dobrá zvěst

Na temněhnědých obkladačkách obchodního centra růže jsou louže téměř neviditelné krom lesku hladiny. Schodiště a průchody. Není to zas tak dlouho kdy byly kolonádami, výspou nákupních výletů. Teď se krčí vedle zdí z kamenů v kleci ověšenými kamerami a čidly nákupního centra chodov. Pompa ustupuje ještě pompéznějšímu pojetí. Rostou prostory, centra se rozlézají, staví se nad okolní střechy. Diminují okolí, krevní oběh lidí provázaný přímo na metro, autobusy, chodníky, parkoviště a sídliště.

A přes veškeré náznaky jestě hlásná trouba nákupních poutních míst, nepopsala bigboardy heslem „TADY JSTE V LEPŠÍ SPOLEČNOSTI.“

nemusí. Všichni to „vědí“. V příjemném teple naleštěné vnitřní ulice, jako esence cest obyčejných, odehrává se vše před žádanými kulisami. Odrazy myslí, kruh síly wicca. To my jsme stvořili každičkou fasetu na syntetickém diamantu obchodních center. Konzum nevstoupil na scénu jako pán temnot. Je to atropomorfní bytost. Odraz vůlí. Demokracie, posun, decentralizace... to vše staví nové chrámy. Vznešená místa kde každý může věřit v sebe. Je-li obrazem pána domu. A není-li, chybující hříšník jen v chrámu onoho boha najde radu, a vedení jak se vrátit na cestu pravou.

A je to milosrdný otec, vždy vám umožní mít kartičku jeho dětí. „spolu to dokážeme“

z hnědého úkrytu obkladaček zvedám spolu s obchodním centrem růže nesměle oči k výspě velikosti a vznešenosti. Ono centrum cítí své stáří v prasklinách na neboložených sloupech, v šedi panelových zdí, v přítmí průchodů hodícím se spíš pro ty, které velký otec zlatavých obchodních promenád nechce vidět.

Já se necítím hoden vstoupit do chrámu páně radostně a s chutí. Vím, že jeho bezbřehá laskavost mi to dovolí, ale nedokážu nemyslet na svá provinění pod jeho tisícem kamerových očí. Asi sem se málo snažil, nejsem dokonale v souladu se vzorem. Cítím se trapně omezený a neschopný, nehodný plných doušků eldoráda.

A tak místo efektních dekorací, špičkou ušlapávám obyčejný sníh s obyčejnou špínou. Takový ty nutný hmoty, který zbývají tomu, komu se nedostane vší krásy která je uvnitř templu.

Nemůžu se dívat na modelky, být součástí úspěchu. Musím si vystačit se sýkorkami, oblétavajícím pořád ten stejný okruh stromků a keřů. S průduchem ventilace metra, betonovým kvadrátem, který skrze čepele žaluzií chrlí páru výdechů cestujících do mrznoucí oblohy. S ušpiněnými koly autobusů a vestičkami řičičů s mp3 v uších. S trochou vlasů rozcuchaně trčích zpodčepice nějaký slečny, a dohadovat se jak asi vypadá nezafačovaná do šály a beranice. Těkat s opatrným krokem důchodců a opírat oči o jejich hole. Vyhýbat se vyzívavě ležícím psím lejnům jak prostřeným na sněhu pro gurmánskou koprofilii. Kráčet přes most a cítit zmrzlý smrštěný beton. Típat cigaretu o modré zábradlí a hledět do našedivělého obzoru.

A přitom tak blízko za mými zády je ten opravdový svět pro skutečné lidi. Jsem tak blízko v podhradí, že se mi často na sítnici zableskne živá barva honosných šatů šlechty. Vše je tak čisté, jistě i dráždivě podmanivé vůní vyšších sfér. Kéž by mé ruce toužící alepoň na okamžik, dotýkat se oněch věrných, těch z vyšší kasty, Vyvolených, dosáhly tak daleko jako oči.

Můj hřích je natolik velký, že už vždy budu hodnocen káravým okem, našeho JEDINÉHO otce. Naší spásy.

Varujte se tedy zcestí.

Už za života vás čeká zatracení, nepřijmete-li pána našeho.

Amen.