Věřím

  Před chvílí jsem se seznámila s učitelem matematiky, co učí na kynšperské základce. Ten muž mi dal víru. On sám věří v boha a nevěří, že já svou víru nemám také. Jak můžu jet vlakem do Chebu, když nevěřím, že mě tam doveze? Všude kolem nás je víra. Tři písmena a vyjde ti slovo bůh. Co to je? Pojem? Ego? Bohu je prý u prdele, že jsem lesba. Ten muž mi řekl: „Věř.“ a já jeho slova nedokážu vymlátit z hlavy.

  Byl to okamžik, na který jsem tak dlouho čekala? Seslala mi ho snad babička? Byla to náhoda? Ne, nic není jen tak náhodou. Země není náhodou umístěná právě tam, kde teď je a měsíc jí taky jen tak náhodou neobtáčí. Jak by potom mohl mít den pokaždé čtyřiadvacet hodin? A co roční období? Přílivy, odlivy? Vzdálenost slunce? Nic neexistuje jen tak náhodou. Vše má svůj smysl. A každý má svou víru.

  Já si právě uvědomila tu svojí. Věřím, že v pořádku dojedu do Plzně, že odmaturuju, dostanu se na vysokou, budu mít dítě… Ale hlavně věřím, že my dvě se ještě potkáme. Teď nebo v příštím životě. Není to jedno? Počkám celý čas vesmíru. Budu se trmácet tím ubohým a odporným světem, dokud se nevrátí. Do té doby budu věřit, že je šťastná, že na mě myslí jako já na Ní. Věřím, že mě stále kdesi hluboko ve zraněném srdci miluje jako já Jí…

  Já věřím na víly. Věřím v návrat mé víly ze sladkého deliria. Obětuju maximum, odevzdám vše, podepíšu smlouvu s ďáblem. Bože, já Tě snažně prosím, ať se ke mně vrátí. Víc nežádám. A ani si netroufám… Budu Tvou ovečkou, buď mým světlem. Ukaž mi cestu, já po ní půjdu, neuhnu. Nebo se alespoň pokusím…