Vanaprastha - 15.

sómavár, 9. srpna 44

a odchodu z města do bezdomoví opět kličkuji a skrývám se jako partyzán v týlu nepřítele. A před kým jiným než zase před „prdlou Hankou“ a jejím zlým psem Ferdou. Okamžitě jsem vskočil ze stezky do lesa, jakmile jsem před sebou někoho zahlédl. Byl jsem připraven. Samozřejmě to byla ona, kdo jiný. Sice jsem ji zřetelně neviděl, ale psa jsem aspoň slyšel štěkat. Takže je úplně jedno, jestli to opravdu byla „prdlá Hanka“ nebo někdo jiný.

 

Vypukla houbařská sezóna. U mne v lese se to projevuje dvěma auty: jedno je zaparkované na okraji, druhé právě sjíždí po louce seshora. Začíná to „pěkně“. Další houbaři šmejdili někde v blízkosti mého úkrytu, zrovna když jsem stavěl stan a rozvěšoval věci k usušení. Mohli mě slyšet, a proto jsem přestal se vší činností, kecnul jsem si na bobek a tiše jsem naslouchal jejich hovoru a praskání větviček pod jejich nohama. Naštěstí můj úkryt neobjevili a za chvíli byli pryč.

 

Dnes jsem přinesl něco na zub tomu hraboši, který neustále hladově slídí kolem a jemuž říkám po indicku undír. Rozpomněl jsem se na dobu před třemi lety, kdy jsem krmíval své „myšičky“ starým tvrdým pečivem, ukotveným k zemi stanovým kolíkem, a teď jsem to tedy udělal přesně tak jako tenkrát.

         Asi za hodinu se ovšem dalo do deště. Už zas? Je to jen bouřná přeháňka, ale i ta dokáže přivolat kletby. V Čechách, i jinde ve světě, jsou záplavy, i s mrtvými. Dřív byly povodně tak jednou za sto let; ještě před deseti lety přišla potopa nejvýš jen jednou za rok; v současnosti vyplaví vzedmutá voda lidácké příbytky už ne jednou, nýbrž hned několikrát za rok, pokaždé když trochu zaprší. Kdo máš rozum k přemýšlení, zamysli se. Jen naprostý blbec, blbý tak, že si svou blbost ani neuvědomuje, by mohl popírat, že se cosi neblahého děje a že cosi horšího se ještě dít bude. A nemohu říct, že bych z toho neměl upřímnou radost; že by mě to nenaplňovalo nadějí na brzký zánik lidstva nebo aspoň civilizace.

         Celý den se střídají přeháňky. Špatně jsem se podíval? Špatně jsem vyhodnotil předpověď počasí? Nebo zase tato selhala? Když si vzpomenu, že jsem se rozmýšlel, zda nasadit vůbec střechu při stavění stanu...

         Ale dnes mi ten déšť nevadí; stejně se potřebuji trochu prospat; „doma“ jsem toho jako obvykle mnoho nenaspal.

 

Večer se probouzím opět do jedné takové končící přeháňky. Je mi zima, poněvadž věci dosychají až na mně, díky mému tělesnému teplu.

         Znenadání přilétla červenka a postavila se přímo před vchod do stanu. Asi okukuje ten tvrdý rohlík, který jsem přichystal undírovi a vlastně všem zvířátkům. Zatím se ho nikdo, ani ta červenka, nedotkl.

         Čtu si své tři roky staré veledílo, jehož četba se sem báječně hodí: Reinlebensborn.

Pak si jdu k malému lesnímu potůčku pro vodu. Vody v něm teď proudí hodně: za chvilku mám láhev plnou výborné, čiré vody.

Ochutnávaje pár většinou nedobrých malin, přecházím plynule na pěšinku vinoucí se mým oblíbeným východním hřebenem. Na kraji lesa, z této přirozené rozhledny, se rozhlížím po kraji. V poli zlatého obilí se pasou dva srnci, daleko od sebe vzdáleni. Rudé slunce právě zapadá. Šikmé světlo neosvětluje již les právě nejlépe, ale přesto se mi podařilo v dálce před sebou rozeznat jakousi hnědou skvrnu, jež by mohla být srnkou. Přikládám k očím dalekohled: je to srnka! Srnčí mládě, a ne jen jedno, nýbrž dvě! Hledám ještě nějakou jejich mámu, ale marně. Buď je již opustila, což je v jejich útlém věku vysoce nepravděpodobné, nebo ji spíš nějaký bouchal zastřelil. Bouchalovi je jedno, jestli střelí mámu od dětí nebo dítě, a z dětí že nadělá bezmocné sirotky. Bouchal nemá žádný podíl na přírodním zákonu. Bouchal je obyčejný sadistický řezník, v řádu přírodním tedy jakási nestvůrná anomálie, od níž se s hnusem odvrací veškerý ušlechtilý vkus i jemnocit; řezník, jenž má potěšení pouze ze zabíjení, a je mu proto jedno, koho zabije. Oč milosrdnější jsou zvířecí šelmy, jež zabíjejí mláďata, avšak jejich opatrovnice nechají být. Oč je to v řádu přírody neškodnější, než smrtí mámy přivodit tím i zánik jejích mláďat. Ale přesně tak to dělají lidé.

Osiřelá mláďata se nicméně mají čile k světu. Vesele a hravě skotačí jako všechna mláďata. Sbíhají dolů k louce. To mi poskytuje vzácnou příležitost připlížit se k nim šerým lesem až na dohled – „na dostřel“, řekl by bouchal. Sednul jsem si v lese na návrší na bobek a bavil jsem se pozorováním, jak se ti dva skotačiví srnčí sourozenci pasou na louce. Slunce již mezitím dávno zapadlo za dosud rudý obzor. Tmí se čím dál víc, hlavně tady uvnitř lesa, kdežto louka a srnečci na ní jsou stále dobře viditelní. Musím se však vrátit, nebo v nastalé tmě budu klopýtat a těžko hledat cestu zpátky do stanu. Vracím se tedy šťasten a spokojen, když tu mi zastoupil cestu srnec, který právě sestupoval tmavým lesem zřejmě také dolů k louce. Byl to jen okamžik, než mě ztotožnil s člověkem a nato s varovným skřekem odběhl.

 

 

mangalavár, 10. srpna 44

raboš undír můj nabídnutý dar objevil a přijal. Po syté snídani a po stejně sytém následném dopoledním spánku už jsem se mohl bavit pozorováním věčně hladového hraboše, který si cpal bříško starým rohlíkem, tak velkým oproti jeho maličkému tělíčku. Není to pro mne nic nového, neboť před třemi lety v Reinlebensbornu jsem měl tento obrázek denně na očích, přesto je ten pohled na krmícího se hraboše stále neodolatelný.

         Odpoledne jsem se šel projít k rybníčku Khalídž. S koupáním jsem příliš nepočítal, poněvadž po chladné noci jsem se dosud náležitě nerozehřál a počasí je stále víc oblačné než slunečné. Přišel jsem k rybníčku a posadil jsem se v lese nad ním. Chvíli jsem takto v sedu meditoval. Jsem široko daleko sám. Teprve když vysvitlo sluníčko, napadlo mě, že bych se mohl přece jen vykoupat. Než jsem si to však rozmyslel, přijelo k lesu auto, otočilo se, zastavilo a bouchání dvířky mi dalo jasný signál, že někdo z něj vystoupil a že nejspíš přijde sem. Ještěže jsem zůstal oblečený a do té vody neskákal. Znechuceně odcházím druhou stranou pryč, směrem na západ. Lidužel, ani tady nejsem zbaven lidské otravnosti, neboť v lese se pracuje. Obcházím ty pracanty obloukem a vracím se už nejen znechuceně, nýbrž přímo otráveně do stanu. Tady nahoře na vrcholu kopce je přitom takový klid a ticho, že si musím položit otázku, co mě vlastně dolů k rybníčku a pak dál na západní stranu polesí tak vábí a přitahuje, když je tam furt tak přelidněno. Je to samozřejmě ten lesní rybníček a možnost koupání v něm, a pak krásné procházky dál na západ. To všechno by bylo hezké, kdyby... – zase to věčné lidské „kdyby“, na němž všechno dobré vždy selže – kdyby to bylo osamělé, bez lidí. Jenomže to právě není v tomto pitomém období roku možné: všichni mají prázdniny, dovolené, houbaři plundrují les od rána do večera, s lidáky se roztrhl pytel. Jen tady nahoře v mém ášramu bývá největší klid a pohoda, proto se sem dnes tak rád vracím. Tady je to nejlepší: ptáci pakší přilétnou sami až za mnou a navíc teď mohu pozorovat hraboše undíra při hostině, již jsem mu sám přichystal. Už má ten rohlík hodně ohlodaný, ale zdá se, že je na něj zatím sám.

         Večer jsem šel znovu na východ; ale každý den není svátek. Tentokrát jsem ani nedošel na konec trasy a neposeděl si tam, natož abych spatřil nějaké zvíře. Překazil mi to nějaký dřevák, který tam někde v těch místech cosi řezal motorovou pilou. Obrátil jsem se a pomalu se zase vrátil do stanu. Srpen je vždy nervní měsíc: léto se pomalu chýlí ke konci, lidákům pomalu končí prázdniny, a tak si ještě naposledy hledí užít přírody, proto jich je všude plno; začínají žně, což také zvyšuje rachocení a počet lidáků venku a vůbec všichni střečkují tak otravně, že bych je nejradši vyvraždil. Neznám přesné měsíční statistiky vražd, ale domnívám se, že právě v srpnu jich musí být největší počet.

 

 

budhavár, 11. srpna 44

nes je opět po dlouhé době jeden z těch krásných tropických dnů, vhodných ke koupání. Po poledni zkouším ještě naposledy v tento morbidní prázdninový měsíc sestoupit dolů k rybníčku Khalídž. Jestli to nevyjde ani dnes, budu muset počkat nejméně až do září. Vyšel jsem z úkrytu na cestu a zaposlouchal jsem se. Všude je ticho, necítím žádnou člověčinu. Sestupuji opatrně k rybníčku, jen pravá bota mi vrže ze všech zvuků nejhlasitěji. To přece není možné, aby tu v pracovní den, o polednách, každý den, každou hodinu pořád někdo byl! Jestli ani dnes, za těchto optimálních podmínek, nebude tu liduprázdno, kdy jindy by to potom mělo význam zkoušet? Jdu dál lesním tichem dolů k rybníčku. Vtom jsem cosi podezřelého zaslechl. Zastavil jsem se a zaposlouchal se do ticha. Nesmím už nikdy podcenit žádný podezřelý zvuk! Tento se však neopakoval, jdu proto obezřetně dál. Přicházím konečně do údolí, do blízkosti rybníčka. Vtom jsem ten zvuk zaslechl znovu a silněji! Smůla. Zase smůla. Nyní již poznávám zcela zřetelně, že tu zase někdo je. Rozeznávám zřetelné lidské hlasy, podle pitomých řečí patřící houbařům: „Třetí! Čtvrtý! A další! Pravák!“

         Tak to je konec. Ani se nepokouším k rybníčku vůbec přiblížit nebo pár minut počkat, nemělo by to stejně žádný smysl. Nemá to cenu. Pořád zde někdo je a bude. A dokud neskončí prázdniny, nemá smysl pokoušet tady štěstí. Znechuceně, leč nerad, se otáčím a vracím se opět nahoru. Namasté! Na shledanou, rybníčku, – snad – někdy v září.

         Večer na procházce po východní straně lesa to nebylo jiné. Taky jsem potkal jednu houbařku. Přišla znenadání z hloubi lesa, právě když jsem z jeho okraje přehlížel krajinu. Otočil jsem se k ní odmítavě zády, abych se na ni nemusel aspoň dívat. Ale úplně jsem cítil v zádech její pohled, jenž si mě dlouho prohlížel. Otočil jsem se po ní nevrle na znamení, že moc dobře vím, že tu je a že mi není její přítomnost milá. Kdyby čuměla dál, musel bych se jí snad nějakým hodně hrubým způsobem otázat, zdali něco nechce. To jsou lidi...

         Rychle odkráčela dolů lesem. Já mám samozřejmě po náladě. Procházky po přelidněném lese mě nebaví. Došel jsem na konec trasy, sedl si a snědl dvě housky. Aspoň kdyby se mi ta verbež houbařská snažila vyhnout, jako Já jí. Ale to ne. Ještě to po vás čumí a neuhne. Verbež.

         Po návratu do stanu mi udělala radost aspoň červenka, která opět přistála na mém dvorku a hledala hmyz. Hrabošův rohlík ji nezajímá. Rohlík se nenápadně zmenšuje, ale hraboš undír se bojí; téměř ho nevídám. Pravděpodobně tajně ukusuje, když jsem pryč, nebo v noci a brzo ráno, když spím. Pozoruji dál tu odvážnou červenku, která využívá možnosti sbírat pohodlně hmyz jak z mého stanu, tak na vyšlapaném jeho bezprostředním okolí. Vím, že hřaduje v noci na modřínu nade mnou. Toto je její večeře. Je tak zvláštně dojemně přítulná a nebojácná, jako kdyby byla domácí, ochočená. Srdéčko by se nad ní ustrnulo. Častokrát se zastaví přímo před vchodem do stanu a kouká dovnitř na mne. Jako by o něco žebronila. Jako by chtěla něco říct. Jenom promluvit. Ale je dobře, že alespoň zvířata nemluví lidskou řečí. To už by byl na světě vůbec nesnesitelný blázinec, kdyby i zvířata mluvila lidskou řečí. Však si rozumíme i bez toho, a lépe. Já jsem užitečný jí, ona zase mně. S lidáky se to má přesně naopak: oni škodí celému světu, Já škodím zase jim, v poměru ovšem žalostně nevyrovnaném v neprospěch můj i celého světa.

 

 

guruvár, 12. srpna 44

rocitám za svítání. Posnídal jsem a přečetl pár dalších stránek z Reinlebensbornu. V četbě jsem došel už po srpen 41. I na stránkách svého díla tedy zažívám analogické situace se současnými, protože tehdy v srpnu byla příroda také tak nesnesitelně přelidněná jako teď. Srpen bývá stále stejný, nejhorší měsíc v poustevníkově roce – snad jen rok od roku ještě čím dál horší. Slunce už osvětluje vrcholky stromů. Klíží se mi oči. Po ránu bývám ještě tak krásně ospalý... Slunce vstává, Já ještě na pár hodin uléhám k novému spánku. Dnes bude zase hezky. Z úkrytu v těchto houštinách se však jistojistě nepohnu. Kolem protahuje malé štěbetavé hejnko sýkorek, podle hlasu parukářek. Hraboše undíra vůbec nevídám, ale zato mě už vůbec neruší svými dříve neustálými pokusy dostat se do stanu, pod stan nebo obcházením kolem něj. Je od něj pokoj od té doby, co jsem ho zaměstnal tím starým rohlíkem. Až moc velký pokoj. Žel, teď už se neukáže vůbec. Možná si myslí, že ohryzáváním toho rohlíku dělá něco zakázaného, něco nebezpečného, něco, co mi škodí, nebo že je to na něj nalíčená past. Před třemi roky v Reinlebensbornu byly „mé myšičky“ také zpočátku plaché, než se nakonec osmělily.

         Vysoko v korunách stromů fičí vítr, jinak je ticho. V dálce dosud houká puštík.

         Po třinácté hodině jsem se vypravil pro vodu a zároveň na malou procházku jen v nejbližším okolí ášramu. Přesto i tady jsem nakonec po asi hodince nerušeného potulování po lese uviděl slídícího houbaře v bílé košili. Ihned jsem se samozřejmě vrátil do stanu schovat se a napjatě hlídkovat, jestli bílokošiláč nevleze i do mých houštin, dosud pro každého vetřelce nepřístupných. Strašná pakáž, tihle houbaři! Děsím se každého zaševelení větru, každého zašustění trávy. Ať jdu kdy chci, ať jdu kam chci, všude a vždycky jsou tam lidáci. To je prostě strašné. Nikde nemůže být misantrop sám; už ani v té přírodě ne, v lese daleko od města.

         Ze stálého čtení mě už bolí oči i mozek. Hle, jak myšlení může bolet! Občas se pouze projdu bos travou uvnitř mé skrýše v houštinách. Lidská rozmrdanost ze mne ještě nakonec udělá přísného asketu, neopouštějícího nikdy svou poustevnu a dřepícího stále bez hnutí v ní.

         Večer přišla veverka, vyšplhala na jeden z modřínů a krmí se jeho šiškami. Po devatenácté hodině, když už si myslím, že by mohl být čistý vzduch, se opět odvažuji vystrčit nos z úkrytu. A znovu slyším nedaleko jukat rodinku na houbách! To není pravda! Už se jenom divím, že mě žádný z těch stovek houbařů, co tudy za den musí projít, ještě neobjevil, ba že ještě ani žádného z nich nenapadlo mé houštiny vůbec prozkoumat! Buď mám neuvěřitelné štěstí, při vší smůle, nebo mám tak dokonalý úkryt, kam nikoho nenapadne vlézt. Spíš to bude to štěstí, ale hlavně ta smůla. Podobné plenivé nájezdy hord houbařů, podobné houbařské šílenství jsem nezažil. Něco tak blbého, škodlivého a ničivého nemá v přírodě obdoby. V tomto každoročním letním rabování lesů a šmejdění potrhlíků po lesech se ukazuje nejlépe plenivý a nájezdnický charakter člověka. Zde máme přímo před očima lidskou charakteristiku in vivo, jakožto patvora, který jednou vyplení a zničí Zemi. Je to prostě lidská lavina, již nelze zastavit. Za ní zůstává jen spoušť. Ale pak se i ta lavina jednou, nakonec, zastaví. Kdy to však bude, kdy? Kdy se konečně, jednou provždy, vyčerpá genetický potenciál lidstva a zastaví se jeho lavinovité šíření? Právě na houbařích a na houbaření je názorně vidět, že celosvětová lidská lavina je cosi, čehož síla je dána samospádem, jenž je všechno možné, jen ne rozumný. Samospád, jenž se po vyčerpání svých nevědomých samohybných procesů sám zastaví. Zůstane po něm ovšem naprosto zdevastovaná Země.

         Přiblížil jsem se poněkud a sednul si do trávy. Slyšel jsem z různých směrů stále jen to přitroublé jukání, leč neviděl jsem nikoho. Zahlédl jsem jen srnce, jak před nimi také prchá do mých houštin. Přiblížil jsem se ještě víc. A už jsem konečně spatřil dva haranty. Šli dolů. Nebezpečí je zažehnáno. Nyní už snad mou večerní procházku nikdo rušit nebude.

         Mířím na můj oblíbený východní hřeben. Konečně sám. I při všem tom přelidnění neztrácejí srnci náladu k námluvám. Ta mne už dávno přešla. Dole pode mnou v lese právě rozdychtěný srnec uhání srnku. Nespustí z ní oči a stále ji sleduje na každém kroku. Kdo by nepodlehnul tak naléhavým výzvám k zachování rodu. Té srnce to možná lichotí, Já bych podobné milostné návrhy od opačného pohlaví považoval když ne za drzé obtěžování, tedy určitě za cosi zvrhle perverzního, co nepřísluší ani člověku, ani nadčlověku, osvobozenému od všech strastí a nerozumných hloupostí života na této přelidněné Zemi. Ale srnci přece jen mohou být ještě jakžtakž v pohodě, protože oni nemají vůbec žádné synantropní vazby na člověka, kdežto Já stále, lidužel, mám, ačkoli se tomu bráním.

         Myslel jsem, že oba srnci utíkají přede mnou, ale mne si nevšímají. Asi to budu dělat také tak: nebudu si lidí prostě všímat. Ale jak se znám, dlouho bych to nevydržel předstírat, a hlavně: lidi by nevydrželi nevšímat si mne, to je to nejhorší.

         Došel jsem na konec trasy a posadil jsem se u okraje lesa a louky na placatý kámen. Slunce už zapadlo. Zvířata žádná odtud vidět nejsou. Rozjímá se zde ovšem báječně. Pode mnou leží údolí potoka a všude přede mnou se rozprostírá dálný výhled na celý jihozápadní obzor. Je tu pěkné posezení, když je misantrop sám.

         Najednou se odkudsi zjevil hraboš. Prošel kolem kamene, na němž jsem seděl, zavětřil, zřejmě mě zpozoroval, jak jsem po něm otáčel hlavu, a zase se vrátil zpátky, odkud přišel. „Můj“ hraboš undír, kterého krmím, se mi neukáže, a tenhle cizí tu běhá těsně okolo mne. Rozkošný paradox.

         V lese se silně stmívá. Na zpáteční cestě jsme se zase potkali se srncem, který právě sestupoval dolů k louce, ale pro tmu jsem ho skoro neviděl. Vracím se téměř potmě a po paměti do stanu. Snědl jsem poslední porci jídla. V blízkém bukovém hájku někdo dlouho přechází. Na obloze se objevily hvězdy. Bliknul atmosférický výboj. Záhadné kročeje ustaly. Už jsem myslel, že nějaký šílený houbař hledá houby i potmě! Bylo by to tak nemožné? Šílené by to bylo, leč nemožné, lidužel, nikoli. Po dnešku by mě od nich nepřekvapilo už vůbec nic.

 

 

šukravár, 13. srpna 44

áno se probouzím do pěkného dne a do cvrlikání parukářek a čížků. Mám hlad. Sbalil jsem stan a schoval ho pod smrček. Na sobě mám jen zelené maskáčové trenýrky, hnědé tričko a maskáčovou vestu. Jdu s vlasy rozpuštěnými, bez šátku. Cesta je volná, nezvykle rajsky liduprázdná. Nikde však nejsou vidět ani jinak po ránu obvyklé a hojné srny. Všechny jsou postřílené, zaplašené, zastrašené. Jen koníčci mě zdraví pokyvováním svými moudrými hlavami a dlouho se za mnou dívají. Jsou pěkní, ale nejsou svobodní. Dělí nás elektrický ohradník, jejž mezi nás postavil člověk. Kdybych je chtěl pohladit, mohl by jeden z nás, Já nebo kůň, dostat elektrickou ránu. Ale ani tyto kopající dráty mezi námi netvoří takovou nepřekonatelnou bariéru, jaká ční mezi mnou a těmi, kdož tyto ploty stavějí.

Na pláni u nového „kulometného hnízda“ bouchalů je mi už horko, takže svlékám vestu i tričko a pokračuji v chůzi polonahý.

Sotva jsem vešel na kraj lesa nad městem, už to zase začalo, už jsem začal zase proti své vůli kličkovat: houbaři. Jdu tedy jinou cestou. Po pravici, v blízkosti starého posedu, slyším šramot. Ohlédnu se po původci – samozřejmě další houbař leze z křoví v montérkách a v gumových holínkách, blbě po mně čumě. Stejně jsem dnes na posed nechtěl jít; mám na to příliš velký hlad. Samý houbařský nekňuba i tady. Byl jsem zvědavý, jaký blbý typ člověka potkám první, zda houbaře či čoklaře, ale zase to vyhráli ti pleniví šílenci měsíce. Čoklověk se umístil tentokrát až na třetím místě. Teprve čtvrtý v pořadí šel aspoň trochu normální člověk – ale co to u člověka znamená být normální? –, který si šel normálně po svých, pěšky, ani se psem, ani na houby.

 

---