Probuzení

   „Pusinko moje, vstávej!“.

   Zatřásla jsem peřinkou své malé šestileté dcerky, která očividně ještě snila nějaký ten sen o princezně, o které si nechala večer předtím vyprávět. Dominička ještě spala a pramínek delších světle hnědých vlasů jí zakrýval zrůžovělou tvářičku. Otevřela jedno očko a ten pohled nevěstil nic dobrého. Já vím, mojí slečně dceři se po ránu špatně vstává, a upřímně řečeno, zdědila to po mně.

  „Mámí, ještě chvilku. Tákhle malinkatou“, roztáhla ručky a pokoušela se smlouvat, i když moc dobře věděla, že je to zbytečné. Ale tahle ranní hra se stala každodenním rituálem.

   „Niko, Nikule, tak alou z postele! Jdeme do školky a dnes tě čeká ještě zápis do školy“, řekla jsem a dívala se, jak se malá pomalu vymotává z postele.

   V kuchyni voněla káva s kakaem. Nika přišla asi za pět minut, oblečená a ještě rozcuchaná.

   „Mami, udělej mi copánky, jako má Pippi, jo?“, zaškemrala, baštíc u toho snídani. „Chci bejt dneska móóóc hezká, víš? Vždyť jsem malá princezna…“

   Zapletla jsem jí copánky a asi za čtvrt hodinky jsme spolu opouštěly byt. Cestou do školky slečna pusu nezastavila, povídala o školce, o dětech i o tom, co by chtěla k příštím vánocům. Mně se hlavou táhlo jediné – jak strašně ten čas utekl, ještě nedávno jsem tohoto copatého ďáblíka vozila v kočárku, a ejhle, ona mi půjde do školy! Jo, pomalu stárnu, to je to…

 

   Asi za hodinu jsem seděla v kanceláři a probírala se papíry, které bylo nutno zpracovat, a zapnula si počítač. Popíjela jsem už druhou dnešní kávu, když za mnou přišla kolegyně z vedlejší kanceláře.

   „Marti, je pauza,  sejdeme se v kuřárně, pokecáme, vždyť ty žiješ jako poustevník“, řekla a mrkla na mě.

   Je tedy pravda, že s ní mě nespojovala jen nikotinová neřest, ale mnohem víc. Klárka patřila k druhu žen, kterým se říká drbny, ale k tomu druhu, který chce všechno vědět – kdo, kde, s kým, jak a proč, ale nikdy získané informace nezneužila, ani jimi nedokázala ublížit, spíš naopak, několikrát se jí podařilo z pozice informované osoby pomoci. To bylo to, co jsem si na ní cenila, vlastně nejen to, byla to dáma s úžasným smyslem pro humor a uměla říkat životní pravdy s takovou elegancí, že člověka nikdy nenapadlo, aby se na ni pro to zlobil. Byla asi o patnáct let starší než já, ale málokdo by jí to hádal, patřila k těm nemnoha lidem, kterým jsem soukromě říkala duševní puberťáci. Jako jedna z mála věděla o mně téměř vše a jako málokdo mě doopravdy znala.

   „Klárko, už letím“, odpověděla jsem a vyšla z kanceláře.

   „Tak ta tvoje slečna jde dnes k zápisu?“ řekla Klárka a zapálila si.

   „Ano, docela mám z toho strach. Se mnou a se svými blízkými mluví normálně, ale před cizími … Ať je to, jak je to, bojím se, že z ní nic nedostanou. Přitom je to chytrá holka…“

   „Neboj, to se poddá. Než půjde do školy, uplyne ještě půl roku.“

   „No, jen aby to pochopili i tam.“

  Klárka se odmlčela a pomalu a téměř labužnicky si vychutnávala cigaretu. Pak se na mě zkoumavě podívala.

   „A co ty? Pořád sama?“

   „Nejsem sama, mám tu malou“, ohradila jsem se, ale na Klárku to nezabralo.

   „Tak to nemyslím, mám na mysli nějakého pěkného mužského,“ řekla a usmála se.

   „Dej mi pokoj s chlapama, jeden rozvod stačil a platím za to dodnes,“ odpověděla jsem a myslela si, že tohle téma už rozebírat nebudeme. „Jenom mi proboha, nikoho nedohazuj, vím, že bys toho byla schopná…“

   Začala se smát. „No, napadlo mě to, ale vím, že bys byla proti. U tebe jen tak někdo neuspěje. Ale neboj, jednou toho pravého potkáš a budeš v tom, aniž bys to chtěla …“

   Odešla, a vlastně ani neměla nejmenší tušení, že něco ve mně zlomila.

 

   „Jsem ráda, že sis to nenechal ujít“.

   Stála jsem na vlakovém nádraží a vítala svého bývalého přítele, otce malé Niky. S Milanem jsem se seznámila po svém dost ošklivém rozvodu, a ač to vypadalo zpočátku dost vážně, nezůstali jsme spolu – jen ta malá nás spojovala. Zůstali jsme přáteli a oba jsme byli hlavně rodiči – Nika si nikdy neuvědomovala, že jí něco chybí, že máma a táta nejsou spolu, měla nás oba, to bylo důležité.

   „Ahoj, holky, tak mě tu máte na tu slávu“, řekl na uvítanou a políbil nás obě na tvář. „Máma pozdravuje a je jí líto, že u toho také nemůže být. To víš, první vnouče jde už do školy…“

   „Táto, cos mi přivezl?“ ozvala se Nika.

   Oba jsme se rozesmáli. Další hra, tentokrát s tatínkem, která se stala rituálem.

   „To víš, že se tam něco najde. Ale teď půjdeme do školy, ano? Naučila ses nějakou básničku?“

   Nika se zamračila. Básničky, písničky a vlastně cokoliv, co by měla deklamovat nahlas a před úplně cizími lidmi, bylo něco, co z duše neměla ráda. Přitom měla čistý hlásek i sluch, ale zpívala jen tehdy, když si myslela, že ji nikdo nevidí a neslyší. Už dávno jsme se oba smířili s tím, že je naše slečna z trochu jiného těsta, ale ještě nyní jsem si pamatovala, jak jsem vyděsila, když jsem poprvé uslyšela diagnózu – atypický autismus. Teprve časem mi došlo, že se v podstatě bojím zbytečně – Nika je prostě jen jiná, jinak přemýšlí a má svůj svět, kam málokoho pustí, ale je to nesmírně inteligentní děvčátko, které bude jen potřebovat více pozornosti, abychom ji dokázali zvládnout, a hlavně abychom přišli na to, jak ji vzdělávat, jak využít její potenciál, jak rozvíjet její přirozenou inteligenci a jak ji naučit přežít v tomhle, pro ni trochu nesrozumitelném světě.

  „Táto, umím, ale řeknu jí jenom tobě nebo babičce,“ řekla Nika, chytla tátu za ruku a všichni tři jsme opustili nádraží.

 

  Ve škole bylo živo. Nazdobená chodba působila uklidňujícím dojmem. Podél oken stály asi tři školní lavice a za nimi seděly tři učitelky. Na lavicích si lebedili jejich pomocníčci – plyšové příšerky všech barev i druhů. Ze všech stran se ozýval veselý tón, děti snažící se dokázat, že si zaslouží tu poctu nastoupil do školy, byla slyšet změť básniček a písniček, vážné hovory rodičů a učitelek.

   Vstoupili jsme a Nika se začala zvědavě rozhlížet.

   „Ahoj, jakpak se jmenuješ?“, zeptala se jedna z učitelek, příjemná blondýnka kolem čtyřicítky.

   Nic.

   „Nepovíš mi to? Anebo to nevíš?“

   „Vím, ale nepovím“, odpověděla Nika s pocitem malinkého vítězství.

   S učitelkou to ani nehnulo, na podobné reakce byla zvyklá. Vzala z jedné lavice plyšovou želvu a podala ji Nice.

   „A želvičce to povíš?“

   Nika se usmála. Zelená želvička se jí moc líbila a začala si s ní povídat. Paní učitelka jen kývala hlavou a cosi si psala na papír před sebou. Za deset minut své plyšové kamarádce řekla všechno – pro Niku okolní svět přestal existovat, byla najednou v tom svém, a právě do něj pouštěla jednu plyšovou příšerku. Jen jí dokazovala, jak umí číst písmenka a počítat, ostatní lidi kolem sebe nebrala vůbec na vědomí.

   „Niko, vrátíš želvičku paní učitelce?“ vrátil malou do reality tatínek.

   Nika se zaškaredila a neochotně tátu poslechla. Šli jsme dál. Až vzadu u šaten jsem si všimla jednoho učitele s kytarou v ruce. Pomalu jsme se k němu blížili a já zaslechla jakousi písničku nějakého děvčátka před námi. Stáli jsme opodál a já si toho muže prohlížela. Někoho mi velmi připomínal, hlavou mi projela nějaká vzpomínka, ale ani se neusídlila a byla pryč. Jen divný nepokoj zůstal.

   „Ahoj, zazpíváš mi také nějakou písničku?“ zeptal se a podíval se na Niku.

   Nic.

   „Pane učiteli, nezazpívá, to vím moc dobře. Ne že by neuměla, ale prostě nechce, jednou vám zazpívá, až vás bude znát…,“ pokoušela jsem se objasnit situaci.

   Usmál se a řekl, že si na to rád počká a mrkl na Niku, ta zrudla a táhla nás pryč.

   Za chvilku jsme si z ředitelny nesli rozhodnutí, že malá je přijata a Nika, Nika se naparovala jako krocan, ale jen my věděli, že nás čeká nová etapa jejího života.

 

   Večer, kdy Dominička snila svůj sen o skřítcích, svých imaginárních kamarádech, se kterými si dokázala povídat a hrát celé hodiny, jsem si v klidu sedla k večerní kávě. Nešla mi z hlavy jediná myšlenka – ten modrooký plavovlasý učitel. Měla jsem před očima jen tu scénu, kdy seděl na té lavičce ve škole a štíhlými, dlouhými prsty objímal krk kytary. Stále jsem si nemohla vzpomenout, koho mi tolik připomínal, jen jsem věděla, že i díky tomuhle světlovlasému cizinci jsem najednou volná. Připomněl mi, aniž by to tušil, že doba, kdy jsem se zavřela do vlastnoručně postavených hradeb lhostejnosti vůči mužskému světu, je nenávratně pryč. Ani netuším, jak se mu to povedlo, jestli to byl prostý úsměv nebo to byly ty jiskřičky smíchu, které měl v očích … To se bude Klárka divit, až jí to ráno povím ….