Vanaprastha - 17.

budhavár, 25. srpna 44

oníčků před vsí Haidžarí, za níž je v tamním polesí skryt před lidmi můj poustevnický ášram, je dnes jen deset, ale místo jedenáctého přibylo mezi ně jedno strakaté hříbě. Všichni koně stojí ospale a skoro bez hnutí u elektrického ohradníku podél stezky, po níž se ubírám do bezdomoví. Za městem až do vesnice byla cesta volná. Ve vesnici, na tom kousku, kterým musím projít, mě obkružovalo auto s pražskou poznávací značkou. Nejprve se otáčelo na parkovišti, pak mě předjelo na silnici a pak řidič zastavil za křižovatkou na úpatí kopce, jímž stoupám k lesu. Vystoupil, rozepnul se a nenuceně začal chcát jako pes, třebaže na něj koukaly dvě jeho spolujezdkyně. Zrovna mně v cestě. Sklopil jsem hlavu a prošel jsem kolem něho, co naplat. Je mi to žinantní i za něj. Dění přitáhlo samozřejmě vesnického čokla, který se na ně rozštěkal, i jeho pána, který svého psa napodobil pouze v tom, že místo štěkání si také stoupnul a bezostyšně na Pražáky čuměl. Psi jako lidi, lidi jako psi. Připomnělo mi to tu strašnou minulou neděli. A to jsme uprostřed pracovního týdne! Pohříchu však také uprostřed prázdnin. Kdyby to ti lidé dělali aspoň naschvál, aby jim misantrop mohl něco pěkného od plic říct, obořit se na ně hrubě, vynadat jim, zabít je...! Ale oni nejsou tak odporní schválně, oni jsou prostě takoví už od přírody. Zde nezbývá nic než odplivnout si, vypláchnout si ústa a jít dál, co nejdál od nich, pryč, do lesů, do samoty.

         U potoka, jenž se mělce přelévá přes cestu, se shýbám, piji a vyplachuji si ústa na znamení duševní očisty. Vstávám, otírám si ruce i bradu a už vidím další auto. Stojí na kraji lesa a právě se k němu vracejí dva houbaři. Podruhé za sebou jdu tedy vlevo mírnou oklikou, abych se jim vyhnul. Fouká silný studený vítr, ale už jsem konečně sám.

         Stan je v pořádku, uvnitř nalézám jen malou loužičku vody po včerejším tropickém lijáku, který sedm kilometrů odtud na sídlišti bičoval zem a ohýbal stromy jako by to bylo rákosí neb třtina. Jak to vypadalo tady, nemohu pochopitelně vědět. Ale podle té loužičky soudím, že asi podobně.

         Dávám sušit věci a snídám, ale hned po jídle už se musím obléci, neboť se zase v rozporu s předpovědí počasí zatahuje. Dva skrojky chleba pro zvěř někdo během mé nepřítomnosti téměř snědl. Zbývá z nich jen malý kousek, uvolněný z kolíku a volně ležící pár kroků před stanem. Ozývá se jen vítr, sýkorky – a krávy. To jsou asi ty černé vysoko na stráni nad vsí Bačhadá, jež jsou dalekohledem dobře pozorovatelné z východního hřebene. Je to odsud dálka, vlastně až ob jedno další údolí, ale v lesním tichu nese vítr to kravské bučení až sem velmi dobře.

         Silou kontrastu mezi civilizací, již jsem zanechal na pospas svému osudu za mými zády, a lidučistým, tichým lesem, upadám jako vždy do hluboké meditace. Obžalobou proti bytí uprostřed lidí, jakkoli bych byl sám v pečlivě uzamčeném pokoji s pečlivě utěsněnými okny, je už sám fakt, že tam zůstávám napjatý, stále nervózní, nevyspalý, po něčem neznámém dychtící, zatímco tady v lese ze mne naráz všechno padá: každé napětí, každá nervozita, každé chtění, každá nedovršenost. Jedině zde v osamělém lesním bytí mám ten blažený pocit završenosti, o nějž usilovali indičtí asketové a mudrci a jemuž říkali vyvanutí, nirvána. Tou náhlou silou kontrastu mezi blázincem města a harmonií přírody nyní náhle jasnozřím, že i při všem hmotném dostatku mi „doma“ chybí vždy právě les, to jest bezdomoví. Věru špatně jsme založili naše životy, když domov je nám nepřítelem a vězením, a my z něj proto musíme prchat do bezdomoví, abychom v samotě nalezli spásu, abychom nalezli volnost a moudrost a abychom seznali svůj omyl!

 

Odpoledne jsem sladce usnul. Probudil jsem se večer, asi hodinu před západem slunce. Rychle na procházku!

         Začal jsem ochutnáváním ostružin. Jsou tak dobré a výživné, že až do příštího dne nemusím nic dalšího jíst.

         U mého vyseděného důlku na východním hřebeni někdo snědl ty fialové zvonky, jež mi dělaly společnost v mém zahloubání. Škoda. Jdu si sednout na plochý kámen dolů na kraj lesa. Slunce již zapadlo, ale jeho poslední paprsky dosud osvětlují všemi odstíny barev červeného spektra řídký oblak. Rychle se stmívá. Les se již černá tmou. Vracím se. V cárech řídké oblačnosti vychází na východě úplňkový měsíc. Jako lucerna se zdvíhá mezi stromy na obzoru. Přicházím k mým houštinám úplně potmě. Na západě teď místo slunce září Šukra čili večernice a zažehují se i první hvězdy: Bhégá (Vega), Arcturus... Ve stanu ke své smůle zjišťuji, že baterie ve svítilně zřejmě vytekly, a proto pořádně nesvítí. Přesto při slabém jejím světle ještě dlouho čtu Zápisník mrtvého muže.

 

 

guruvár, 26. srpna 44

pal jsem dlouho, i když jednou jsem musel v noci vstát, abych zavřel kvůli přeháňce stan. Ráno je střídavě oblačno. Zbytek chleba pro zvěř je pryč. Nic nového jim zatím nedávám. Stejně se ve dne neukážou, a pak nechci zbytečně přivábit dalšího hraboše, který by se tady mohl usadit a trhat mi v nestřežených chvílích stan. Nejčastěji vídám ze zvířat pouze červenku, která se několikrát za den přiletí podívat na můj dvorek, a srnky, které vídávám při večerních procházkách. Při té dnešní jsem také jednu viděl v žitě. Pohybovala se v tom poli zlatých stébel vysokými plavnými skoky. Já sám jsem zkusmo ochutnal jedno žitné zrno, ale na mne je to příliš tvrdé sousto. Ostružiny však dozrávají každým dnem víc a víc. Zvonky, které někdo okousal, mají nyní zase nové tři květy. Rostliny žijí dál, i když jsou těžce poraněny. Na krátký okamžik jsem před sebou zahlédl kunu, ale než jsem stačil přiložit k očím dalekohled pro detail, byla pryč.

V šeru si ještě sedám pod vysoký štíhlý smrk než půjdu spát. Vtom třesknul výstřel! Lekl jsem se, protože to bylo odkudsi zblízka. Nebojím se zemřít, ale chci smrt z rukou přírody, opuštěn všemi; chci vydechnout naposledy v lese, aby mě nikdo nenašel, dokud se nerozložím na kostru neznámého muže; smrt z rukou bouchala by byla potupou. Na svých večerních procházkách pro jistotu kontroluji každý myslivecký posed, každý temný okraj lesa, neskrývá-li se tam někde ta lstivá bestie bouchal. Vypadám sice jako člověk, takže teoreticky bych nemusel mít z bouchalů strach; ale s nimi je to stejné jako s ostatními lidáky, ba ještě horší: nikdy s nimi nejste úplně v bezpečí a ostražitost je vždycky na místě. „Nehody“ se stávají. Nestalo se mi jen jednou, že bouchal přede mnou významně jakoby nabíjel pušku a jakoby náhodou zacíliv na mne zkoušel seřízenost mušky. A vraždí-li už někdo, je přece jedno, je-li to zvíře nebo člověk – vrahem zůstává tak jako tak. Například podle džinistů je zabití živého tvora předstupněm k válce. Je to sice hodně antropocentrický názor, naznačující, že zabití jednoho „méněcennějšího“ tvora může postupně přejít až k hromadnému zabíjení lidí, tedy těch jakoby „cennějších“ bytostí, ale i tak je na tom kus pravdy. Prahne-li kdo po krvi a zabíjení, svou oběť si už najde. Na veřejnosti se přitom bouchalové snaží vystupovat málem jako nějací dobráci, ba jako velcí milovníci přírody, její znalci, dokonce jako milovníci a ochránci zvířat! A veřejnost jim to žere. Není absurdnějšího sylogismu! Je to totiž jen lež. Rozšířená a obecně přijímaná, přesto lež. Všichni si lžou do ruky. Jedni aby zakryli své krvavé řemeslo a svou vražednou náturu, druzí proto, poněvadž nejsou v zásadě jiní. Krev na rukou a vraždu na svědomí mají všichni lidáci. Je to jedna zabijácká sebranka. Bouchal je přitom na venkově absolutním pánem. Může si dělat všechno, co jeho kořistnickou mysl napadne. Ani policie nebo vojsko – například pohraničníci – nemají natolik pokryté území svými kontrolními stanovišti a střílnami jako armáda myslivců. Myslivec je na vesnici často současně i policajtem, hasičem, starostou, zastupitelem obce, rybářem, činovníkem tu i onde, bodrým sousedem, který nechybí na žádné veřejné akci, jenž všechno zařídí, všechno dodá, s každým je zadobře. Nikdo si mu proto nedovolí něco vyčítat. Úředním kontrolám z okresního ústředí se směje. Je prakticky nepostižitelný, i když se všeobecně ví, že střílí i ohrožené a chráněné druhy zvířat; že líčí zakázané pasti, otrávené návnady; že obchoduje s vymírajícími druhy; že nedodržuje povolené kvóty odstřelu, nedodržuje stanovené hájení, a tak dále a tak podobně. Na bouchala si nikdo nepřijde. Nikdo si na něj ani pořádně dupnout nechce, neboť myslivci mají vliv na vysokých státních místech, lobbují úspěšně v parlamentu, určují které zvíře je „přemnožené“ a tedy na odstřel a které ne. Ale při všem svém obskurním podnikání mohou vraždit zcela otevřeně, protože jejich blízcí, příbuzní, sousedé, celá veřejnost jejich v podstatě pytlačení nejen přehlíží jako cosi naprosto normálního a běžného, nýbrž i schvaluje jako cosi potřebného a užitečného. Bouchal však není přítelem přírody, jak se sám představuje i jak je vnímán. Bouchal miluje pouze tak, že nenávidí. Miluje láskou zabijáka. Jeho takzvaná láska k přírodě, láska ke zvířatům je láskou úchylného parafilika, který své předměty lásky zabíjí, mučí a ponižuje. Nikdo nemá tak choré pohnutky k vraždění jako bouchal. A veřejnost mu to mlčky trpí, protože sama není jiná. Základem je samozřejmě nevyléčitelně chorá, perverzní mysl člověka – každého člověka. Proto nikdo nespatřuje na zabíjení zvířat nic zvráceného, nic co by se dělo ze sadistických pohnutek. Ale zabití živého tvora není jen předstupněm k válce, jak říkají džinisté; ono to už válku znamená!

 

Po návratu do stanu zjišťuji nemilou věc: kapacita vyteklých baterií ve svítilně rapidně poklesla až téměř na nulu, takže nyní nesvítí skoro vůbec. Ale to je nepříjemné! Noci jsou teď přitom tak dlouhé, stále se dloužící. Nejenom že si nemohu číst na dobrou noc, ale nemohu se potmě ani pořádně najíst. Večeřím proto po paměti, po hmatu a pouze pro orientaci si svítím obrazovkou kapesního počítače.

 

 

šukravár, 27. srpna 44

řed svítáním se dalo do deště. Pršelo dost dlouho, déšť sílil a přidala se i bouře. Před polednem přestalo, ale obloha zůstává beznadějně šedivá. Jdu dolů k potůčku pro vodu. Voda je výtečná, čerstvá, dešťová. Oblékl jsem si na cestu jen trenýrky, abych si dlouhé kalhoty nezarousal. Z lesa stoupá dým. Zhrozil jsem se, že snad tady někdo něco zapálil. Ale ne: to jen les dýchá a takto svými sterými ústy vydechuje páru. Žádné sluníčko mu v tom však žel nepomáhá. I tak je to pěkná procházka, protože je osamělá a zima mi při ní není. Je přece stále ještě léto!

         Odpoledne se samozřejmě podle očekávání rozpršelo znovu. Nesnáším tohle počasí. Teď bude déšť pleskat o střechu určitě zase nejméně dva dny. Ustavičně duje vichr, jako by chtěl roztrhat na kusy a rozehnat tu jednolitou šedou masu, která pokrývá oblohu. Nedaří se mu to ani náznakem. Stále pod věčně podmračeným nebem, stále v zimě. Teprve pozdě večer, na sklonku dne, se poslední sluneční svit začíná odrážet od žlutých mraků. To už je však pozdě. Smráká se. Noc je světlá, měsíčná, dokonce jasná. Čandra, česky Měsíc, kouzlí na stěnách stanu jako na promítacím plátně kaleidoskopické obrazce.

 

 

šanivár, 28. srpna 44

d nejčasnějšího rána už déšť zase plácá o střechu. Je to zoufalé. Já to věděl. Nepřestane plácat ani na chvilenku, abych si mohl dojít v klidu na záchod, postavit se a protáhnout tělo či se krátce projít. Ale nestěžuji si. Stále je to lepší než „doma“ ve městě. Je sice špatné počasí, ale to má své nesporné výhody: je totiž především ticho; stíhačky nelétají, žádné řvaní motorů není odnikud slyšet. Sice se neprojdu, ale to „doma“ ve městě také nelze – ze známých misantropických důvodů. Dělám tudíž totéž co „doma“: polehávám, pospávám – a intelektuálně se bavím četbou mých vlastních spisů, to jest literaturou, která je mi nejvlastnější a která mě tudíž nemůže ničím rozčilovat ani nudit. Nepříjemné je jen to, že kvůli vyteklým bateriím nemohu číst i v noci. Nezbývá mi tedy než spát, ležet a přemýšlet. A to také není k zahození.

         Takto bez výraznějších zážitků a dobrodružství uplynul den a už je zase noc. Spát se mi však nechce. Pozoruji hru světel na stěnách stanu. Nudím se. Toužím po světle, abych si mohl číst. Toužím po svítání, abych se mohl sebrat a jít do verbežárny pro nové zásoby a hlavně pro nové baterie. Dlouhá tmavá noc nemá konce. Venku krásně svítí čandra, ale zem je mokrá a studená a zebe do bosých nohou. Se stromů tiše skapávají krůpěje deště, k nimž se přidává noční rosa. Les nedýchá a nevydechuje páru; tu teď vydechuji Já a je mi zima. Oblékám si zimní kabát a choulím se do spacáku. Občas jako duch zahouká noční pták. Tahle dlouhá noc snad nikdy neskončí. Převaluji se z boku na bok, ze zad na břicho, ale všechny polohy mě tlačí. Takhle dlouhým nocím jsem odvykl. Dříve nebyly tak nekonečně dlouhé a tesklivé. Súrja (slunce) snad nikdy nevyjde. Utopil se v smáčivých proudech nebeských vod.

 

 

ravivár, 29. srpna 44

onečně se levá, východní část stanu začala trochu světlat. Radostně rozepínám vchod, abych vpustil dovnitř ještě více světla. V pološeru nového dne otevírám a snídám poslední zbylou konzervu fazolí. Už mi řádně kručelo v břiše. Sice mi zásoby jídla došly zase tak nešikovně o raviváru, to jest v neděli, ale co se dá dělat. Půjdu brzo, většina lidáků bude jistě ještě chrápat, snad ta cesta do verbežárny nebude tak strašná jako minulou neděli.

         A skutečně to nebylo tak hrozné. Všude jsem sice míjel němé neživé výstrahy toho, co by mě bývalo čekalo za peklo, kdybych se dnes byť jen o hodinku o dvě opozdil, to znamená všude zaparkovaná auta chalupářů, chatařů a zahrádkářů, ale unikl jsem tomu zdárně. Přesto jsem na pláni alespoň zdálky viděl dva bouchaly, jak vstupují do lesa. Pozoroval jsem je dalekohledem. Jsou to od pohledu hrubá, tupá hovada, bez známek jakéhokoliv citu. Lační jen po krvi, touží jen po zabíjení; to jsou všechny jejich touhy a ideály, jediný jejich zájem, jediný jejich životní koníček, jediná jejich zvrácená radost i zábava: zabíjet. Ozbrojen byl jen jeden z nich. V lese přímo před nimi právě přeběhla vyděšená srnka. Bouchalové naštěstí nestačili zareagovat. „To víte, ona se z lásky k vám, k lidem, nechá jen tak beze všeho odbouchnout!“, pomyslil jsem si pln pohrdání. Někdy se zdá – podle řečí –, že bouchalové snad skutečně takový zvrácený názor zastávají a že si snad opravdu myslí, že zvířata skutečně dobrovolně pokládají život za lidstvo, podobně jako pitomí lidáci za vlast, za císaře pána a podobně.

         O kousek dál se u lesa na louce pase malý srnčí koloušek. Dosud má bílé puntíky na kožíšku. Jeho mámu také asi zamordovali, protože je na své útlé mládí podivně sám a sirý. Nicméně má se na pozoru už jako plně dospělý, byť předčasně vyspělý. Vidím ho a nesnažím se ani skrývat, abych ho mohl déle pozorovat. Jednak spěchám, abych už byl „doma“, než se všichni lidáci probudí, a za druhé ho tentokrát chci vyplašit; chci, aby utekl, neboť bouchalové jsou poměrně blízko, stále na dostřel, a pak chci také, aby to mládě mělo ten zdravý strach z lidí, jenž mu pomůže uhájit holý život. Nyní vidí i on mne a dává se na útěk. Dobře. S nepříjemným pocitem v zádech se vzdaluji. Také Já jsem mimochodem stále v dostřelu. Žádný výstřel naštěstí nepadl.

         Leč pospěšme! Dole za posledním lesem na louce před zahrádkami už vidím prvního čoklověka v doprovodu velkého černého psa. Mám opět štěstí, neboť jsou ode mne ještě hodně daleko. Samoobsluha na předměstí je také ještě naštěstí zavřená. Výborně. Lidáků na ulicích však přibývá. V baráku na chodbě žádného souseda nepotkávám. Sláva! Vyplatilo se vstát a jít brzo. Jsem šťastně „doma“ a s úlevou zamykám se v pokoji. Bylo to napínavé, ale vyšlo to docela dobře. Lidáci mají poslední prázdninový víkend. Přesto se budu propříště raději vracet už v pátek dopoledne, a ne až v neděli. Nesnáším volné neděle rozjařeného lidáka.

 

---