nePaměti II.

 ... je těžký o tom psát. Těžko se svěřovat veřejně. Stal jsem se otrokem své vášně, své pýchy, své malosti, svého ega, své blbosti, své slabosti, své tvrdohlavosti, své nemoci, stal jsem se otrokem jako již mnoho duší přede mnou, se mnou, ale i duší, které ještě netuší co se může stát, když propadnou své vlastní ukrotnosti, počkejte, když propadnou ALKOHOLU.

 Už Jack London to posal ve svých pamětech Démon alkohol, tak proč bych se obtěžoval a popisoval Vám tady další běh událostí, nehledě na to, že mnoho příhod, zážitků, vlastně i hodin, dnů a týdnů je nenávratně smazáno spolu s mozkovými buňkami z mé hlavy - možná dobře. Některé příhody z dob TEMNA znám jen z vyprávění.

 Je zábava poslouchat jednu příhodu z úst "akčních hrdinů" jednotlivých epizod a seriálů, tutéž pak z dalšího úhlu jiného "účastníka zájezdu". Všechny verze jsou správné a lživé i ta má. Nesnažím se proto už dávno obhajovat právě a jedině tu svou.

 Srandovní věci jsem prožil právě ve chvílích největší špičky(líbí se mi Nohavicova teorie alkoholického kopce - jen jsem nerozpoznal peak) a ještě daleko větší prča byla doba na konci toho sešupu, tak mezi šestou a devátou ranní - naprosto děsivě a komicky roztřesenej, zvracení  v koutech míst kde zrovna jsem. Pak to na třikrát rozprášíš sadou panáků skovaných po koutech jež jsi zrovna znesvětil žaludečními šťávami.

 Kolotoč, spíš trakař, se rozjel dál.

 Kdysi dávno jsem měl fenu, čistokrévný anglický Pointer, byla cvičená, vždy mě našla, zdrhla z domu a po tom temnoměstě mne hledala a našla. Buď jsem byl Na Růžku nebo Na Nádaží, či v Průvanu - a vida vzpomněl sem si na další klubovnu dost ujetých lidí. V případě, že jsem tam nebyl, počkala vždy u výčepu, dostala napít. 

 Taky mě přivedla do maléru, to když jsme vylezli před "Káčko" a porazil ji dobrodruh ve Škodě Forman - ach jak si to pamatuju? byl tmavě modrý,šedivý nebo zelený? - chvíli jsem mladíka  proháněl kolem toho kombíku a když už skočil za volant a startoval, od spolujezdce jsem mu vlezl na klín a trochu mu dal pěstí. Vzadu seděly dvě ženy, stáří si nevybavuji, je to už nějaký čtvrtek. Odjeli, čuba přežila s odřeninami, vrátili se za půl hodiny - i s policií, podmínka za napadení.

 Nikam to nevede, jsou to jen útržky, doktore. Zdá se mi to už milion týdnů a zatím je to jen pár let. Ale pěkně pregnantních na podobné eskapády.

 Někde mám noční nahrávku s popelnicí plnou papíru, vlezl jsem do ní a jako lekal kolemjdoucí. Ale dozvíš se, že ten samej večer jsi vylezla na trafiku nebo přeběhla osm aut, no a pak tě zase svezou na stanici. Říkáš si jak to skončí. Musím samosebou přestat, ale těžko říct v tý blbí době, kdy to bude. Jak ve filmu. Sebrali mi rozdrbaný boty, poslali na expertýzu, otisky na autech totožné, ze stanice jsem odešel v ponožkách do Průvanu a pořádně to rozbalil, zrovna byl nějakej koncert. Stejě se to stalo cestou tam z Nádražky, tak co...

 Mnohokrát jsem utíkal před Vámi, seberu drobný a jdu tři kilometry do hospody U hřiště, abych tady sám proseděl večer u piva a knihy, nikdo mě tu nezná, opilej jdu v noci domů.

 Jsou to útržky cizí paměti co mi kolují v hlavě? Dny i roky si přepočítávám a ujišťuju se, že do kolonky datum píšu to správné. Než můžeš na pracáku vyplnit formulář a podepsat se bez třesu je to za stovku a půl hodiny v nálevně. Znám to, nekecám a taky znám lidi, který to mají stejně a znám lidi, který tomu předcházej tím, že nekončí. Radši ani na minutu. Natož pak na celou noc.

 Chodil jsem do práce - dva roky v kuse - šílenost. Firma dobrá, byl jsem po dvou letech služebně nejstarší s nejmenším platem ve skladu a... A za volantem!

 Rozvážel jsem zboží, ne zboží jako jsou rohlíky, tužky, kroužkové bloky, noviny, trička s potiskem, drogerii... Rozvážel jsem laboratorní vybavení(stroje jako centrifugy, vortexy, mikroskopy, inkubátory...), laboratorní chemikálie(kyseliny, radioaktivní sračky, enzymi...), prostě jsem autem lítal pocelé Praze- mezi ústavama a doktorama, kapacity v oborech, akademie věd, Motol, Ikem..., tam se všude dá ztratit po chodbách na hodiny, znal jsem cesty jako ty myši, co je tam mají, a že jich tam mají - trochu už se to tam zase změnilo, ale mohl bych tam projet vozem bez mapy aniž bych zabloudil. Jezdil jsem týdně do Brna, Plzně, Olomouce, Hradce, Bratislavy, ale i Budapešť či Varšava mě neminuli. Jezdil jsem tři až pět tisíc kilometrů měsíčně, jezdil jsem i domů, měl jsem služebí auto k soukromým účelům...

 Chyba!