Vanaprastha - 18.

A mezitím začal vanaprasthův pětačtyřicátý rok...

sómavár, 6. září 45

etošní deštivá sezóna v bezdomoví pokračuje posledním měsícem září. V deštivém uplynulém týdnu, jejž jsem strávil „doma“, jsem mezitím přečetl skoro celý román Ztracený obzor od Jamese Hiltona. Je to docela zajímavý utopický román o nedostupném lámaistickém monastýru jménem Šangri-La, vypínajícím se nad údolím Modrého měsíce. To tajemné místo, ukryté uprostřed tibetských náhorních pustin, má tak příhodné mikroklima, že jeho obyvatelé, s přispěním jakési drogy z bobulí tangace, stárnou neobyčejně pomalu a dožívají se v meditacích, v radovánkách a ve vzájemné harmonii uprostřed nádherné přírody velmi vysokého věku sto až dvě stě let, nejvyšší láma dokonce umírá až ve dvě stě devětačtyřiceti letech! Krásná utopie.

Zpracování však není nikterak oslnivé. Autor píše na můj vkus i pro toto téma příliš strohým, prozaickým, neromantickým slohem. Nicméně pár hlubších myšlenek, nebo alespoň pokus o ně, a několik pěkně napsaných odstavců jsem přece jen nalezl. Mohlo to být lepší, ale také horší. Vlastně si ani nejsem jist, jak lépe by šel ten příběh napsat. Snad mohl autor lépe popsat krásy onoho údolí a všední život jeho přejemnělých obyvatel a prodlít tak se čtenářem v Šangri-La o něco déle. Ale to je spíš moje touha, prodlužovat všechno krásné a příjemné donekonečna. Popsat však nějaké dokonalé přebývání vyžaduje velikou fantazii a veliké vymýšlení, často to vyžaduje i mnoho lží a falší. Vždyť to znám podle sebe: když zažívám dlouhé radosti a když prožívám dlouhou vyrovnanost mysli, není většinou mnoho co psát; i stálý pohled na jakkoli dokonalou přírodní krásu nakonec zevšední. Stejný problém by měl jistě i James Hilton, kdyby chtěl déle popisovat dokonalý způsob života a stále stejně dokonalou krásu přírody. Byla by to nuda. Leč líbí se mi to, tak jak to napsal. Lépe by to asi opravdu nešlo. Alespoň Já bych to určitě nesvedl. Já mohu psát deník o takové mé soukromé samotářské obdobě Šangri-La, nikoli však dobrodružný román. Píši svého vanaprasthu spíše pro osobní svědectví o pravdivém životě lesního poustevníka, nepíši vymyšlený román pro pobavení. Proto se často opakuji, možná i nudím. Ale tak to má být. Klid myšlenek a život v ústraní je koneckonců plný nudy a opakujících se událostí. Ale ta nuda je ušlechtilá, ušlechtilejší než všechny výboje a boje a mravenčení světových událostí. Jen život plný utrpení je opravdu vzrušující. Jenže o takové vzrušení Já nestojím.

Při četbě takto nezaslouženě úsporné literatury mě několikrát napadlo, jak by příběh o Šangri-La vypadal zfilmovaný. A skutečně jsem našel a zhlédl filmovou verzi z roku 1973. Tato verze s odpornými muzikálovými výstupy je však uhozenější než předloha. Nejenže muzikál nesnáším jakožto nejnižší formu umění, ale navíc je celý film neuměřeně dlouhý – a tím pádem i nudný, hlavně v těch muzikálových odpornostech. V knižní předloze hraje v Šangri-La stříbrná hudba cembala a klavíru a zaznívají skladby Rameaua, Corelliho, Scarlattiho, Bacha, Chopina či Mozarta; ve filmové verzi zní cukrkandlové muzikálové odrhovačky jako na nějaké pitomé diskotéce pro starší a pokročilé. Už jen tento fakt svědčí o tom, jak je ta filmová verze oproti knižní zfušovaná. Nicméně přetrpěl jsem celou její dvou a půl hodinovou nekonečnou délku.

Na záložce knihy se píše, že dílo jejího autora patří ke skvostům klasické literatury a Ztracený obzor pak je prý vrcholem jeho rozsáhlého díla. Nevím. Nevím a pochybuji. Ostatní Hiltonovo dílo sic neznám. Já si to však nejenže nemyslím, ale přímo s tímto tvrzením – snad dokonce pouze reklamním a tedy klamným tvrzením – nesouhlasím. Je to jen reklama, jejímž kořenem a základem je klam, nic víc. Je to slabota. Nápad dobrý, provedení není dobré.

Ještě horší je ovšem zase výkon českého nakladatelství Alpress. Když jsem narazil na první tiskovou chybu hned v tiráži a další na první stránce, začal jsem je pro zajímavost počítat. K dnešnímu dni mám přečtených 160 stran z celkových dvou set a napočítal jsem dohromady již přes šedesát různých chyb! Celá třetina všech stránek tedy obsahuje průměrně jednu chybu. Leckde v textu se několikrát ztrácejí celé řádky, nebo se naopak opakují a všelijak různě skáčou – asi proto pojmenovalo nakladatelství Alpress tuto edici, v níž Ztracený obzor v roce 2004 vyšel, edice „Klokan“. Řádky skutečně skáčou jako klokan. Další porevoluční neokapitalistický czech-šmejd. Znovu už bych si tuto knihu určitě nechtěl přečíst. A lze se jen dohadovat, zda se na mém zhusta negativním hodnocení této jinak výborné knihy nepodepisuje právě toto zbastlené vydání nakladatelství Alpress. Kdyby se vysrali na reklamu a vrhli by raději všechny síly a prostředky na pořádné korektury, udělali by lépe. Ale blbá lidskost holt světem vládne – a zkazí vám i to nejlepší, z čeho by mohl mít misantrop požitek.

Nicméně i tento šmejd mě inspiroval, nabudil a přinutil toužit po mém osobním „Šangri-La“, ukrytém v houštinách kopce na hřebenu polesí za vesnicí Haidžarí. I opustil jsem znovu po týdnu domov svůj i hřmotnou civilizaci, která se řítí do vlastní záhuby a zamířil jsem opět do mého samotářského „Šangri-La“, jejž zovu jednou ášramem, podruhé skrýší a jindy pravým domovem svým.

Po neutuchajících deštích se louky změnily v močály. Na přechod do bezdomoví suchou nohou mohu zapomenout. Až po ves Haidžarí se však jde dobře, neboť je to procházka osamělá. Teprve za vesnicí to zase začalo nanovo. Prázdniny sice skončily, ale houbařská psychóza ještě zdaleka nekončí. A pořád je dost nezaměstnaných, kteří mají dost času i peněz, aby si zajeli o pracovním dnu s auty do lesa na houby.

         U okraje lesa stojí hned dvě auta. Ale nejdřív jsem ještě potkal na cestě dva opěšalé domorodce, kteří se právě vraceli z lesa domů. Jejich pes na mne skočil, naštěstí jen ve hře, nikoli ve vzteku. Byl to ten pes, který na mne vždycky na rohu štěká, a ten blb, který vždycky na rohu tak blbě čumí. To jsou ti dva, co se tak nehezky doplňují.

         Napil jsem se jako vždy přímo z potoka, vypláchl ústa a vystoupal jsem teď již pravidelnou oklikou k lesu, abych se vyhnul zbývajícím dvěma houbařům, jejichž auta hyzdí okraj lesa.

         Uvnitř stanu je vlhko a vzmáhá se v něm plíseň. Musím ho přemístit na výsluní, aby pořádně vyschnul. Stejně jsem to chtěl udělat. Je září, sluníčko slábne, budu jen rád, když se na něm ještě letos trochu zahřeji. Stejně se oblohou honí šedá mračna a občas i poprchává. V Šangri-La svítilo stále slunce a nezbytnou vláhu přinášely jen potůčky vod z okolních ledovců. Tady, v mém ášramu, to tak není, ba často se spíše obloha zatáhne, když přijdu. Všechno naopak. Já však nežiji v utopii, nýbrž v reálném světě, který není dokonalý a který se navíc nachází v deštivém mírném pásu. U nás v baráku, ve městě, se už například topí. Od září po květen je nutno v bytech topit, tedy plných osm měsíců v roce. Není to dobrá země pro poustevníky utíkající z vězení domova do svobodných lesů.

Přečetl jsem jednu kapitolu ze Ztraceného obzoru a vyrazil jsem na procházku dřív, ještě odpoledne. Kdybych dnes totiž čekal až na večer, jistě bych předtím usnul a probudil bych se možná až po setmění.

         Chuť jsem měl hlavně na ovoce, na ostružiny. Těch je už málo a hodně jich je již přezrálých nebo otrhaných plenivými lidáky, sezobaných ptáky, obsazených larvami, nakousaných vosami, kněžicemi i jiným hmyzem a snězených kunami a jinými zvířaty.

Sluníčko svítí, ale nehřeje. Poseděl jsem krátce na konci trasy východním hřebenem a vydal jsem se zpátky. Dnes jsem se ještě pořádně nezahřál. Ani když sedím na pařezu zády k slunci, aby mě hřálo, ale neoslňovalo, jeho zář je sice teplá, nikoli však hřejivá. Snad se zahřeji ve spacím pytli, vlastním teplem, sám sobě sluncem. Jdu si číst. Můj tábor se již noří do stínu.

mangalavár, 7. září 45

pal jsem dlouho, leč špatně. Noc byla totiž studená a krutá. Zatoužil jsem po ohni, jako v prvním měsíci, v dubnu. Poslední měsíc je jako první. Ráno je obloha jasně modrá, sluníčko svítí a hřeje. Stan je celý zarosený. Pohodu nového krásného dne ruší jen nálet stíhaček. Vstávám s očima opuchlýma od včerejší dlouhé četby. Zbývá mi Epilog Ztraceného obzoru. Po jeho dočtení spím až do odpoledne. Nyní začínám číst další indicky laděnou knížku: jmenuje se Ájurvéda. Elixír dlouhého života od jakéhosi dr. Heinricha Wallnöfera. Knížka má pouhých 80 stran, takže to jistě nebude žádná vyčerpávající studie. První řádky tomu plně nasvědčují. Večer místo procházky sbírám dříví na oheň. Předtím jsem si pouze zašel k potůčku pro vodu. Při sbírání dřeva jsem se sice pěkně zahřál, ale jinak jsem si tu lopotu mohl klidně odpustit. Noc byla totiž překvapivě teplá, takže jsem oheň vůbec nezapaloval a celou noc jsem prospal v pohodlí. V druhé polovině noci navíc pršelo.

budhavár, 8. září 45

áno je pošmourno, obloha zase bezútěšně šedivá, lidužel není ani ticho – ruší je opět stíhačky. Stále ještě nejsem do sytosti vyspalý, a po náletu stíhaček proto spím jako včera až do čtrnácti hodin. Není divu: týden jsem „doma“ vlastně pořádně nespal. Častokrát už jsem si kladl otázku, jestli bych už dávno nespotřeboval veškeré mé životní síly, kdybych neměl možnost se každé léto pořádně v lese prospat. Myslím, že už bych byl dávno mrtvý.

         Na blízkém poli sklízejí žito. Randál je z toho náramný. Zvedám se a jdu na procházku. Mířím na opačnou stranu od zemědělců a od žitného pole, tedy na západ. Viděl jsem jednoho houbaře, ale naštěstí daleko ode mne. Poseděl jsem na posedu, pak ochutnal pár ostružin. Dostal jsem se do míst nad rybníčkem Khalídž. Poseděl jsem v zadumání na okraji lesa a louky nad ním. Lesanky jsou již odkvetlé, ale kvetou ještě světle žluté lnice květely a žlutofialové černýše. Tady je sice ticho, ale je to ticho skličující, mrtvé, podzimní, bez zpěvu ptáků, bez bzukotu včel, bez vůní a zářivých barev. K rybníčku jsem se chtěl jít také podívat, ale když jsem viděl na cestě před ním stát auto, upustil jsem od svého záměru. Čím víc chřadne příroda, tím víc je zalidněnější. Není to příznačné? Teď už mi připadá jen jako krásný sen, když jsem se před dvěma měsíci chodíval jen v trenýrkách den co den k tomuto lesnímu rybníčku koupat a opalovat. Vzpomínky na tu dobu blednou, stejně jako bledne má opálená kůže, získaná v té blažené době vrcholného léta. Pole s řepkou, jejíž „kedlubnové“ lístky jsem zjara spolu se srnkami tak dychtivě a s chutí trhal a pojídal, je již také sklizené a holé a Já po jeho okraji nyní kráčím navlečený do zimního kabátu. Nahoře u mých houštin jsem nasbíral ještě trochu klestí na případný zátop a poseděl jsem opřen zády o strom. Nyní není tak příjemně teplý, ani půda pod ním není teplá a nevoní omamnou vůní letního lesa, prozářeného sluncem. Smutný je vždy závěr poustevnického období. Vlaštovky a čápi už odletěli do teplých krajin. Letěl bych též, ale Já už bych se na rozdíl od nich na jaře nevracel. Já zde potomstvo nehodlám vyvést. Můj rod se mnou zanikne. Můj živočišný druh musí zaniknout. Rád přenechám zničený a přelidněný svět těm, kdož jej do tohoto stavu uvrhli. Ať si jej protrpí sami. I oni musí jednoho dne zaniknout. I oni zaniknou, aby příroda žila dál.

guruvár, 9. září 45

etos nebyl dobrý rok. Od setmění už zase nepřetržitě prší. V poledne déšť konečně ustal. Chvílemi se i usměje sluníčko na mokrý stydnoucí les. V tichu ozývají se krávy, sýkorky, sojky; naštěstí jen zřídka sem dolehne i štěkot psů z vesnic.

Dočetl jsem Ájurvédu. Elixír dlouhého života. Kvalita tohoto spisku byla ovšem velmi podprůměrná. Můj vztah k lékařství navíc není obecně dobrý. Lékaře nenávidím přibližně stejně jako nenávidím kněží – všichni jsou to koneckonců lidé, že? Však i sám pisatel tohoto útlého spisku, jakýsi bezvýznamný německý doktůrek jménem Heinrich Wallnöfer, píše hned na začátku (přiznává se!), že „cech lékařů, kdekoliv se s ním setkáváme, měl původně těsný vztah ke kněžství.“ Píši pisatel, nikoliv třeba spisovatel nebo autor, protože tento „pan doktor“ nic skutečně nesepsal a ničeho není skutečně autorem; on prostě jen napsal jakési slaboduché kompendium, sebrané tuhle i tamhle, které by se svým ubohoučkým obsahem hodilo spíše jako série článků na pokračování v nějakých měšťáckých novinách nebo v blbém časopise pro blbé ženy – a mám silné podezření, že to tak také původně vyšlo.

Jak jsem řekl: nemám rád lékaře. Obviňuji je nejen ze zločinného spiknutí proti přírodě, neboť oni ani ne tak léčí, jako spíše udržují naživu slabé, nemocné a přestárlé, jež příroda odsoudila k zániku, ale také je stejným dílem obviňuji ze zločinného spiknutí proti zdravým a silným, neboť je svými mafiánskými čachry v zákonodárství donutili, aby museli platit lékařům prakticky za nic, jen za to, že jsou kdesi – často neochotně a arogantně – k dispozici pro případ nemoci. Věru, nebývalé moci se v nynějších časech domohl dříve potulný mastičkář, který si musel dávat inzeráty typu: „Lékař hledá nemocného“!

Lékařství – a zdráhám se vůbec medicínu nazývat lékařskou vědou – se ostatně směšně mýlí za všech dob. Zábavné a poučné na tomto neumělém kompendiu jsou vlastně jen ty směšné omyly, jichž se lékaři za všech dob a ve všech kulturách dopouštěli a dopouštějí dodnes (jako příklad za všechny jiné stačí odmítavý oficiální vztah medicíny k veganství), a jejich předsudečné představy a pověry, jichž se dosud nezbavili a jež šíří dál, učeně se tváříce. Je chybou domnívat se, že vystudovaný lékař není méně blbý než normální člověk. Stejně jako kněží, i lékaři jsou živi z pověr, strachu, hlouposti a z vlastní nemohoucnosti svých „zákazníků“.

Lékařství snaží se léčit symptomy nemocí namísto jejich příčin. Paralely jsou v tomto případě naprosto shodné s nemocemi společenskými, jakož i světovými. Lékař ani nechce žádnou nemoc či neduh nadobro vyléčit a vymýtit. Nechce zdravé pacienty, chce stálé pacienty. Proto jakoby „léčí“ jen tak, aby sice pacient nezemřel, ale také aby se zcela neuzdravil. Lékař je kšeftař jako každý jiný řemeslník, například opravář. Opraví něco naoko, aby to vypadalo spravené, aby to určitý čas fungovalo, ale aby se to zároveň co nejdřív znovu porouchalo a aby ho proto znovu volali k „případu“ a on měl znovu práci. Stejně zachází lékař se svým pacientem. Staví se před ostatními lidmi nenahraditelným a nutným a chce asistovat u každého prdu, ačkoli neexistuje snad žádná choroba, u níž by byl lékař v podstatě zbytečný, když se nad tím i jen trochu málo zamyslíte; vždy totiž nakonec léčí a uzdravuje příroda nebo životní síly jednotlivce, nikoli lékař. Na této jeho nejvlastnější strategii závisí celá jeho obskurní, nepoctivá živnost. Proto také lékaři nepodporují žádné všem lehce dostupné bylinkářství a vůbec samoléčitelství jakéhokoliv druhu. V tomto směru se nápadně ještě víc podobají kněžstvu a státu jako takovému vůbec. Samostatné jedince, samostatně uvažující, sami sebe diagnostikující a léčící podle svých vlastních individuálních potřeb a pocitů, svými vlastními hojivými prostředky, neboť sebe zná každý nejlépe jen on sám a nikdo jiný, tedy ani žádný lékař, žádný kněz, žádný politik, takové samostatné jedince nepotřebuje žádný, jakkoli filantropicky se tvářící a přetvařující podvodník a tmář na světě. Samostatnost v něčem, nezávislost na nich – z toho měli vždycky všichni podfukáři, nepoctivci a kšeftaři největší hrůzu. S lékařstvím jsou shodné paralely i co se týče například vzdělání. Jako je nejlepší samovzdělávání, stranou, v samotě, v klidu, bez přepínání, formou hry, podle vlastního výběru a zaměření, bez rušivého vlivu učitelů a beze škol, tak je nejlepší léčbou vždy samoléčba. Jedinou podmínkou úspěšné samoléčby je jen znát dobře sám sebe, vědět, co mi nejlépe vyhovuje a umět si vytvořit ty jedině správné a individuální samoléčebné podmínky a prostředky. To je ta nejpřirozenější medicína na světě; dokonce to platí i v přírodě, jak vidíme na divokých zvířatech, která přece také nemají žádné lékaře, a přece se dokáží sama dost dobře vyléčit, najít si správný lék na své neduhy a vylízat se ze všech ran, často i takových, po nichž by člověk rychle chcípnul. Většina lidí však tak samostatná není, a proto se bez lékařů, bez kněží, ani bez státu neobejde. K jejich škodě – avšak k užitku šarlatánů všeho druhu.

Voda v potůčku, odkud nabírám vodu, nyní proudí silněji než na jaře po tání. Pokračuji v procházce dál na východní hřeben. Střídavě jdu jen tak co noha nohu mine a v zádumčivých partiích lesa usedám v pohroužení na bobek. Na zpáteční cestě se občerstvuji posledními ostružinami. Vyrušil jsem při tom u keřů nějaké ptáky, asi kosy, kteří také hodovali na těchto sladkých podzimních bobulích. Přešel kolem mne houbař. Nevšímal jsem si ho a ani on mne. Snad mě ani neviděl. Nevím. Já jsem ho rozhodně vidět nechtěl, a proto jsem se na něho ani nepodíval. Nechtít někoho vidět – to je, myslím, pravý význam slova „nenávist“. Později, když jsem se vracel ke stanu, jsem na něj narazil znovu. Dával jsem bedlivý pozor, takže jsem ho snadno objevil. Přičapnul jsem k zemi a zkoumal jsem toho šmejdivého vetřelce dalekohledem. V hustém porostu v přítmí končícího dne jsem sotva rozeznal lidáka i jeho velkého černého psa na obojku. Znám je. Ti také bydlí na okraji vsi Haidžarí. Je zajímavé, že všichni nejotravnější tvorové bydlí, hlídkujíce a obtěžujíce, vždy na okrajích vsí a předměstí, právě tam a ne jinde, kudy chodívám Já. A žijí vůbec ve vsích a městech jiní tvorové než právě ti nejotravnější? Ale ovšem: nebyli by jiní, ani kdyby žili v lese. Vždyť oni do lesa vstoupí, vyloupí jej, ale neodejdou domů lepší.

Opatrně jsem se proplížil do své skrýše v houští a pár minut ještě pro jistotu naslouchal, jestli se houbař neblíží. Je osmnáct hodin. Od rána do večera tu šmejdí ta pakáž houbařská, ale ještě mě nikdo z nich nenašel. Letos mám vážně dobrou skrýš!

         Spát se mi nechce. Nic nového ke čtení nemám, otevírám proto znovu Ztracený obzor. Není to špatná kniha. Napodruhé se dokonce jeví ještě lepší než napoprvé. Myslím, že si ji přečtu celou ještě jednou.

Ach, mít tak své Šangri-La! Mít tolik času a pohodlí jako jeho mnichové! To by byl život! Nikdy z něho nemuset odejít, po dvě stě let se těšit z jeho nedostupné odloučenosti! Ta idea se mi líbí. Ze stránek Hiltonova Ztraceného obzoru se pojednou vynořují zcela nečekané filosofické myšlenky. Vysvítá z nich nejen Kantova misantropie vzniklá z romantických snů a robinsonád, ale také věčné úvahy o čase. Kdyby měli někteří lepší jedinci mezi námi více času, nemuseli by s ničím v životě spěchat; proto by také nic v životě neuspěchali a jejich život by byl tudíž o poznání uvážlivější. Nedopouštěli by se neuvážeností dokonce ani jako děti, ani jako jinoši; byli by moudří už jako děti, protože dětství plné her a volného času by bylo dlouhé a netísnilo by je pomyšlení nad jeho krátkostí, stejně jako mladíky by nehonilo v nerozumných eskapádách jejich bouřlivého věku pomyšlení nad krátkostí mládí. Kdyby měli tito lepší jedinci nekonečně mnoho času a nekonečně mnoho životních sil, kdyby měli nezvratné zdraví a nekonečně dlouhý život, pravděpodobně by se v životě zabývali úplně jinými věcmi než tvor krátkodechý, pomíjivý, smrtelný, zkrátka ten, který musí za svůj krátký život stihnout mnoho věcí, avšak na žádnou z nich nemá při krátkosti života dostatek času, aby je udělal s rozvahou, řádně a moudře – nebo aby je třeba vůbec neudělal. Kdyby měl tento sublimní, leč nesmrtelný tvor čas ve své moci, nejspíš by se ani do mnoha věcí vyhrazených smrtelníkům nepouštěl. Dokážete si představit vůbec tu možnost? Nemuset dělat to, co normální smrtelníci? Například plození potomstva: co kdyby lidé nebyli tlačeni časem ani biologickými hodinami, ani pomyšlením na vlastní konečnost a na pokračování v jiné podobě, v jiném špinavém, krvavém, zranitelném těle? Nerozmysleli by si nakonec plodit děti, kdyby měli dost času k přemýšlení? A kdyby chtěli plodit, nemuseli by pak znovu vynalézt a zavést do světa – smrt?

         Pak jsou tu ovšem také tvorové nízcí, lidé neurození, se zkaženými pudy a zvráceným rozumem, to jest většina lidstva. Jak ti by naložili s nekonečným časem? A zdaž bychom potom také my nemuseli mít s nimi nekonečnou trpělivost, kromě nekonečného času? To zajisté. Ale navíc by tito špatní lidé, jichž je na Zemi většina, nezmoudřeli ani jako starci, kteří s blížícím se hrobem povětšinou už více rozvažují a rozdělují si zbývající čas podle svého nejlepšího rozumu i podle svého nejhoršího nerozumu. S nesmrtelnými lidmi by už vůbec nebylo k vydržení. Jedině spásná smrt je udržuje v mezích.

         Ti první, lepší tvorové, se chovají jako nesmrtelní, i když smrtelní jsou. Jako děti jsou předčasně zmoudřelí, kdežto v dospělém věku si stále zachovávají dětskou nevinnost. U nich neexistuje pevná hranice mezi jednotlivými životními údobími. Přechod z jednoho životního stadia do druhého je u nich nezřetelný. Jsou stále stejní. Plynule procházejí životem bez větších změn. Čas pro ně nehraje roli. Nemají-li ho dost za života, většinou žijí dál i po tělesné smrti jako velicí géniové, epochální lidé. Vždycky to nějak tušili, že nikdy nezemřou. Kým byli v dětství, tím jsou i v mládí a tím zůstávají i v dospělosti a ve stáří. Smrti se nebojí. To už se spíš bojí života s lidmi a podle lidských pravidel a měřítek. S věkem se nemění, jako kdyby skutečně měli nekonečně mnoho času. Dělají věci, na které jsou podle mínění těch špatných a smrtelných v mládí příliš mladí a ve stáří příliš staří. Nikdy nezapadnou do úzkých vymezených hranic pojmu o čase, o tom jedině správném čase podle představ těch smrtelných a zlých. Neboť jejich osudem je smrt a zapomnění, kdežto géniové žijí věčně.

         Dnešní noci se mi nechce spát. Bylo by příjemné rozdělat si teď ohníček a dumat v chladné noci se zrakem nehybně upřeným do mihotavých plamenů božského Agniho. Bylo by to příjemné, ale to by nesmělo být všechno dřevo i seno zoufale mokré.

         Čtu dlouho a pak konečně usínám.

šukravár, 10. září 45

 čtvrté hodině noční procitám. Nebe nad hlavou je nyní absolutně čisté a plné zářivých hvězd. Neodolám té nádheře a vylézám z útulného tepla stanu. Nejzářivějším bodem na nebi je Brhaspati, staročesky Králomoc neboli Jupiter. Nejmlhavější se mému krátkému zraku jeví obláček Plejád. Přikládám proto k očím dalekohled, abych si je lépe prohlédl. Tohle ve světelně znečištěném městě neuvidíte. Proto také už nikdy žádný druhý Kant nevyřkne své slavné „Zwei dinge erfüllen das Gemüt...“ Ale Já teď mám své hvězdné nebe nad hlavou – a na rozdíl od Kanta, který měl za druhou úžasnou věc mravní řád v sobě, Já mám ticho; ticho, jež proniká tou vesmírnou temnotou až ke mně a uvnitř mne mě naplňuje úžasem. Ach, jak je to podmanivé! Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich vanaprastha rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a nekonečné ticho ve mně.

         Oblékám si kabát a zalézám zimomřivě zpátky do stanu. Hodinu ještě čtu další kapitolu Ztraceného obzoru.

Ráno je klid, úplné ticho však ruší vzdálené chrčení traktorů. Také obloha už není tak jasná jako v noci. Slunce již nicméně vysává ze země páru a zahaluje kraj mlhou. Jdu „domů“ do verbežárny pro nové zásoby. Cestou vidím celkem pět srn. Jdu brzy, o osmé ranní, přesto na cestu k lesu už odbočuje první houbařské auto a míjí mě. „Poserte se tady, blbouni nejapní!“

         Na pláni vidím další lidské hovado, samozřejmě se psem. Je to nějaký sváteční běžec v roláku. Mám strach, že se snad zadýchá, zastaví se a bude na mne čumět. Naštěstí běží dál. Nestačím se divit: pracovní den dopoledne, ale tady za městem (z mého pohledu žel nyní před městem) to pořád vypadá jako ve středisku rekreačních sportů. Dotrmácím se vysokou mokrou travou k lesu, rozhlížím se na stezce vlevo i vpravo jako na rušné ulici, a první, co vidím, je zase nějaká ženská. Nestačil jsem se ani schovat. Naštěstí šla bez obvyklého psího doprovodu, jak je v těchto místech, a vůbec všude, kam páchne lidská noha, zlozvykem. A tak se v poklidu shýbám k pár kouskům ostružin, které vidím růst na kraji lesa, a jí si nevšímám. Mám trochu hlad a bolí mě nohy. Mířím proto ke starému posedu. Rukama jsem z něho ometl napadané jasanové listí a pohodlně jsem se usadil na kousek polystyrénové desky. Jedl jsem zbytek kukuřičných křupek ze sáčku, jenž hodně šustil. Sotva jsem dojedl, už slyším zase nablízku nějaký lidský hlas. Nejdřív jsem nikoho neviděl a domníval jsem se, že to budou nějací houbaři. Najednou jsem však uviděl ze své vyvýšené pozorovatelny známého psa. Byl to Ferda, čokl „prdlé Hanky“. Zrovna jsem na ni myslel. Zanedlouho jsem spatřil z posedu i ji. Neviděl mě ani jeden z nich. Hanka právě hovořila ke psu:

         „Tak, kam půjdeme?“

         Ferda neodpověděl, čmuchal a pak se celým tělem oklepal.

„Prdlá Hanka“ prošla chůzí pomalou, stařeckou, s rukama založenýma za ohnutými zády i s čoklem trochu stranou pod mým posedem, kde jsem zamaskován a nepozorován ani nedutal. Oba šli dál, aniž by mě spatřili. Hanka si mumlala:

         „To je strašný, to je strašný...“

         Pořád opakovala polohlasem jenom tuto větu:

„To je strašný, to je strašný...“

Pomyslil jsem si, že to Já bych měl spíš mít oprávnění neustále mumlat, ba říkat a nahlas křičet, že je to strašné, když ani tady na starém posedu v hloubi lesa nemám od lidí pokoj, a zvláště ne od ní. Já nevím, čím to je, že ji letos pořád všude potkávám! Ve chvílích jako je tato docela vážně uvažuji, že když nemám od lidáků pokoj ani venku v přírodě, že by snad bylo lepší vůbec nevycházet z domácího pokoje. Možná to tak jednou udělám, ale teď bych to zatím asi nevydržel. Možná že k tomu jednou dojde, až nebudu mít ani kouteček přírody jenom pro sebe, jako ho mám teď, tam daleko v lesích Haidžarí. Ale zatím bych nevydržel být doma, když by bylo, dejme tomu, krásné, slunné a teplé počasí. V zimě je poměrně lehké nevycházet z domu; nic mě ven netáhne a mohu mít hermeticky utěsněná okna, ale v létě by to bylo těžké vydržet. Ale schyluje se k takovému nouzovému řešení, schyluje. Dřív by mě taková nemyslitelná myšlenka ani nenapadla; teď o ní uvažuji stále víc a víc. Je to pro mne stále větší a větší nervová zátěž, probíjet se davy lidáků a nikde od nich přitom nemít pokoj. Skoro nepředstavitelné je už jen to, že jsem tady o kus dál před pouhými třemi roky ještě tábořil! V nynější době je to nemístně absurdní představa. Stačily tři roky, pouhé tři roky, aby lidáci zaplevelili sami sebou cosi, co jsem kdysi po dlouhou dobu mého mládí mohl nazývat Reinlebensbornem – čistým zdrojem žití! Dřív tu ale bylo opravdu lidučisto!

Když „prdlá Hanka“ zmizela z očí dál kdesi v porostu, rychle jsem se přichystal k závěrečnému sestupu do pekla města, dokud je ta ženská pitomá jen trochu dál ode mne. Avšak ouha! Vtom jsem uslyšel, že se z jejího směru ozývá praskání větviček! Je možné, že se Hanka zase vrací? Ne. Nevracela se, nýbrž uhýbala stranou do porostu svízelu, aby se vyhnula nějakým lidem, kteří šli s hlasitým povykováním po stezce, k níž se původně Hanka lesem blížila. Díval jsem se na to vše dalekohledem, takže jsem měl o všem dění dokonalý přehled. Hanka se očividně před těmi lidmi schovávala a bojácně se po nich ohlížela, jako Já se před lidáky schovávám a po nich ohlížím! Neuvěřitelné! Světový misantropismus nastává. Člověk se vyhýbá člověku; ze strachu, z trapnosti shledání, z odporu k němu, z nenávisti. U ní však zřejmě nehraje roli nějaký misantropický, neřkuli filosofický důvod, jako spíš prostý fakt, že se chce vyhnout nepříjemnostem, plynoucím z Ferdova zlozvyku napadat každého živého tvora, který mu vstoupí do cesty. Jistě už musela mít kvůli tomu zlému psisku řadu incidentů s jinými lidmi. To je jistě také jediný důvod, proč chodí venčit čokla vnitřkem lesa, postranními cestičkami nebo po pláni, kde má široký rozhled a může se leckomu včas vyhnout, aby předešla konfliktu. I ona musí měnit své návyky a trasy.

         Rychle jsem sešplhal z posedu a opačnou stranou jsem uháněl z lesa dolů do města. Dnes se normálně těším, až budu „doma“ a zavřu se před tím úchylným venkovním světem ve čtyřech nedobytných stěnách mého pokoje.