Setkání

Stařec seděl na lavičce, kde jsme obvykle sedávali s partou. Rozčílilo mě to, byla to MOJE lavička, MOJE místo. Za chvíli příjde Petra, a co pak ? Dali jsme si schůzku přesně ve tři na obvyklém místě, a tenhle dědek nám to zkazí. A zrovna dnes, když se má rozhodnout, jestli spolu zůstaneme nebo ne. Zatraceně! Co si vůbec ten páprda myslí, když se tady takhle rozvalí a kouká do blba ? Dědek měl modré oči, kolem kterých se rozbíhalo spoustu drobných vrásek. Ústa měl tenká, s koutky lehce zvednutými, jakoby v rýsujicím se úsměvu. Na temeni hlavy se mu leskla pleš. Vypadá jak vajíčko, napadlo mě. To je ono, vajíčko, nasazené na scvrklý krk, které mi sedí na lavičce. Jak divný pohled má, takový ospalý, jakoby neustále hleděl do dáli, a to i ve chvíli, kdy svou pozornost přesunul na mě. To je dost, že si mě všiml, třeba konečně vypadne. Ústa se dali do pohybu a odhalili zuby. V očích vzplál plamínek uličnictví. On si mi směje, to snad není pravda. Sedí na mé lavičce, kouká na mě, směje se mi, a vůbec nevypadá, že by se měl k odchodu ! Pak jsem si ale všiml, že to nebyl výsměch. On se mi nevysmíval, on se smál na mě. Je to divný člověk, říkal jsem si, proč se směje na někoho, koho vůbec nezná ? Vzrůstala ve mně zvědavost, a náhle jsem si uvědomil, že už tam stojím několik okamžiků, a on na mě stále kouká a usmívá se.

„Kdo jste ?“, vypadlo ze mě, abych nějak přebil ten trapný okamžik.
Ozval se smích, dunivý a rázný, ale přesto pomalý a nikam nespěchajicí. „To je mi hloupá otázka, já jsem přece já. A ty jsi ty.“
Ježiš, je to nějaký bezdomovec, co neví co mluví, beztak bude za chvilku chtít peníze „na rohlík“. Ti bezdáci musí být neustále úplně namol, protože pak z večerky vždy výjdou s flaškou vína, místo s rohlíkem.
„Pro každého  existuje jen jedno já, pro mě jsem já já ( a ukázal přitom prstem na sebe). Ty jsi ty (prst mířící na mně). Ale pro tebe jsi ty já, a já jsem pro tebe ty.“
Převrátil jsem oči v sloup.
„ Není to úžasné, když si představíš, kolik JÁ chodí po světě? Všichni ti ONI, které každodenně potkáváš, jsou JÁ. A pro všechny ostatní nejsi JÁ, ale jsi TY.“
„Podívejte, já nevím…“
(Zase ten dunivý smích) „Zkus si někdy sám sebe představit ne jako sebe sama, ale jako člověka, kterého potkáváš na ulici, ke kterému tě nic neváže, nic k němu necítíš. Když si tohle představit dokážeš, uvidíš, jak se tvůj svět změní. Začneš se ptát proč tady jsi, a co tady děláš.“
„Mám pocit, že se mi snažíte říct, že se celý svět netočí kolem mě. To mi hodně připomíná mou mámu. Ta mi to taky neustále tvrdí“
Ano, moje máma, co každý den přiletí z práce, a začne buzerovat. Stejně jako tedy ten děda.
„Taky má pravdu, ale když ti nikdo nevysvětlí, proč tomu tak je, když nepřestaneš na chvíli vnímat sebe jako JÁ, nikdy se za střed světa nepřestaneš považovat. Lidé si myslí, že existuje jeden svět, který, když stárneme, postupně prozkoumáváme a učíme se z něj. To ale není pravda. Každé JÁ je svět sám o sobě. Vem si třeba knihy. Lidé si myslí, že když si jí přečtou, budou vědět a myslet stejně, jako autor. To je ale hloupost, je to stejné, jako bys slepému líčil pohled na slunce. Můžeš říct, že je to žlutá koule vyzařujicí světlo, ale absolutně tím nevystihneš, co vlastně vidíš. Stejně tak jakákoliv kniha může ukazovat myšlenky autora, ale nikdy ti neukáže všechno, protože vesmír každého člověka je uchován v jeho hlavně, a nemůže z ní uniknout.“
„Hmm, dobře, každý jsme jedinečný, že?“
„Přesně tak, a když si uvědomíš, že každý je vesmírem samým, nezbyde ti nic jiného, než k ostatním názorům, chováním, životům přistupovat s pokorou.“
„Takže když ke mně příjde týpek s tím, ať si dám trávu, že je to fajn, mám si říct: aha, to je jeho vesmír, musím k němu přistupovat s pokorou, a dám si taky ?“
„Na to pozor, to že někoho respketuješ, neznamená, že po něm opičíš. Naopak. Vrah, si zasluhuje nejhorší trest. Trest smrti, řekl bych já. Ale přesto, že bych ho bez mrknutí oka odsoudil, bych si uvědomoval, že i on měl nějakou svou minulost, musel si zřejmě hodně prožít, když se v něm odbourala i ta základní lidskost, která křičí: Nezabiješ! Tedy bylo by mi ho svým způsobem líto, uvědomoval bych si jeho vlastní JÁ a jeho vesmír, ale spravedlivě bych ho odsoudil.
„Nějak nechápu, jakou to má spojitost s hulením?“
„ Když dělá někdo něco špatného, můžeš ho odsoudit, ale zároveň k němu přistupovat s pokorou“
Petra stále nikde, i když už je určitě po třetí. Neměl bych se prostě otočit a kousek od toho děduly poodejít, aby bylo jasné, že k němu nepatřím? To bude trapas, jestli mě tu uvidí rozmlouvat s důchodcem. Jenže na jeho slovech je něco zvláštního. Možná, kdybych ho potkal jindy a v jiné situaci, bych řekl, že je zajímavý. Ale promluvil bych na něj vůbec, kdybych ho potkal v jiné situaci?
„Víš, jaký je jiný výraz pro pokoru?“
„Hmm?“
„Trpělivost“
Ježiš. Teď mi bude kázat o tom, jak mám být trpělivý a klidný. V téhle situaci !
„Lidé dnes příliš spěchají, tak hodně, že si nevšímají běžných věcí kolem sebe. Nestíhají si všímat vlastně téměř ničeho, jsou jako slepci, běžící za vzdáleným cílem, který ale vlastně ani nevidí.“
„Nojo, já vím, dnešní doba je hrozně uspěchaná, dneska je to jiné, než jaké to bylo za vás. To byly tehdy časy. Kupředu levá.“
(Ozvalo se něco, co připomíná výstřel z kanonu, až zpětně mi došlo, že to byl výbuch smíchu)
„Máš pravdu. Doba byla jiná, ale lidé jsou stále stejní. Stačí se jen na chvilku zastavit, a rozhlédnout se kolem sebe. Kdy ses naposledy díval na hvězdy ?“
„Na hvězdy ? To, já nevím“
„Při pohledu na hvězdy si člověk uvědomí ohromnost toho, co nás obklopuje.“

Náhle se ozvalo zapípání, naprosto nezaměnitelný zvuk mého telefonu, a ve mně hrklo.
SMS! Od Petry, třeba píše, že se opozdila, ale už je na cestě.
„BUDEME SE MUSET ROZEJÍT, JSEM TEĎ S TOMEM, JE NA MĚ MOC MILÝ A JSEM S NÍM SPOKOJENA, PROMIN, NEMĚLO BY TO MEZI NÁMI BUDOUCNOST“
Ticho. Prázdno. Nekonečná nesmyslnost všeho. Uvědomil jsem si, že žmoulám zip své bundy. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Jsem v nekonečné hlubině. Nechce se mi zvednout zrak, nechce se mi vůbec nic.

„Víš, hvězdy…“
„Ty vole ! Právě se semnou rozešla má holka. Běž do řiti s hvězdami!“
„Nezapomeň, co jsem ti říkal. Asi to nebyla ta pravá. Až na tu pravou narazíš, poznáš to. Nebude to žádné slovo ani náznak, bude to prostě tam. V tobě. To vědomí, že tohle je ona. „
Ten debil si snad dělá prdel
„Věř mi, jednou uvidíš…“
Vzal jsem mobil a vší silou ho po něm mrštil.
„Běž do řiti!“

 Toho dne jsem se šel prvně projít do lesa. Vždycky jsem věděl, že tam je, chodíval jsem do něj běhat. Ale nikdy jsem ho skutečně nevnímal, nikdy si neprohlížel jeho detaily. Byla tma, kolem ticho, jen šeptání stromů. Bylo to neuvěřitelně smutné, a neuvěřitelně krásné. Toho dne jsem se prvně skutečně díval na hvězdy. Vždycky jsem věděl, že je mám nad hlavou, byla to samozřejmost, nad kterou se nepřemýšlí. Jaké to jen v člověku probouzí pocity. Má pocit, jakoby snil, a zároveň bděl, jakoby byl sám sebou, a zároveň součástí toho všeho kolem.