Pamatuju si všechno aneb Silvestr 2010

Silvestr 2010

          Dlouho jsem se rozhodovala, kde oslavím konec roku 2010 a jak přivítám rok nadcházející. Karolína mě pozvala na pár dní na chalupu, ale už od začátku se mi tam nechtělo. Nechtělo se mi strávit další Silvestr v řadě - s partou ochlastů a rozmazlených holek. Podobných "pitek" mi bylo nabídnuto několik, stejně jako roky předtím... Další nabídka byla od Aničky, která u nás strávila Vánoce. Já jsem tušila, že jí po svátcích vánočních budu mít až po krk, a tak představa společného Silvestra nebyla moc lákavá. Ale měly jsme spolu jet na běžky, což její nabídce přidávalo na hodnotě, a tak jsem si říkala, že když nebude nic jiného, užiju si aspoň ty běžky. Jenomže Anička mi na Štědrý den s dotčeným výrazem sdělila, že ona přece jede ke spolužákům na chalupu, kde se bude hodně pít a kam jistě mohu jet s ní, jenom se musí spolužáků zeptat. No, to se ví, že jsem ji okamžitě ujistila, že se nemusí obtěžovat, že už si něco najdu. Bylo mi do breku. Měla jsem ještě pozvání na dva srazy. Oba s matfyzákama. Popravdě, ani v jejich přítomnosti jsem oslavovat nechtěla. Terka byla s Marthym v Rokytnici, Zuzka s Arminem a s trpaslíkama (tam bych jet možná mohla, ale opět bych se musela vnucovat a připomínat, nikdo mě totiž oficiálně nepozval). Už jsem si začínala myslet, že budu asi sama doma nebo na chalupě. Trochu v sebelítostném zoufalství jsem projížděla seznam v mobilním telefonu a hledala spřízněnou duši, která by se mnou v klidu strávila přelom roku. Snad skoro jediný člověk, který připadal v úvahu, byla Mája. A tak jsem jí napsala. Pozvala mě k sobě do Těchlovic. Program zněl: běžky, cukroví, čaj, mše. Paráda. Přesně tak jsem si to představovala.

          A tak jsem se ve čtvrtek třicátého prosince vlakem vydala do Stříbra, kde na mě Mája čekala. Autem jsme dojely do Těchlovic . Starý dům, garáž, slepice, kočky a šílený pes. Prostý domov, prostí lidé, vřelé přivítání. Ten den jsme ještě s Májou hrály spoustu her, na které jsem od dětství už skoro zapomněla. Pexeso, L-hra, karty a večer jsme se dívaly na film Adam´s Apples (nejvíc hloupý film, který jsem kdy viděla, při kterém jsme se hodně nasmály). Příští den jsme dopoledne běžkovaly (asi hodinku), pak jsme si daly oběd a kolem čtvrté hodiny přijela Jana, Májina sestra (třicet let, učitelka, sama, je to všechno vidět). Nasedly jsme do auta a naložily Milana, jejich kamaráda (asi dvacet pět let, sám, divně se smějící, rozvedení rodiče, je to asi taky všechno vidět). Jeli jsme do Konstantinových lázní na „shromko“. Protestantské shromáždění bratrské jednoty baptistů. Ach. Ač pro mne celé setkání nebylo ničím nepříjemné, musím přiznat, že šlo o zkušenost nápadně se podobající té, kterou mám s Obcí křesťanů.

          Ohromně charismatický kazatel s hlasem Lukavského mluvil ohnivě a zaníceně. Z Bible byl přečten jeden verš z Knihy Židům: "Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky“. Kazatel tento verš zdůrazňoval kdykoli to jen bylo možné (i nemožné). Vždy se jím pokusil vyhroceně zakončit své, velmi chaotické a pro mne, až na výjimky, nesrozumitelné, myšlenky. „Abychom pochopili, jaký je Pán dnes, musíme vědět, jaký byl včera! Protože Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky! Pokud jsem žil včera bez Pána, budu bez něj žít i dnes i na věky!...“ Podle mého názoru se mu nepodařilo ani jednu myšlenku nějak šířeji rozvinout nebo dospět k uspokojivému závěru. Jednotlivé výroky a postřehy působily jako výkřiky do tmy a ústily v sekvenci nelogičností, kterou propojovalo pouze horlivé opakování onoho verše. Těžko to postřehnout, protože kazatel slepoval věty způsobem: „... a z toho vyplývá, že...“ nebo „...a to dokazuje, že...“ atd. I když jeho řeč zněla tak, jakoby si myslel, že nám právě předkládá čiré a jasné důkazy Boží existence (a shromáždění lidé se k mému údivu tvářili samozřejmě a prozřeně), to, jaký tedy podle něj byl Ježíš včera a proč se nemohu s Pánem setkat dnes, když jsem ho včera neznala, toť nejspíš věčné otázky. Kazatel mi k jejich zodpovězení nedal žádný rozumný základ ani odrazový můstek.

          Program první půli shromáždění z velké části tvořily výstupy jednotlivců (především z řad stařešinstva). Zaujal mne jeden stařešina, který se nám pokusil přiblížit svou myšlenku, která spočívala v přirovnání Pána k počátku souřadnic. Názorně tuto paralelu předvedl. Lampu stojící na kazatelně označil za jeden počátek, klíčovou dírku od dveří skříně za počátek druhý. Pak rukama, nohama a hlavou znázornil osy x, y, z a zvolil v prostoru nějaký bod. Poté ve stejné vzdálenosti, ale od druhého počátku ukazoval druhý bod. Pointa ale pořád nikde. Stále jsem nechápala a dalších patnáct minut vysvětlování jsem sem tam koukla na ostatní. Vstřícné, ale nechápavé obličeje. Nakonec řekl, že Pán pro nás všechny má znamenat tentýž počátek, protože když budeme mít všichni stejný Boží počátek, pak i odměřený bod bude tentýž u nás všech. Co tím ale chtěl doopravdy sdělit, to je mi stále záhadou.

          Další stařešina mluvil dlouho a bohužel o jeho příspěvku nemohu říci nic dalšího. Poslouchala, přemýšlela, snažila, neporozuměla. Možná jsem byla už moc vysílena po předchozích souřadnicích...

          Jednotlivé výstupy byly prokládány modlitbami, chválami a díky, které nebraly konce.  Vyslovit je mohl kdokoli ze shromážděných. „Pane, díky, děkuju moc, že tu dnes můžeme takhle být, a že ty jsi na tom kříži za nás trpěl a tím nás očistil. Děkuju moc. Amen.“ Se zavřenýma očima se někdo pohupoval jakoby v tranzu. Někteří se dokonce poslepu kamsi odkolébali. Obtížné nepousmát se jejich údivu, když zjistili, kde se ocitli na konci díkůvzdání.

          Po celou dobu shromka panovala uvolněná atmosféra. Malé děti probíhaly mezi námi, beze studu se věšely svým matkám kolem krku a maminky s nimi i během kázání žertovaly. Tak vypadala první část. Vlastně ne. Zapomněla bych na písně mládeže s klavírním a bubenickým doprovodem. Již uvolněná atmosféra se tedy sem tam ještě více rozvolnila a všem bylo do zpěvu, ne-li do tance.

          Druhá polovina shromáždění se skládala převážně z jednohubek, cukroví a čaje, dále pak z promítání fotek, povídání... To bylo, ostatně jako vše, velmi milé a přívětivé.Celá akce skončila kolem desáté večer. Rodiny se odebraly domů, někteří ještě pouklízeli židle a myli nádobí. Mája, Jana, Milan a já jsme odjeli autem do Stříbra k Janě domů, kde už bylo nachystáno silvestrovské občerstvení. Vedli jsme nevázanou konverzaci, smáli se různým táborovým historkám, hodnotili již skoro uplynulý den a rok.

          Patnáct minut před půlnocí jsme se opět uchýlili k modlitbám. „Děkuju, Bože, že jsi se mnou celý rok byl, že jsi stále stejný a věrný a neměníš se tak, jako má nálada. Děkuju. Děkuju moc za to, že tu můžeme takhle být... děkuju moc, že máme co jíst a pít, díky Pane, Tobě, že máš vše ve svých rukou. Děkuju Ti. Amen.“

          Dojalo mě to. Modlili se i za mě. Všichni tam byli a prožívali okamžik a já nemohla jinak. Byl to vstup do roku 2011, v modlitbě, nepřerušené ani ránami dělobuchů, které tak naivně a nepřesně oznamovaly příchod nového začátku. Ale náš začátek byl přesný a jasný. Jak facka. Díky. Děkuju Ti moc, Pane. Amen.