Nešťastná láska

Nešťastná láska

Připadám si jako vězeň v okovech vedený na popravu. Sám sem si ten osud zvolil, ale lepší smrt než život se srdcem ve dví zlomeným. Vždyť jako hora, když ji nažhavíte a polijete chladnou vodou, pukne, puklo mé srdce nešťastnou láskou. Proč tedy žít když již není pro co?  Proč žít, když ve všech učebnicích píší, že srdce je životně důležitý orgán a já o to své přišel. Chtěl jsem se vzdát všeho pro čistou lásku, pro jedinou dívku bych se i života vzdal, však nyní mě vedou k oprátce a ne život ale mou lásku chtějí mi vzít. Ta dívka jen bezcitně přihlíží v náručí jiného chlapce. Trhám sebou, volám, křičím a jediné čeho se mi dostane, je rána od stráží, která mě srazí k zemi. Se slzami v očích opět vstávám a kráčím posmívajícím se davem vstříc svému osudu. Radši bych o život přišel, ale chtějí, abych trpěl, ne zemřel. A v tom si uvědomím, že pokud mi vezmou mou lásku, již k té dívce nebudu cítit nic. Bude pro mě jen osobou, jen normálním člověkem. Dám se znovu do pláče. Je to krutý osud pro člověka, který věří v lásku, svobodu a upřímnost, chtěl jsem tak málo a nedostal jsem nic, ba naopak ještě musím pikat. Už mi nasazují oprátku a já přes uslzené oči zahlédnu její krásnou tvář. Bez Úsměvu, bez pláče bez emocí. I tak je krásná. Lehký vánek si pohrává s jejími téměř blonďatými vlasy. Její oči modré jako samo nebe se na mě dívají. Z posledních sil zakřičím. „ Buď šťastná, je to to jediné co si přeji“ A najedou, stojím před davem lidí a vlastně ani nevím, co tu dělám a proč na mě všichni tak civí.