dnes již zemřelým (†2007) a slavným: Psali jsme si. Jako mladík jsem si s ním vyměnil jeden či dva dopisy. Moc si na to nevzpomínám, ale vím, že jsem mu jednou poslal na posouzení některé své básně – nevím, proč právě jemu a proč vůbec někomu, inu zelené mládí – a vím, že mi odepsal a že mi doporučil k četbě Vrchlického, pokud se nemýlím. Egon Bondy tehdy ještě bydlel v Praze pod svým jménem občanským, poddanským: Zbyněk Fišer; psal jsem mu tedy na tuto adresu, ačkoli on do té doby neznal mne a Já se s ním také nikdy nesetkal. V undergroundu měl Egon Bondy samozřejmě už tehdy známé jméno a je dokonce možné, že můj dopis „od neznámého ctitele“ mohl považovat za provokaci Státní Bezpečnosti, aby ho měla za co zavřít. Nicméně odepsal mi.

         Když jsem si tuto jeho knížku v knihovně půjčoval, věděl jsem, že už jsem ji jednou četl, protože jsem ji také vlastnil, ale posléze prodal „židovi“. Ale nenapadlo mi, že kniha, již si nyní půjčuji v městské knihovně, je skutečně tatáž, tentýž exemplář, tentýž výtisk, který byl kdysi dávno můj a který jsem prodal! Z mého vlastnictví pouze přešel k „židovi“, od „žida“ jej získala knihovna a z knihovny nyní opět Já! Zjistil jsem to tak, že jsem si všimnul svých vlastních tužkou psaných poznámek na okrajích stránek. Sice jsem ty marginálie před prodejem vygumoval, ale mé zuřivé vrypy po nich stejně zůstaly vytlačeny a dosud jsou patrné! Jakmile jsem zjistil jednu svou marginálii, lehko už jsem vyhledal i další a další. Našel jsem tak například po bezmála dvaceti letech svoji téměř už zašlou poznámku, že Egon Bondy je filantrop par excellence, nebo dodatek k názvu knihy, že jsou to výplody chorobných mozků. Už tenkrát! To je neuvěřitelná náhoda! Neuvěřitelné setkání po letech! Tatáž kniha, která mi kdysi, před dvaceti lety patřila, se mi teď znovu podivuhodně dostává do rukou. Svět je malý. Názory na ni a na jejího autora jsem nezměnil; stále si myslím, že Egon Bondy je filantrop a že obsah knihy tvoří výplody chorobných mozků. Toto lze s jistou dávkou trpělivosti přečíst; s jistou dávkou tolerance se nad tím lze i zamyslet; s jistou rezervou to lze i vzít na vědomí – ale brát tyto myšlenky a názory doslova a vážně? K tomu se Já nemohu nikdy odhodlat, ba snížit, abych bral jakoukoli lidskou myšlenku vážně. Vždy to beru jako vtip, jako hru, čtu to nanejvýš pro pobavení, pro ilustraci toho, čeho všeho, jakých absurdit, je schopen lidský duch. Vždy si u něčeho podobného vybavím, co soudil Hérakleitos o lidských názorech: že to jsou hračky, nic než pouhé hračky, s nimiž si hrají velké děti. Brát ty názory, ty hračky, smrtelně vážně, nebo se jimi dokonce řídit, přemýšlet o nich, diskutovat, rozebírat je, studovat je, polemizovat s nimi, zařídit si podle nich život? K smíchu. Jen ztráta času zabývat se i jen trochu vážně výplody nějakého člověka, který se vážně domnívá, že snad filosofuje! Možná tomu žádný „filosof“ ani hluboko ve svém srdci nevěří, že opravdu filosofuje. Alespoň Já tomu nevěřím. Hle, člověk filosofuje – a Misantrop se směje! Je tak zábavné sledovat, jak se lidé snaží své „filosofické“ hračky logicky zdůvodnit, „dokázat“, aby jim to takzvaně pasovalo; aby jim jednotlivé teze do sebe logicky zapadaly a utvořily tak nevývratný systém; jak se přou a do krve hádají s protivnými stranami a konkurenty o slovíčko; směšné, jak každý „filosof“ snaží se být za každou cenu, i za cenu vlastního zesměšnění a zneuctění, zajímavý, originální a invenční; jak vymýšlí nové pojmy, nové kategorie, nová slova – a v neposlední řadě, jak se snaží zalíbit se svými názory-hračkami co největšímu množství lidí, stejným hlupákům, jako je on sám, kteří by mu to žrali a hráli si na moudré s ním. „Filosofové“ nikdy se nezabývají těmi správnými a vskutku důležitými problémy. Nepřijdou tak nikdy na nic – a zabývat se jimi déle než dokud je ještě vtipné se tím zabývat, to může leda tak ohrozit zdravý zvířecí úsudek a neporušený klid poustevníkovy mysli.

Egon Bondy byl nadto, že byl ustrašený filantrop par excellence, myslím tím filosoficky neodvážný, pořád vyžadující po každé filosofii nějakou etiku, byl nadto i marxista, což mi také není dvakrát nejsympatičtější. Ty upracované věčné masy dělnictva (ať chcípnou – co je filosofovi po nich!), dějinný vývoj k lepšímu, pokrokářství a optimismus, vědecký materialismus a filosofický dialektismus se mi tak akorát hnusí. Není pravda, jak neustále do zblbnutí omílá a opakuje, že „tehdy to ještě nemohlo být tak dobré a poučené jako dnes a tak dobré a poučené jako to bude ještě lépe v budoucnosti“. To neplatí ani pro dějiny, ani pro stav světa – a už vůbec to neplatí pro stav filosofického poznání. Toto dějinné povýšenectví nesnáším. Není k takové aroganci důvodu ani příčiny. Všechny druhy hlouposti i všechny druhy moudrosti se na světě vyskytují za všech dob v konstantním množství: jedněch je pouze vždy hodně, zatímco druhých vždy velmi málo. Dějiny filosofického poznání nespějí od nejhoršího ke stále lepšímu a nejlepšímu – a už vůbec ne k nějakému konečnému rozuzlení gordického uzlu všehomíra. Všechno spěje naopak nevyhnutelně k horšímu, jak je vidět všude kolem nás. I vzdělanost se stále zhoršuje, i filosofické poznání; nejen to: neustále ztěžují se podmínky vůbec k tomu, aby se člověk mohl stát skutečným filosofem! Hloupost převládne, jako za všech dob převažovala nad moudrostí. Obojí – hloupost i moudrost – jsou za všech dob v nesmiřitelném a nesouměřitelném protikladu; v některých údobích dějin, například ve středověku, panovalo dokonce i jakési celosvětové zatmění mozků, globální blbnutí na kvadrát, hromadná totalita hlouposti; panovalo nejen Jungovo kolektivní nevědomí, ale přímo kolektivní nevědomost, kolektivní nerozum zároveň u různých nezávislých kultur (tyranie křesťanství v Evropě, vznik islámu v Arábii, znáboženštění buddhismu na Východě...) – všechno v jednu dobu. V tom nevidím žádný dějinný vývoj ke stále lepšímu. Mudrc vždy stál osamocen, nepochopen, umlčen, často i upálen. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Žádný filosofický pokrok neexistuje. Všechno důležité už bylo dávno vymyšleno. Jen není jednoduché to přijmout. Pro normální lidi ovšem. Za všech dob.

Všechny tyto marxistické omyly jsou, žel Bondymu, na jeho výkladu indické filosofie znát. Podepsal se na tom. O džinismu se například zmiňuje jen letmo a jen z úzkého hlediska teoretického, nikoli z hlediska džinistické praxe, která je na džinismu nejzajímavější, tak jako je vůbec praktická filosofie vždy zajímavější a důležitější než pouhá filosofie teoretická, a vůbec ho zajímá spíše tvoření systémů, škol, kategorií a nauk, tedy právě ty mnou kritizované a odmítané (odvrhované!) výplody chorobných mozků; zajímá ho tedy jen to, co je na filosofii nejméně důležité a co je na ní zároveň i nejnudnější; školská „filosofie“ zajímá ho více než pravá filosofie praktická. O ní je pohříchu známo jen málo, protože právě ti největší a nejlepší filosofové nejsou známí. Známé a slavné jsou jen velké huby. Mlčenlivý filosof přírodní, praktický, je poustevník, vanaprastha, který jen sedí v lese, sám a sám, nahý, hubený na kost a skrývající se před světem. Jak ten by mohl dosáhnout věhlasu a překřičet, přehádat, přechytračit „filosofické“ velké huby? Jeho přírodní moudrost je příliš prostá a jednoduchá, jako jeho život. Koho by to mohlo zaujmout? V tom hlupáci moudrost nevidí. Jen absurdity mohou upoutat a zaujmout všední davy, vytrhnout je z jejich všednosti.

Na Bondym však oceňuji to, že se drží fonetického zápisu indických jmen, výrazů a pojmů a že nepodléhá nešvaru cizojazyčného přepisu. Oceňuji dále to, že kniha je (zatím) téměř bez chyb (zatím jsem našel jen tři větší chybičky na sto stran textu, což je v dnešní době zralé málem na udělení pochvaly a čestného diplomu za vynikající práci) – až na časté nesprávné dělení slov na koncích řádků + jednu debilní, ostudnou chybu ve slově „filosofických“ přímo na zadní straně obálky (viz tam).

 

Večer jsem se šel projít po lese a podívat se k rybníčku Khalídž. Přicházeje na jeho hustě zalesněný břeh, cosi jsem zaslechl a získal jsem silný dojem, že jsem někoho svým příchodem vyplašil. Zda to byl člověk nebo zvíře, to si netroufám říci jistě. Mně to připadalo jako člověk. Kachničky právě seděly na kachním voru uprostřed rybníčka a také všechny rázem zpozorněly (je jich mimochodem zase o jednu méně: nyní už jsou jen čtyři! Kam se dějou...?). Měl jsem nepříjemné tušení blízkosti nepřítele, možná dokonce ozbrojeného, pytláka nebo myslivce – všechno jedno: řezník jako řezník. V tento den, to jest o šaniváru, v sobotu, a v tuto večerní hodinu by mě nepřekvapil výskyt bouchala. Ze mne kachničky nervózní být rozhodně nemohly, poněvadž mě vůbec neviděly, jinak by nevstoupily z voru do vody a nepřipluly by blíž ke mně na druhý břeh. Někoho tam na druhé straně určitě viděly!

Nenechal jsem se tím však rušit a tiše jsem z úkrytu dál pozoroval kachny i přírodu kolem. Ony se pak také uklidnily. Narušitel zřejmě odešel.

Vrátil jsem se do stanu. Dvakrát za sebou kolem proklusal srnec. Po západu slunce se musím přiobléct. Nastává jakési vlhké chladno. Už to nejsou žádné tropy a myslím, že také brzo ztratím i tu krásně do hněda opálenou kůži, v níž teď vypadám jako nějaký skutečný Ind.

Ozvaly se nejméně tři výstřely. Zlo je tedy dnešního večera skutečně přítomné a obchází kolem, hledajíc koho by zabilo.

 

 

ravivár, 1. srpna 44

oc byla krásná, nádherná, osvětlená měsícem. K spánku se vedle mne někde blízko uložil také nějaký srnec. Ale když jsem se převalil z boku na bok, vyděsilo ho to a s pomručováním utekl.

         Časně zrána se znovu ozývaly výstřely zákeřných vrahů. Celý stan i tráva kolem jsou pokryty kapkami rosy. Na jasně modré, prosluněné obloze je dosud vidět ubývající měsíc, vyznačující v hinduistickém lunárním kalendáři takzvaný kršnapakš, temnou polovinu měsíce. Rajské lesní ticho je umocněno něžnými hlásky budníčků, sýkorek a strnádků.

         V jedenáct hodin jsem se musel kvůli nesnesitelnému horku přestěhovat ze stávajícího výsluní zpátky do polostínu. Střechu prozatím nenasazuji. Je krásné počasí, ideální na koupání a opalování; ale je také ravivár, obávaná to sváteční neděle zjančeného lidáka. Už včera bylo všude plno lidáků, a tak zvláště dnes se mi nechce vůbec opouštět úkryt.

         Odpoledne jsem to však přece nevydržel a vypravil jsem se na malou procházku po východním hřebeni. Našel jsem po cestě i trochu borůvek a malin; ale malin je letos zoufale málo a většinou jsou malé, nedozrálé anebo vůbec nedobré.

         Tuto vycházkovou trasu mám rád: jde se jenom lesem, terén je nenáročný, žádné prudké stoupání ani klesání, v polostínu, nevede tudy žádná rušná turisticko-cyklisticko-naučná stezka, daleko od všeho lidského – a na konci trasy mám svůj vyseděný důlek v kořání stromů, ve společnosti modrofialových zvonků a štíhlých psárek, mírně ve svahu s dlouhým a širokým výhledem dolů do lesa. Les pode mnou, les nade mnou, všude okolo mne se rozprostírá vysoký řídký les starých smrků, jedlí a buků. Vzduch je provoněn jejich ozdravnými silicemi. Na tomto místě se vždycky nadlouho pohroužím do hluboké meditace. Samota a ticho vůkol; občas zaklepe strakapoud či datel nebo přeběhne ze stromu na strom veverka.

         Vracím se zpátky a připadám si jako po lázeňské kúře; jenom je to zadarmo a procházím se tu zcela sám po této lesní kolonádě.

 

Kniha Indická filosofie od Egona Bondyho mě nevýslovně nudí. Na pustý ostrov bych si ji nevzal. Nelituji, že jsem ji tenkrát prodal. Prodal bych ji zas. Nebo bych ji spíš rovnou vyhodil; k „židovi“ bych se kvůli ní ani neobtěžoval chodit, abych ji tam prodal za těch pár mizerných drobných. Nacházím v té knize jen málo z toho, co mě na indické filosofii nejvíc zajímá. Tento Bondyho spis se zabývá spíše tvorbou teorií poznání všehomíra, zvláště pak „filosofických“ systémů. Ale to je „filosofie“ pouze v uvozovkách, pouhá nezáživná teorie, pouhá strohá věda; zatímco mne by daleko víc zajímal a upoutal nějaký román o skutečném indickém filosofovi, například o tom, co jej vedlo k odchodu do bezdomoví, s jakými praktickými nesnázemi se potýkal, jaká dobrodružství zažil, co jedl, co celý čas dělal, čím se bavil, na co myslel, s jakými zvířaty se setkal a jakým zvířatům se musel bránit, jaký byl jeho vztah k ostatním lidem, jaký přístřešek si zbudoval a jak si ho zbudoval – vše vkusně a nenuceně prokládáno hlubokomyslnými úvahami a krátkými básněmi; tedy nejlépe, kdyby to byl filosofický deník, a ne bezvýznamné myšlenkové konstrukce. V tomto druhu teoretické „filosofie“ nevidím žádný smysl. „Filosof“, který se odebere do lesa jen proto, aby tam našel model vesmíru, je u mne jen takzvaným „filosofem“. Dejme tomu, že ten model skutečně najde a nevývratně dokáže. No a co z toho? Na co mu to bude, nebo mně, nebo lidstvu, světu? Změní se tím něco, zlepší se tím něco, dosáhne se tím něčeho? Nebudu pak muset platit daně? Nebudu pak muset chodit do práce? Budu pak mít pokoj od lidí? Čeho se tím dosáhne? Prakticky ničeho. Vše zůstane při starém. Svobodu to nikomu nedá. Tu získáte jen o samotě, v moudrosti. Už samotný odchod vanaprasthy do bezdomoví, do samoty, mu dá svobodu, po jaké toužil – teorie nikdy! Pravá filosofie má vést ke svobodě, to jest k samotě, to jest k nenávisti k lidem. Však všechny tyto tři věci – svoboda, samota, nenávist k lidem – jsou spojené nádoby a jako takové se vzájemně doplňují; jedna nemůže existovat bez druhé a druhá bez třetí. Nebudeš-li nenávidět lidi, neosamostatníš se od nich nikdy a nezískáš tak svobodu. Nikdy nebudeš mít svobodu, nebudeš-li sám. A sám můžeš být jen tehdy, znenávidíš-li si sdostatek lidi. Jsou to spojité nádoby, jak vidno. Misantrop je proto nejosamělejší a také díky tomu nejsvobodnější. Nejsvobodnější bytost je tedy zároveň i nejosamělejší a nejmisantropičtější. A kdo nenávidí lidi, zůstane na světě sám, tedy svobodný. Jednoduchý princip spojených nádob. Nějaké pusté teoretizování o podstatě všehomíra nevede k ničemu, k žádnému vysvobození – a už vůbec ne k vysvobození z koloběhu životů. Mlácením prázdné pojmové slámy se nedosáhne ničeho, žádné svobody, a dokonce ne ani žádného konečného poznání. Jeden tvrdí to, druhý zas ono, třetí, že neexistuje nic, čtvrtý naopak, že existuje všechno, a všichni si myslí, že mají pravdu. Mýlí se však všichni. Vesmír se tím nezmění, svět se tím nezmění, lidstvo se nezmění žádným sebedokonalejším poznáním. Vše bude jako dřív, beze změny. Ukažte mi však jediné: jak se osvobodit od vašich tlachů, jak se osvobodit od vás, od lidí! To by bylo teprve to správné, univerzální poznání! Pak by byl jedině můj misantropismus tou pravou filosofií! „Poznej svého nepřítele, to jest člověka, a nic víc znát nepotřebuješ, jsi na nejlepší cestě k osvobození!“ To se vší vážností prohlašuji Já. Jedině takové poznání má praktický význam a smysl, ne teoretické tlachy rádoby „filosofů“. Pravý filosof je naopak ten, kdo odchází do lesa proto, aby se zde oddal lásce k moudrosti; to je pravý význam slova filosofie; už tím se stává filosofem, i podle toho jména, že miluje přemýšlení v samotě; všechno navíc je nadbytečný a dokonce mnohdy i scestný nesmysl. Vědecké bádání se spíše s moudrostí míjí, než by k ní přispívalo. Moudrý je naopak ten, jehož myšlenky jsou klidné, lehké a prosté. Těžké myšlenky a složité úvahy navozují spíše stav těkavosti, neklidu, roztržitosti a rozčilení. Kdyby filosofové psali místo teoretických úvah pouze filosofické deníky, bylo by to rozhodně čtivější a možná, že by tak své nejlepší myšlenky sdělili mnohem snáze a srozumitelněji jen tak náhodou, mimochodem, „mezi řádky“. Lépe by se tak poznalo, kdo je skutečným filosofem a kdo si na něj jen hraje, protože je v jádru obyčejný, nezajímavý, počtářský člověk bez špetky geniality. Napsat můžete cokoliv; papír toho snese...; ale váš praktický život vás neomylně prozradí a řekne toho o vás nejvíce. Takto o sobě indická filosofie vypovídá nejlépe tím, že prakticky vymyslela pojem béghar, česky „bezdomoví“ a že vynalezla ušlechtilé poustevnictví, dobrovolnou samotu a tím vlastně i předstupeň k misantropismu všeho druhu. Nic jiného na ní hodnotného nevidím; všechno ostatní jsou jen bláboly pomatených myslí. Příkladně ve starém Řecku musel být jeden z nejlepších filosofů, hodných toho jména, určitě kynik Diogenés. Proč? O jeho myšlenkách se toho příliš nedochovalo; ale zato tím víc se zachovalo epizod z jeho praktické filosofie, coby otrhaného poustevníka v sudu, jenž zahodil i starý střep, když zjistil, že vodu může nabírat do úst i dlaněmi! Toto byl filosof! Ne nějaký bezduchý, nepraktický teoretik, který si nezaslouží říkat mu ani „filosof“.

 

 

sómavár, 2. srpna 44

 noci byl les okolo mne zase tak krásně zalit měsíčním světlem. Dnes je jeho den – sómavár – den Měsíce. V noci jsem také slyšel dusot kopyt nějakého stáda. Zřejmě tu byla opět divoká prasata. Vím, že sem chodívají; poznám to už jen podle pošlapané trávy a rozrytého povrchu lesní hrabanky, kde svým výborným čichem vyhledávají i potmě různé houby, hmyz, chutné kořínky, hlízy a měkkýše. Ale myslím, že vědí, že Já tu žiji, neznají mě, bojí se mě trochu a blíž se ke mně raději nepřibližují.

         Zrána přelétávají nad mou moskytiérou drobní zpěvaví ptáčci. Sluníčko už také vstalo tam kdesi za lesem a již ozařuje svými prvními hřejivými paprsky horní špičky stromů. Zdá se, že by mohl být hezký den.

         Před polednem vjeli do lesa dřeváci. Jsou daleko. Jdu se koupat.

         Ještě jsem ani nesešel s kopce dolů a už jsem slyšel za zády dva parchanty na kolech. Znejistěl jsem. Tolik jsem se těšil na sómavár, až konečně vypadnou všichni zpátky do robotáren a otrokáren, ale na harantí prázdniny jsem zapomněl.

         Podruhé jsem znejistěl, když jsem přišel na hráz. Jako červená výstražná značka STOP tam svítil u mola čísi zapomenutý plastikový kýbl. Ani tím jsem se nenechal odradit. Pořádně jsem se rozhlédl po okolí. Nikde nikdo. Svlékl jsem se a skočil po hlavě do vody jako vždycky. Voda je studená, moc daleko proto neplavu a honem na molo opalovat se. Ani kachny tu prozatím nejsou vidět. Spokojeně se sluním. Určil jsem si však bezpečnostní pravidlo: skočím do vody třikrát a dost, víc raději ne, abych se tu nezdržoval nebezpečně dlouho.

         Cestou zpátky do stanu jsem našel krvavý kousek rozsápané kachny. Já to věděl, že je tady nějaké zvíře loví! Kus rudého kachního masa i s peřím daleko od břehu, to by člověk neudělal, to má na svědomí nějaké zvíře, nejspíš dravý pták, který takto obvykle porcuje svou oběť; člověk nebo jiná šelma by mrtvolu odnesli celou někam dál, domů, do úkrytu; takhle to dělávají jen draví ptáci. Jeden nade mnou zrovna krouží. Je to káně. Možná to byla ona.

         Nabírám vodu a na zpáteční cestě se ubírám oklikou okolo kopce a vracím se druhou stranou než jakou jsem vyšel. Najedl jsem se malin, viděl jsem celkem tři srnce – a našel jsem další starou minci. Tato také už neplatí: je to dvoukoruna československá z roku 1973. Ražba je zašlá, postižená takzvaným zinkovým morem, těžko čitelná. Doma ji budu muset vyčistit nějakým chemickým prostředkem, voda příliš nepomáhá.

 

Dnes je znovu krásné a příjemné tropické teplíčko. Po návratu do stanu mohu zůstat opět po několika studených dnech zcela nahý, tak jak to mám rád a jak mi to nejlépe vyhovuje.

         Kolem proběhl hraboš undír, odkudsi ze zdola se s hlasitým bekáním blíží srnec, cvrkají cvrčci... – pohoda tropického odpoledne.

         Večer nasazuji střechu. Na dnešek hlásili bouřky, je proto lepší pojistit se proti případnému nočnímu dešti dříve než se setmí a rozprší a pak to muset narychlo dohánět v dešti, potmě a rozespalý. Už se ostatně nějak zatahuje, a pokud to nejsou letadla, zaslechnu občas i vzdálené hřmění.

         O půl deváté začalo pršet.

 

 

mangalavár, 3. srpna 44

odle indické tradice bych byl takzvaný džívanmukta, to jest ten, kdo se osvobodil již zaživa. Podle buddhistické filosofie bych pak byl nejspíš takzvaný pratjéka-buddha, to jest osamělý jednotlivec, který se sám, vlastními silami probudil ze sna života a stačí mu to – o ostatní dosud spící a trpící se nestará. Pochopitelně! Přece když se uprostřed noci probudím, nevzbudím přece kvůli tomu celý dům, celé město, celý svět! Nezvednu přece kvůli tomu telefon a nebudu volat k protinožcům na účet volaného na opačný konec zeměkoule, aby vstávali, protože Já jsem se probudil! Nejenže by to bylo ode mne krajně bezohledné, ale nakonec bych tím byl i sám proti sobě. Jestliže totiž lidáci tvrdě spí, Já jsem tím víc svobodný a naopak. Nač bych je budil? Raději budu kolem nich chodit po špičkách tiše jako tichošlápek a užívat si těch vzácných chvil svobody, jež se mi tím naskýtají. Každá výlučnost a osamělost přece skýtá tolik možností, tolik neomezené svobody! Ať se probudí a osvobodí každý sám, pocítí-li ve svém srdci nevolnost a trápení. Většina spí spokojeně a ráda a utrpení si nepřipouští nebo si je vůbec neuvědomuje. Nač ji budit? Často nejvíc trpí životem jen ty nejvyšší, paradoxně nejdokonalejší bytosti, ačkoli jim nemusí zdánlivě nic chybět. Netrpí totiž ani tak přímo fyzicky, jako spíše metafyzicky, rozumově, v mysli, filosoficky. O ostatní se proto pratjéka-buddha nestará, nanejvýš se u něho může projevit odtažitý soucit. Ne však soucit s lidmi, kteří sami na světě způsobují nejvíc utrpení, jako spíše soucit se zvířaty a rostlinami; zvláště soucit se zvířaty pod knutou člověka, takže žádnému živému tvoru nebude chtít způsobovat smrt ani bolest, nebude jíst jejich maso, jejich vejce, pít jejich mléko, nosit jejich kůže a tak dále a tak podobně; stane se tato nejvyšší bytost – pratjéka-buddha – zároveň i praktikujícím veganem. Ale pokoušet se vzbudit celý tak sladce a často i půvabně snící svět? Jak? A proč vlastně? Protože jsem se Já jediný osamělý právě náhodou probudil ze zlého snu a nyní že se buďto bojím znovu usnout, anebo samou poznanou bolestí ani znovu usnout už nemohu, i kdybych se zbláznil? Co je spokojeně si ve spánku vrnícímu nevědomému světu po jednom nespavci? A co je mně – po světě? Od všeho jsem se osvobodil. Hlavně od veškerého soucitu s lidmi. Nad lidským neštěstím pociťuji již jen zlomyslnou radost. Pro lidské trápení mám jen pohrdavý, úlevný plivanec. Nic jiného si nezasluhují. Pro dotěrné problémy lidstva nemám pochopení. Existenci lidstva na této planetě odmítám. Jejich blízkost je mi nebezpečná, člověka si hnusím. Soucit s člověkem? Zbytečná starost. Jsou chytří dost. Tak ať se starají sami o sebe. Nakonec jsem si zamiloval toto jakkoli střízlivé bdění, než bych sdílel s ostatními jejich sladkou, nevědomou noční můru. Je v tom tolik svobody...!

 

Prší už zase víc než čtrnáct hodin v kuse. Tento druh středoevropského podnebí nenávidím ze všeho nejvíc. V tropech zaprší krátce a vydatně a za hodinku, za dvě už je zase hezky, svítí sluníčko a pára stoupá z pralesů. Ani v monzunovém období neprší v tropech v kuse tak dlouho jako tady. V Čechách je buď stále zima nebo stálý déšť. Hezkých, krásných, teplých slunečných dnů bývá málo; skoro by se daly spočítat na prstech za celý rok. Není to dobrá země. Proto se v ní rodí nejen tak málo ovoce, ale i tak málo plodů ducha. Především nejvyšší typ filosofa – lesní poustevník, vanaprastha – tu přežívá jen zcela ojediněle a vzácně a jen v příhodném období roku; stejně sice ušlechtilý, ale i stejně tak choulostivý a náchylný k odumření. Stačí málo, aby tento křehký, exotický květ pomrzl, nepřežil násilné přesazení, vytržení z kořenů a aby zašel na nevhodné stanoviště. Znám to. Mluvím o sobě.

 

Večer konečně přestalo pršet. Po dvaceti hodinách! Ale to v Čechách není nic výjimečného, naopak je to ještě ta lepší varianta deště. Největší radost z toho vyjasnění teď mají ptáci, kteří z bujnosti konají hotové nálety na můj stan. Není to však horor jako v Hitchcockových Ptácích; je to spíš jako svátek ptactva, oslava této blahoslavené rodiny zvířat; je to jako planeta ptáků, nebo cosi jako nácvik na dobu, kdy ptákům jednou bude zase patřit svět. Já si ve stanu čtu a potutelně se nad jejich dováděním usmívám. Rázem i mně je blaze spolu s nimi.

         Kniha Egona Bondyho Indická filosofie mě takovou radostí zdaleka nenaplňuje. Nejen svým obsahem. Co hůř, na korektury se přesně v polovině knížky doslova vysrali a odtud se text hemží nejméně dvěma až třemi chybami na každou stránku. Přechválil jsem vydavatele. Největší potíže dalo někomu velmi blbému zvláště, a vlastně skoro výhradně, psaní hindských slov. Jako kdyby to bylo něco obzvlášť těžkého nebo nějak zvlášť odlišného kupříkladu od češtiny. Ale když lidem běžně dělají potíže i ryze česká slovíčka... – Já jsem se učil hindsky intenzívně toliko jednu celou zimu a za tu dobu pronikl jsem do tohoto jazyka, tolik blízkého a příbuzného češtině, tak lehce a samozřejmě, že mi nedělá žádné potíže. Nedovedu tudíž pochopit – a omluvit –, že se někdo může v jednom hindském slově splést třeba hned dvakrát na jediné stránce! Posmíváme se povýšeně Američanům, jak jsou blbí, že pořádají něco tak triviálního jako jsou školní soutěže v hláskování slov – rodilých, anglických slov! –, ale sami na tom v Čechách nejsme o mnoho lépe, když nedovedeme ani opsat cizí slovo bez chyby. Však už i u nás by se mohly co nevidět pořádat přebory v hláskování českých slov – tak už jsme blbí a nedovzdělaní. Bylo chybou už to, že se ze všeobecného vzdělání vypustily klasické jazyky řečtina a latina. Je chybou i to, že se mezi klasické jazyky filosofie nikdy u nás nezapočítávala a nevyučovala i hindština, nebo ještě lépe sanskrt.

 

 

budhavár, 4. srpna 44

áno se balím a odcházím pro nové zásoby. Je zataženo, ale neprší, není chladno. Po cestě vidím celkem tři různé srnky, ale tu moji, z pláně, naproti novému „kulometnému hnízdu“, nikde nevidno. Samozřejmě mě napadlo, že ji nějaký bouchal nejspíš odstřelil.

První člověk, kterého vidím při vstupu na předměstí, je „prdlá Hanka“ s čoklem. Jdou mi za zády, slušně řečeno, a proto raději přecházím na druhý chodník. Druhý člověk je taky čoklověk. Oba se sobě vzájemně vyhýbají. Místní opilec a barový povaleč a „prdlá Hanka“. Samý „výkvět“. Že jim to není trapné. Je jim to asi trochu trapné. Ale málo. Mně je to z nich nejtrapnější, ale Já se nemám za co stydět, na rozdíl od nich. Oni se nikdy za nic nestydí; za to, jací jsou. Kličkuji mezi auty a dalšími čoklidáky. Jsem zase zkrátka ve městě mezi lidmi. Sotva jsem přišel, už mám města a lidáků v něm po krk. Sotva jsem přišel, už bych se nejraději otočil a odešel zase pryč.

„Doma“ mě čekal dopis. Vždycky strnu a zamrazí mě, vidím-li nějakou nevyžádanou poštu od neznámého pisatele. To nikdy nevěští nic dobrého. Co po mně zase kdo chce? Vždycky to začíná stejně: „Dostavte se... – dostavte se k zaplacení, k vysvětlení, k vyšetření, k potvrzení, k vyřízení, k odevzdání, k přezkoušení, k odpracování, k odběru krve, k darování semene, k přeočkování, k očipování, k lobotomii, k převozu do vězení, do ghetta, do lágru, k zastřelení...“ a podobně. I tento dopis začíná těmito slovy, ale naštěstí to není nic úředního, nic povinného: mám se pouze dostavit na sraz bývalé školní třídy.

Fuj, to jsem si oddychl! Takhle mě zvou pořád, mí bývalí spolužáci. Nikdy nepřijdu, nikdy se nedostavím na jejich vyzvání. Školu jsem nenáviděl. Je jsem nenáviděl. Jsem rád, že je to za mnou. A ještě na to vzpomínat? S nimi? S dávno cizími lidmi, s nimiž nemám nic společného a s nimiž si nemám co říct? Jim, cizím lidem se mám jít do nějaké zaplivané, zakouřené putyky zpovídat a vyznávat z mých nejtajnějších přání, plánů a tužeb? Svěřovat se jim se svými nejniternějšími myšlenkami a názory, předestřít před nějakou cizí, nepřátelskou verbeží celý svůj dosavadní život? Nebo jen povrchně tlachat o ničem? To si může dovolit leda někdo, kdo nemá před ostatními žádné tajnosti, kdo nemusí před nikým nic skrývat, protože nemá v sobě nic výjimečného. Ale misantropický myslitel? Ten, který žije v podstatě pořád jako štvanec, stále na útěku před lidmi, stále v poloilegalitě, v anonymitě, stále inkognito, ve skrytu? Ten má teď zničehožnic jít mezi lidi a povídat jim o své nenávisti k nim, k celému lidstvu? Z toho by nic kloudného nekoukalo. Leda bych se tam opil a všechny urazil, pozvracel a pokálel, svlékl se před nimi donaha, zkrátka ztropil výtržnost, skandál, aby si do smrti pamatovali, kdo jsem. Ale škoda peněz, škoda zkaženého žaludku a škoda času, který bych vyplýtval na takovou pakáž.

 

Venku se rozkvílely sirény. Kdyby to tak byly alespoň trouby posledního soudu! Ale ne: toto je jen zkouška. „Velký Bratr tě sleduje.“ Musejí vám prostě za každou cenu něčím ten život otrávit, jinak to nejde a jinak to snad ani neumějí. Pološílený znechuceně zavírám, utěsňuji okna. Tady se nedá žít. Sotva jsem přišel, už mám „domova“ plné zuby.

 

---