Vanaprastha - 16.

budhavár, 18. srpna 44

o týdnu špatného počasí tentokrát nijak natěšeně nespěchám do lesa. Hordy houbařů a jiných lidí i trvale špatné počasí neslibují žádné rajské zážitky. Nicméně, když teď má být týden bez deště, přece jen se zase vydávám na vznešenou pouť do bezdomoví po staré známé cestě do svého lesního ášramu.

Všude je mokro a bláto a sluníčko vykoukne jen výjimečně. Radost mi dělají jen zvířata. Mám štěstí hlavně na srny. Hned v lese za výpadovou silnicí vidím dvě krásné a velké. Třebaže to jsou ta nejběžnější velká zvířata ve volné přírodě, mně pojednou – a nejednou – připadají jako zvířata tajemná a bájná. Báječná jsou potom zcela určitě.

Lidáků a jejich aut rozesetých na okrajích lesů kolem travnaté pláně si nevšímám a jdu dál. Jinde je to prý horší, jak jsem se dočetl v misantropických zprávách na mé domovské internetové stránce. Lidáci to mají v hlavách tak do blýskava vymaštěné, že dostane-li se jim do nich nějaká myšlenka, idea, blbost, odráží se tato blbost od hladkých stěn jejich mozkovny donekonečna jako odraz obrazu v zrcadlové síni a vypudit ji odsud může zase jen jiná taková blbost. Takže jsou blbí pořád, jenom každou chvíli jinak. Houby, po nichž se oni mohou utlouct, jsem si vinou lidí nanejvýš zošklivil. V lese jsou krásné, ale jako jídlo se mi hnusí. V Indii se houby tradičně nejedí. Rostou jen tam, kde se vychcal pes, tak dí pověra. Ale jádro té pověry je pravdivé: houby jsou hnusné. Indie je velká a moudrá země, s prastarou duchovní kulturou a s nesmírným přírodním bohatstvím. U takové velké a slavné země už musí mít význam a váhu, že její obyvatelé nemusejí žrát všechno, co je právě po ruce: ani houby, ani maso zvířat. I v tom se projevuje vyšší duchovní kultura, s níž se ta zdejší, česká, nehezká, nedá vůbec ani srovnávat.

Moji rodiče, ani Já, houby vůbec nesbíráme. A přece se dostaly i k nám domů. Někdo přinesl mámě několik hub. Ona je nakrájela, udělala si smaženici, houbovou polévku a zbytek dala sušit do obývacího pokoje. Táta i Já společně nadáváme, jak odporně ty sušící se houby páchnou. Oba houby k jídlu odmítáme. On z obavy před otravou, Já teď proto, poněvadž mi je lidi znechutili a odevždy proto, že vypadají a snad i chutnají jako nějací slimáci. Ostatním lidem se, jak zřejmo, nepřejí nic. Nemohou si pomoct: dělají to přece všichni, tak proto oni musejí taky. Čím je nějaká blbost větší, tím je i nakažlivější, přenosnější z člověka na člověka. A čím je která bytost nelidštější, tím je vůči této infekci také odolnější. Člověk musí jít na houby i tehdy, když pro ně nemá využití. Pak je raději rozdá, vnutí někomu, kdo je ani nechce a po něm nežádal, kdo si je dokonce hnusí tak jako Já. Člověk musí jít do lesa na houby aspoň jednou za rok. A pak se v tom lese ztratí, zabloudí a musejí ho hledat policisté a hasiči, protože les nezná a nenajde cestu zpátky domů. Ale není to pro ně hanba, nestydí se za to; nemůžou si totiž pomoct: dělá to tak přece „každý“. Ale „každý“ to právě nedělá. Ukažte mi „člověka“, který nehoubaří, nepejskaří, nepodlehne ani žádnému jinému masovému šílenství; takový „člověk“ bude jistě jen velmi málo blbý; možná že bude naopak i velice rozumný a snad i moudrý. Pak to však pravděpodobně nebude člověk vůbec, nýbrž misantrop, jenž pohlíží na lidstvo s pohrdáním, despektem a nenávistí.

Tohoto lidstva si tedy nevšímám a kráčím dál přes pláň. I zde mám štěstí na dvě srnky. Kolem jedné jsem opatrně prošel tak, abych ji nevyplašil, ale druhá, blíž u koní před vsí Haidžarí, byla poněkud pozornější, i když i k ní jsem se přiblížil nepozorován na malou vzdálenost. Zvedla hlavu a podívala se náhle vyděšeně přímo na mne. Ten nehybný objekt – čili Já –, který tam před chvilkou ještě nebyl, ji znervóznil. Pohnul jsem se, abych přeťal to napětí a šel jsem dál. Srnka samozřejmě ihned utekla do kopřiv, přes potok a do lesa.

Koně přitahují hmyz a ten zase vábí vlaštovky. Jedna vlaštovka se vznáší ve větru těsně nade mnou.

Za vesnicí už stoupám do vršku k mému lesu. Na cestě před sebou vidím dva lidáky. Jeden je nějaký turista s batohem na zádech, druhá jede ženská na kole s košíkem na houby na zadním nosiči. To mám zase „radost“. Turista mi nevadí, protože záhy odbočuje vpravo, kudy vede značená stezka. Ženská však sestupuje z kola, to nechává v příkopu cesty pod stromy a dál jde pěšky s košíkem k lesu, přímo rovně, kudy vždy chodívám i Já. Tentokrát tedy odbočuji vlevo a stoupám oklikou přes louku k lesu z jiné strany. Dojdu k lesu, ale ani tady nemám ještě vyhráno; ani tady ještě není konec kličkování, uhýbání a skrývání se. V lese se totiž pracuje – jak je ostatně znát už jen podle rozryté cesty. Proti mně jede jakýsi traktor, který na svých ramenech vyváží z lesa jednotlivé klády. Schoval jsem se před ním do lesa a lesem jsem šel dál. Jednoho dřevorubce jsem zahlédl, on mne možná také. Proklouzl jsem do své skrýše. Konečně. Konečně sám.

Lijáky promočily krosnu a všechny věci v ní uložené. Hlavně spací pytel mohu ždímat, což také činím. Snad to do večera uschne. Všechno je buď mokré, navlhlé nebo plesnivé. Plíseň napadla dokonce i plastovou rukojeť čínského kuchyňského nože. Pomohlo by, kdyby svítilo sluníčko, ale místo toho mohu být rád, že alespoň neprší. V trenýrkách, v tričku a ve vestě se šlo příjemně lehce, ale ve stanu už je mi zima a musím se obléci do kalhot a do mikiny. Léto se nám nějak hatí. Dřeváci rámusí až do pozdního odpoledne. Pak se všude rozhostí to ticho, za nímž jsem přišel. Červenka se na mne přilétla podívat hned, jakmile jsem zalezl do stanu. Posadila se rozšafně na větvičku protějšího smrčku a zírala němě přímo na mne. Červenky jsou opravdu hodně zvláštní ptáčci. Někdy se vám při pohledu na ně zdá, že vás snad přišel navštívit sám ztělesněný duch lesa, jenž vám chce být ochráncem, průvodcem a zjevovatelem všech lesních tajemství. Není divu, že právě červenka figuruje v mnoha staroanglických mýtech a že jméno tohoto ptáčka se stalo i dochovaným „křestním“ jménem (v angličtině Robin). Něco takového máme u nás jen v příjmeních; v osobních jménech máme nanejvýš pár pojmenování po květinách, jako je například Viola, Květa, Růžena, Veronika, Laura, nebo po stromech, například Doubravka – samá pěkná přírodní jména, jistě velmi starého, pohanského původu. Zbytek přírodních, zvířecích jmen jsou sprosté urážky, ačkoli třeba Kravka, Sviňka, Husa nebo Slípka by byla také rozkošná dívčí jména, kdyby lidstvo zahodilo svou předsudečnou, ničím nepodloženou pýchu a kdyby se tak rádo nevysmívalo svým zkroceným zvířecím zajatcům. Výjimku tvoří snad jen Kačenka.

 

Hraboši undírovi jsem donesl dva skrojky starého černého chleba a připevnil je stanovým kolíkem k zemi. Od minule mu už nezbylo pochopitelně nic. Stále se však skrývá. Myška by ostatně bylo také pěkné dívčí jméno.

         Čtu si Reinlebensborn. Zacpávám si při tom uši před náletem stíhaček, ale není to nic platné. Ten ohlušující rachot do mne proniká snad všemi póry.

         Večer konečně umlkají i ony. Hodinu před západem slunce opouštím úkryt a vydávám se chůzí pomalou a hloubavou po východním hřebeni. Slunce však nesvítí. Les je proto tmavý, studený, vlhký a nevlídný. Všude je plno hub roztodivných barev, tvarů, velikostí a tolika vzácných či neznámých druhů, jež jsem v životě ještě neviděl. Jsou doslova všude, kam se podívám. Lidáci kvůli nim ani nemusejí prohledávat mé houštiny, kde se Já i houby před nimi skrýváme; stačí jim bohatě projít se po kterémkoli řídkém, vysokém lese a za chvilku musejí mít nasbíráno tolik hub, že to jedna rodina ani nesežere.

         Na plochém kameni na pokraji lesa a louky na mne tak lezavě táhne studený vzduch, až jsem se z toho rozkašlal. Zapínám se až ke krku a ustupuji dál do lesa na můj vyseděný důlek. Ten je však zase provlhlý, třebaže se tu sedí a medituje lépe než dole v tom studeném průvanu.

Je mi zima. Spací pytel samozřejmě nestačil v tomto podmračeném, studeném počasí pořádně vyschnout. Je studený a vlhký, a proto je mi v něm zpočátku také zima. Z větší části doschnul až díky mému tělesnému teplu.

 

 

guruvár, 19. srpna 44

áno po procitnutí svítí nadějně slunko, ale když vstávám, nebe se opět pokrývá smutnými šedivými mračny. Dole pod kopcem pokračují dřeváci v hlučné práci, při níž se bortí stromy v temných úderech o zem. Chléb připravený pro hraboše undíra zůstal stále naprosto nedotčen. Že by ho neobjevil ani pod ochranným pláštíkem noci, za celou noc a jitro, se mi zdá nepravděpodobné. Neslyšel jsem ho ani nikde zašustit jako obvykle. Domnívám se proto, že možná nežije. Pakliže by se tato má domněnka potvrdila, znamenalo by to pro mne výhodu v tom, že bych už kvůli němu nemusel před odchodem „domů“ balit stan a věci v něm by mohly zůstat v suchu.

         Vypouštím ven na svobodu kněžici, která v noci uvízla v mém stanu a dávám sušit spací pytel i kabát. Sluníčko se přece jen občas prodere skrz bezútěšná mračna.

         V jedenáct hodin se mi zatajil dech, poněvadž jsem slyšel hovor a praskání větviček pod něčími kroky vně mých houštin. Někdo procházel okolo. Ani jsem nedutal a napjatě sledoval, nevstoupí-li někdo dovnitř a nenaruší-li posvátnou samotu mého ášramu. Naštěstí se tak nestalo.

         O půl dvanácté schovávám spacák i kabát zpátky do stanu, poněvadž drobně prší. To už mi vůbec nepřipadá jako „polojasno“, jež slibovala předpověď počasí. Čtu si a potom nadlouho usínám.

         Probudil jsem se v sedmnáct hodin. Je ticho. Dřevorubci jsou pryč. Je také hezky slunečno. Na obloze není dokonce ani mráček. Rychle vstávám, dávám na slunce sušit spací pytel a sám se rozkošnicky vystavuji posledním šikmým paprskům slunce. Ach, to jsem potřeboval!

         Večer o půl sedmé slyším ještě v lese na sebe jukat poslední houbaře. To udržování zvukového kontaktu v nepřehledné spleti lesa musí být něco prastarého, archetypálního, protože to dělá téměř každá skupinka houbařů. Protahující hejnka ptáků to ostatně dělají nejinak. Já alespoň vím, kde se ta pakáž houbařská právě nachází a vím tudíž také, že nemám ještě svůj úkryt opouštět.

         V sedm hodin večer je konečně „čistý vzduch“. Jdu dolů pod kopec k potůčku pro vodu a dál po východním úbočí hřebene. Srnky také opouštějí své úkryty v houštinách, v nikterak překvapující shodě se mnou a s mými životními návyky. Nabírám vodu a piji. Mám chuť na maliny. Tady dole býval před dvěma lety velký keř chutných malin... Ano, maliny jsou zde i letos. Není jich sice mnoho, ale jsou velké a dobré a na ochutnání stačí. Vyrušil jsem svým počínáním další srnku, která opouští svůj úkryt v tomto maliníkovém džangalí. Sám si teď připadám víc jako srnec než jako blbec, to jest jako člověk. Kráčím šerem pozdního večera až na konec trasy.

         Vtom vyběhli z houští ti dva srnčí sirotci. Okamžitě jsem znehybněl, abych se zneviditelnil a brášky nepoděsil, ale jeden z nich mě už zřejmě uviděl a odběhl se schovat zpátky do houští. Druhý bráška se také zastavil a nechápavě se po něm ohlíží. Několikrát mu běží v ústrety, aby ho vylákal ven z úkrytu, leč bezvýsledně. Nakonec se vzdal všech pokusů přivábit svého brášku k sobě a utekl skotačivě za ním. Jakou rozpustilou hru si to na něho jeho bráška vymyslel? Vždyť nehrozí žádné nebezpečí!

         Já si sedám do svého důlku vedle trsu fialově rozkvetlých zvonků a zahloubávám se do svých myšlenek.

         Ale po chvíli mě z nich ruší sice vzdálený, leč příliš dobře slyšitelný jekot motoru obávaného křovinořezu. Je to jediný zvuk široko daleko a zrovna ten nejodpornější. Jsem tak daleko od všech vesnic a přece ani tady nejsem ušetřen neustálého lidského randálu. To je také cosi velmi prastarého, archetypálního: „zahánět zlé síly“ hlukem, křikem, hudbou, zvoněním, třískáním, bušením, tleskáním – v moderní době pak roztáčením uřvaných motorů, těchto profánních obdob a náhražek modlitebních mlýnků tibetských buddhistů.

„Zahnat zlé síly“ – ale co jsou to ty „zlé síly“? U člověka je to jednoznačně ticho. Ticho, jakožto projev smrti, absence života. Ticho je ta „zlá síla“, jež zvěstuje smrt, nebytí. Právě to ticho, v němž si tak libují filosofové a poustevníci, kteří hledají smysl života. Je-li tedy projevem života právě hluk, jenž ruší myšlenky filosofů a jenž drásá nervy samotářů, pak je život skutečně jen a jen utrpením. Ve všem tom kraválu však lidé zapomněli na to, že život se udržuje také v naprosté tichosti, v němotě, v klidném růstu a bujení, ve skrytu a tajně, nepozorovaně, to jest znovu hlavně a především v tichu. Lidé zapomněli, při všem tom „zahánění zlých sil“ ustavičným kraválem, že hluk je jen projevem života, kdežto ticho je života podmínkou. A zapomněli také, že přílišný hluk může přivodit zánik veškerého života – rozhodně veškerého vyššího, kontemplativního života.

Ano, svěř blbovi do pazour křovinořez a je konec se základní podmínkou života, jíž je ticho, klidná důvěra v budoucnost bez blbů s uřvanými motorovými křovinořezy. Svěř blbovi křovinořez a život se stane opravdu utrpením. Ten blb má z toho randálu dokonce nefalšovanou radost; tu radost, jež je poznovu archetypálního původu. A kdo sám způsobuje hluk, netrpí jím tolik jako ten, kdo ho musí poslouchat. To je také navýsost archetypální. Ten blb s křovinořezem opravdu „zažene zlé síly“, to jest ticho. Povýtce však s tichem zažene i filosofa. Sekat trávu lze mnohem účelněji, levněji a rozhodně ekologičtěji: kosou. To je však na člověka, který se bojí smrti, příliš tichý nástroj; tím žádné „zlé síly“ nezažene. V tichu se totiž každý příliš cítí být sám sebou: filosof se cítí být v tichu velkým a vznešeným, blbec se v tichu cítí být malým a nízkým. Proto vždy blbec bude na světě dělat největší rambajz. Proto všichni malí a nízcí vždy také nejvíc touží po velikosti, to jest v jejich případě po moci: rostou jí. Ale je to falešný pocit růstu. Nic totiž skutečně neroste, pokud pouze to okolní zarůstá – jako zdánlivý růst vlasů a nehtů u mrtvého: nerostou, to pouze okolní tkáň se umenšuje. Také blbec má falešný pocit moci, spustí-li co nejhlučnější motor či povyk: všechno živé, vše jemnější a vyšší než je on sám, od něj utíká. Utíká od něj i moudrost. Není to však ze strachu z blbcovy zdánlivé moci, nýbrž jen a jen z hnusu nad tímto blbcem, z odporu k jeho příliš hlučnému blbství.

Také Já se nyní znechuceně zvedám a vracím se ztemnělým lesem zpátky ke stanu. Za pahorkem dozvuky vzdáleného křovinořezu zanikají, avšak začíná zase pro změnu pravidelný večerní nálet stíhaček. Jsem jeden uzlíček nervů k prasknutí. Tak daleko od všeho lidského a stejně ještě tak příliš blízko. Různá letadla rachotí po obloze dál a když náhodou všechen lidský randál ustane, stane se zase slyšitelným ustavičné štěkání psů dole ve vesnicích.

Přicházím ke svému úkrytu. Velký půlměsíc stoupá po obloze vzhůru. Dlouho se ještě kochám tímto pohledem, svobodou nastávající noci a konečně i jejím tichem. Noc však byla rosná a studená. Oblékl jsem si na spaní zimní kabát.

 

 

šukravár, 20. srpna 44

áno se probouzím do nádherného dne. Na obloze není ani mráček, ticho oživují jen libé hlásky sýkorek. Červenka pátrá zase na mém dvorku po hmyzu. Toto hojivé ticho, tuto uvolněnou pohodu, ukončují opět dřevorubci dole pod kopcem svou usilovnou a hlučnou prací pro blaho kdovíkoho, kdovíčeho. Pro jejich osobní blaho to určitě nebude, pro mé už teprve ne. Pro čí blaho tedy? Ach, ano, Já zapomněl – a rád zapomněl: pro blaho státu přece, pro civilizaci, pro blaho lidstva. Ach, jak je to všechno pro mne nesmyslné, jak odtažité od všeho, co má smysl pro mne a co je mým blahem!

         Dělníci dnes nicméně skončili s prací dřív, neboť je šukravár, poslední pracovní den v týdnu. Znovu se rozhostilo ticho. Je krásně, byť ne žádné tropy. Láká mě to něco podniknout, někam jít. Ale nechce se mi ani jen vylézt z úkrytu mých houštin a sednout si třeba venku pod strom na sluníčko, neřkuli jít někam dál. Vím, že by mi to zkazili nějací houbaři, a proto raději zůstávám uvnitř a procházím se raději jen zde, uvnitř mého dosud nedobytého ášramu.

         Zvířata tu jsou se mnou také, jako například motýl, jenž vlétnul do stanu, když jsem seděl v lotosové pozici u jeho otevřeného vchodu, hbitá ještěrka ve vysoké trávě pod mýma nohama, anebo zajíc, k jehož pelíšku jsem nevědomky přistoupil až na vzdálenost dvou metrů a tím jej přiměl k bezhlavému úprku, rychlému, jako když vypálí střela. Kam bych se hnal? Mohu být rád, že je hezky, že jsem sám a že je ticho. Po pravdě mi nic neschází na tomto nevelkém prostoru. Venku bych se zdaleka necítil tak bezpečný a spokojený. Zůstávám proto ve skrýši. Čtu Reinlebensborn a pospávám.

         Na večerní procházku jsem se odvážil o hodinu dřív, to jest o šesté. Les je již tou dobou liduprázdný, slunce se kloní k západu. Ochutnával jsem ostružiny. Je jich hodně, jsou velké a chutné, ale mnoho z nich je ještě kyselých. Neměl jsem hlad, přesto jsem se jimi nacpal k prasknutí. Jejich hlavní čas ještě přijde.

         Vyrazil jsem na procházku o hodinu dřív, nicméně vracím se z ní opět za šera, za svitu téměř úplného měsíce. Moji meditaci znovu trochu rušil lomoz zemědělských strojů, jež potom ještě dlouho do noci pracovaly kdesi na polích, kam oko nedohlédne, avšak odkud se ten hluk nese až s přílišnou snadností k mému sluchu.

         Před mými houštinami jsem si ještě jednou sedl na pařez a znovu jsem upadl do hluboké meditace. Tady se hloubá dokonce o dost lépe, neboť hluk polních strojů sem nedosahuje s takovou silou jako na východním hřebenu a navíc je tu širý výhled na tmavnoucí oranžový západní obzor bez jediného mráčku. Zítra bude jistě zase krásný den.

         Je tak krásný, vlahý večer, že se mi vůbec nechce do stanu. Ale protože nevím, jak bych tuto blaženou hodinu vhodně prodloužil, odcházím do stanu, zachumlávám se do spacího pytle a po čtyřech přečtených stránkách z Reinlebensbornu spokojeně usínám.

 

 

šanivár, 21. srpna 44

ěsně před svítáním jsem pouze posnídal dvě celozrnné housky a spal jsem dál až do deseti hodin. Je opět nádherný den, dokonce tropicky teplý, lákající ke koupání. Ale je také šanivár, česky sobota, navíc prázdniny, navíc houbařská sezóna v plném rozmachu své šílenosti – ta cesta k rybníčku Khalídž by byla naprosto zbytečná, poněvadž bych se určitě s láteřením vracel zpátky s nepořízenou. Raději se jdu nasvačit ostružin, dokud mám na ně chuť a dokud mám prázdný žaludek. Napral jsem se jimi znovu k prasknutí a pěkně jsem se svlečený do půli těla na sluníčku zahřál. Kromě dřevorubců, kteří nám – mně ani sobě – nedají pokoj ani o šaniváru, se zdá být les liduprázdný. Nebo že by zase mezitím bez mého vědomí i souhlasu zavedli pracovní soboty? To snad ne. Někdy v blízké budoucnosti to tak jistě bude, někde to tak už prakticky je, i v neděli se leckde pracuje, ale zatím snad – oficiálně – nejsou ještě zavedeny pracovní soboty. Jsou to prostě otroci. To je jediné vysvětlení. Otroci, jejichž jedinou náplní života je jen práce a zase práce.

         Nevěřím však tomu dojmu, jenž mi našeptává, že je les jinak až na dřeváky liduprázdný. Po krátké procházce proto zalézám zpět do bezpečí houštin. Svlékám se donaha, vyhazuji ze stanu malého slimáčka, jenž se zřejmě prosmýkl některou z miniaturních trhlin v moskytiéře, jež mi nestojí za námahu je spravovat, pozoruji ještěrku, jak se zvenku snaží marně vyšplhat na stan v honbě za drobným hmyzem a začítám se do posledních stránek mého Reinlebensbornu. Veverka čiperka se obratně proplétá větvemi modřínu, shazuje z něj šišky a ještě se stihne u toho podrbat. Čekám na večer, na svou hodinu procházky.

         Dnes ji nic neruší, žádný nesnesitelný kravál. Je zádumčivé ticho a dosud příjemné teplo. Jen komáři kdyby neobtěžovali při meditačním sezení.

         Po návratu k houštinám si před nimi ještě nadlouho sedám na sluncem dosud vyhřátou lesní půdu, zády opřen o dosud vyhřátý kmen vysokého smrku. Slunce již zapadlo a obloha je zase tak slibně oranžová a čistá. Sedím v této příjemné pozici až do tmy, dokud se úplně nesešeří a dokud se tělo neotlačí a nebolí. Blaženě zavírám oči. Byl bych tu usnul. Teplá půda voní, i jehličí provoňuje vzduch. Je to nejen libé k dýchání, ale dokonce to snad i odpuzuje dotěrný hmyz. Sleduji, jak se ptáčkové postupně rozlétávají na svá noční hřadoviště. Také Já se zmámen krásou vlahého večera nakonec odebírám do svého pelíšku, ukrytého před zraky všech lidí. Povečeřel jsem poslední konzervu fazolí a začal číst Zápisník mrtvého muže. Četba mě baví, třebaže jsem tuto knihu sepisoval ve stavu beznadějného zoufalství ze zimy a z práce ve fabrice. Ale baví mě to, protože teď zpětně vidím, že jakkoli to tehdy se mnou vypadalo nedobře zle, přece mé trápení netrvalo věčně a nyní jsem znovu volný – vítěz nad životem a smrtí. Se vším si vždycky nakonec poradím – a zvítězím. Pozor tedy na mne, lidstvo nehodné!

 

Probudil jsem se po půlnoci, nemoha spát. Úplněk ozařuje les. Ach, ta podmanivá krása a moc úplňkového měsíce! Neodolal jsem a vyšel jsem před stan. V trávě osvětlené měsícem se cosi pohnulo. Přistupuji k tomu blíž. Uskakuje to přede mnou. To je nějaký velký hraboš, říkám si zvědavě a plížím se za tím záhadným nočním tvorem blíž a blíž. Nyní se ten tvor zastavil a nehýbá se, takže si jej mohu prohlédnout. Není to však hraboš, ale krásná velká ropucha, která hledá potravu ve zválené trávě.

         Nemohu spát v této čarovné úplňkové noci. Proto znovu vytahuji Zápisník mrtvého muže a ještě dlouho, předlouho čtu v záři baterky.

 

 

ravivár, 22. srpna 44

rocitám brzo do nádherného teplého dne. Je ticho, ozývá se jen ještě opozdilý puštík, vzdálené bučení krav kdesi na louce za lesem a sykání a pípání sýkorek a frkání jejich křidélek, jež je nesou z nočních hřadovišť ven do lesů a mýtin za potravou, hrami a dobrodružstvími. Ach, to je krásně na tom světě! Škoda, přeškoda, že musím jít „domů“ pro jídlo.

         Balím si batoh, ale stan ponechávám tentokrát rozložený, postavený. Žádný hraboš, jenž by jej mohl poničit, se za čtyři dny a noci neukázal, nabídnutý chléb a semínka ani neokusil, a tak tím snad nic neriskuji. Věci uvnitř stanu tak budou alespoň v suchu.

         Kráčím nalehko, jen v batikovaném tričku a maskáčových trenýrkách. V lese panuje zdánlivé liduprázdno. Ale opravdu jen zdánlivé. Sotva jsem sešel z prvního kopce dolů do vysokého řídkého lesa, už jsem je znovu spatřil: pakáž houbařská! Povedený páreček, jejichž Volvo stojí na kraji lesa. Musel jsem projít nedaleko od nich. Je prostě ravivár, čili neděle.

Nejhorší tlačenice však byla za vsí Haidžarí, na polní cestě kolem koní, k nimž šly právě dvě čůzy, a dál k pláni, kde mě míjela motorka a motorová čtyřkolka. Smrdělo to po nich člověčinou.

         Svlékám si tričko a dál jdu polonahý. Je mi horko, možná hlavně z těch nedělních davů. „Je prostě neděle a maj‘ dost času“, abych parafrázoval jednu populární písničku ze šedesátých let.

         Po pravé straně na kopci suší dva rolníci seno. Sledují mě zrakem pohraničníků. „To je rarita, že? Někdo jde pěšky a polonahý! Pomiňte se z toho na rozumu!“

         Přede mnou jde na konci pláně po lesní cestě chlápek v tílku a trenýrkách. Málem se zastavil samým překvapením, co to jde po louce za podivný zjev. On sám nejde, nýbrž rádoby „běhá“; teď pouze nemůže dál pro naprosté zadýchání. Já zase nemůžu dýchat z nich, z čumilů, z lidí.

         Docházím konečně k posedu. Nějaký hromotluk na něm ulomil jeden příčel žebříku, jak na něj zřejmě plnou vahou svého tučného těla lezl. Strašné. Už také slyším vzdálený rej motorů od motokrosové dráhy. Zanedlouho se tím směrem řítí po blízké lesní pěšince další motorka. Takhle to vypadá, když jdu do města pro zásoby v neděli, kdy mají všichni volno a dost času. A to jsem zdaleka nedošel ještě do toho hlavního a nejhoršího, to jest do epicentra všeho hnusu, do města samého.

         Slezl jsem odpočatý z posedu. U cesty jsem se zase otočil a couvám zpátky do lesa, protože po té cestě jde baba s čoklem, za ní jede navíc kdosi na další motorce. Jinou cestou je obcházím a scházím z lesa do přilehlého parku. Tam jsou celkem tři skupinky lidí s dalšími čokly. Jeden vlčák se užuž na mne řítí, pán jej naštěstí zavčas okřiknul a zastavil. Lekl jsem se spíš toho křiku než toho psa. Vyměnili jsme si nenávistné pohledy. Srpen je měsíc hromadných vražd.

Vyjdu z parku ke stadionu, kde je plno aut, plno lidu, plno dalších psů a plno jejich štěkání. Mumraj k zbláznění. Koná se zde asi nějaká kynologická přehlídka. Všechno, co nejvíc nenávidím a co mi nejvíc otravuje život, je tady, soustředěno na jednom místě. A Já procházím jeho středem. Jdou na mne mrákoty. Otřásám se hrůzou a odporem. Tady už si připadám jako ve zlém snu, jako v blázinci omylem nebo naschvál sloučeným s psincem. Zaříkám se a přísahám, že už nikdy v životě nevkročím do města v neděli. Nikdy, i kdybych neměl už nikdy vyjít na ulici, nepáchnu ven v neděli!

Osud se naštěstí spokojil s mým vytrestáním jen potud, po toto městiště hnusu, kde také mé utrpení tohoto zlopověstného dne všeobecného volna skončilo. Dál už byla cesta naštěstí volná. Všichni byli zřejmě toho času jen tam, vně a na okraji města a pak hlavně u toho stadionu. Naše sídliště i chodba baráku jsou již liduprázdné.

Tak takové je to tedy žít společně s lidmi! Jak rád jsem na to zapomněl, tam v lese, v tom slastném odloučení od všeho lidského!

 

---