Škola zděná vs. škola života

Škola je základ, ale život dává daleko zajímavější lekce. Proto jsem neváhala školu trochu ošidit, abych se mohla vydat občas na průzkum pokaždé jiného koutu té fascinující země. Na první výlet jsem se vydala, když jsem ještě nebyla vlastně ani pořádně vybalená. (Svou černou cestovní tašku jsem měla ještě dlouho sbalenou, protože podle teorie, že když dobře dopnu zip, nedostane se mi tam štěnice, se mi to zdálo v určitém smyslu  bezpečnější.) Jela jsem se dvěma dalšími studentkami, se Sanni z Finska a Anitou z Maďarska. Byly to první tváře, které jsem v Turecku poznala. Projely jsme spolu za týden celé západní pobřeží, navštívily pověstné Pamukkale a na cestě zjistily, že si vůbec nerozumíme. Takže jsem se potom už vždycky na delší cesty vydávala raději sama. Měla jsem možnost poznat kromě Istanbulu, Izmiru, Ankary a Edirne také náboženské centrum Konyu, sídlo kurdských separatistů Diyarbakir, horské město Erzurum, města v Černomoří: Sinop, Trabzon, Samsun, Kars, nádherné město Şanliurfa, Gaziantep, Antakya po jejímž území touží Sýrie, a mnohá další.

Na cestě jsem potkala mnoho zajímavých lidí a díky základům turečtiny jsem mohla nahlédnout i do „kuchyně“ turecké kultury. Díky tomu, že jsem cestovala sama, jsem vzbuzovala podiv (jistě, je to dooost netypické pro ženu, aby cestovala v muslimském prostředí sama), ale také jsem možná vzbuzovala důvěru, takže jsem se nejednou ocitla v něčí domácnosti a hrála si s jejich dětmi, abych se tam občerstvila, protože Turci jsou nesmírně pohostinní… a hlavně zvědaví.

Musela jsem se také více chránit, hlídat sebe i okolí, musela jsem působit suverénně, jistě, být striktní, méně se smát mít neustále dlouhé kalhoty i rukávy (a to i ve vedru). Musela jsem odmítat zdvořile i rázně a taky někdy lhát, abych se vymanila z nežádoucího zájmu. Samozřejmě základní lež byla, že jsem vdaná.

Krom toho, že jsem se snažila poznat jaké je Turecko a jací jsou Turci všemi svými smysly, nedalo mi to a začetla jsem se také do knih, které popisují tureckou historii a náboženství. Četla jsem jak orientální autory, tak i ty evropské, abych zjistila kde je pravda, neboť každý si tu svou trošinku přibarví,  a  došla jsem do stádia obrovského údivu nad tím, jak často si Evropa a Orient nerozumějí, jek proto, že se nechtějí na problém dívat chvíli očima druhého. I historie ukazuje, že křesťané a muslimové spolu vždy soupeřili. Vždy tu byly neshody a náboženské války. Křížové výpravy, příchod Turků na Pyrenejský poloostrov přes severní Afriku do Španělska a Francie, náboženské expanzivní války, ve kterých se jedni snažili zabrat území druhých, a pak ten šílený nepřehledný etnicko-náboženský mix na Balkáně, který Jiří Kupka ve své stejnojmenné knize výstižně nazval „Balkánský sud prachu“. Ve stručnosti tam jde o etnické sebeurčení a samozřejmě o náboženství.

V hlavě mám obrovskou otázku, proč vlastně islám a křesťanství spolu celé věky tak tvrdě soupeří. Křesťanství vzniklo na začátku našeho letopočtu. Bylo mu tedy už sedm set let, když Bůh zvěstoval Proroku Muhammadovi Korán. Svatá kniha muslimů obsahuje stejné zásady lásky k bližnímu, stejná podobenství a poučné texty, figurují tam stejní proroci i králové tehdejšího světa. Islám uznává Ježíše Krista, (ovšem jen jako proroka, nikoliv jako syna Božího) věří v anděly, v posmrtný život a hlásá i stejnou nezměrnou lásku Boha ke svému lidu na zemi.

Islám vzešel z křesťanského prostředí a převzal mnohá jeho učení. Vyznavači islámu, křesťanství i židovství žili tehdy ve vzájemné důvěře a teoretickém souladu, protože z hlediska islámu jsou všechna zmíněná náboženství zvěstovaná tímž Bohem a tudíž nabádá své věřící, aby s nimi žili v pokoji. Označuje křesťany, muslimy a židy souhrnně jako „lid knihy“. Ale věří také, že forma víry zvěstované Proroku Muhammadovi v 7. století n.l. je vyšší, nadřazenou formou náboženství. Islám sám sebe považuje za dovršení Božího učení v dokonalé podobě, a tím se i nad křesťany a židy povyšuje. Tam začíná základní problém.

To je Islám. Ne však muslimové. To v lidech se náboženství vlastně prezentuje! Zamysleme se nad tím, co nás vlastně napadne, když se řekne slovo islám. Jistě pod vlivem médií a televizních zpráv jsou to extremisté připravení položit život svůj i svých blízkých za ideály, které vzešly z islámu, ale byly značně pokřivené a přeonačené, přesně tak, jak se to hodilo jejich válečným vůdcům. Každý z těch vůdců ví, že když bude vést do boje (proti čemukoliv) jen lidská těla, tak je bojechtivost a bojeschopnost armády dost labilní. Povede-li však do boje lidská srdce, síla lidského odhodlání může posunout všechny fyzické hranice daleko za běžné možnosti. Vítězství je zaručeno i proti přesile. A tak vybíhají ze zákopů vyhladovělí, špatně oblečení věřící se starými sovětskými puškami jejichž spolehlivost je téměř nulová proti pozuby ozbrojeným americkým vojákům v uniformách, perfektně vycvičených k používání nejmodernějších zbraní… a můj bratr Ivoš, který byl v Afghánistánu by mohl možná vyprávět, jak perné chvíle tito věřící připravují denně spojeneckým vojákům, kteří jsou přece jenom… zkrátka žoldáky.

To v lidech se náboženství prezentuje a realizuje. Proto věřím, že Bůh je ve mně a já jsem v něm.  To co se nemůže realizovat, jakoby neexistovalo. A proto se Bůh realizuje ve mně, v tobě a v nás. Přichází na svět skrze nás a tak jak ho necháme přes nás působit, bude viditelný i ostatním lidem. Jací budeme my, křesťané, takové bude i naše náboženství. I křesťané bojovali ve znamení kříže za věci, kterým nerozuměli a které jim byly interpretovány špatně. Viz Křížové výpravy ve 12. a 13. století. Jedněm se tvrdilo, že se bojuje za osvobození Božího hrobu, jiní z toho těžili muslimské zlato. Historie je zrádná. Každá strana si ji vykládá vždy ve svůj prospěch.

Vraťme se ale k tomu jak náboženství vychovává své věřící a jak věřící ovlivňují reputaci svého náboženství. Měla jsem možnost poznat převážně dobré lidi. Všichni  byli muslimové. Jedni byli dobří muslimové, kteří se modlili pětkrát denně, platili zakát (náboženskou daň), dodržovali muslimský způsob oblékání i ostatní  náboženské předpisy. Jiní byli vlažní muslimové, kteří do mešity nechodili, doma se také nemodlili a volili nenáboženské strany do parlamentu. Ať jsem ale byla ve městě či na vesnici, v západním (modernějším) Turecku, či v jeho východní (mnohem tradičnější a náboženštější) části, ať jsem byla v přísných horských oblastech, nebo ve zhýralejších přímořských turistických letoviscích, vždycky jsem se setkala s přijetím a pohostinností. Horlivá snaha pomoci byla omračující. To jsem nikdy tady u nás nezažila.

A jestli jsem někdy potkala blbce… a to víte, že jsem taky takové potkala… takoví se najdou mezi vyznavači islámu stejně jako mezi křesťany.