Poutníkova noc

Poutníkova noc

Již se zešeřilo. Jen trochu světlejší odstín černé prozrazuje místo, kde zapadlo slunce. Je zima. Fouká ledový vítr a trhá listí, které se ošleháno podzimem na větvích jen slabě drží. Po obloze žene těžké, černé mraky, mezi kterými jen občas prosvitne mdlí měsíc. Vše už dávno spí schouleno v teple rodné nory. Ani sova nezahouká. Jen já poutník bez minulosti a budoucnosti. Jen já, poutník, zjev z dávných bájí kráčím touto nehostinnou nocí bez cíle. Přes strniště dávno sklizeného obilí. Přes rozlehlé louky v létě tak krásné a pohostinné však teď tak smutné, potemnělé a uschlé. Zmrzlá tráva mi křupe pod nohama. Ten zvuk však není slyšet, vichřice si ho bere a nese, až tam kam se člověk podívá jen jednou jedenkrát. Je to smutný svět. Bez lásky, naděje, radosti a přeci má svou krásu. Je celý zahalen tajemstvím a strachem. Zdá se jako by si noc odebírala svou část z mých sil a naděje. Jako by sála ty zbytky, co ze mě starého poutníka dělají člověka.  Prožil jsem již mnoho podobných nocí, však tato je nejčernější a nejstudenější co jsem dosud zažil. Do mysli se mi vkrádá pocit, že už nebude žádné zítra. Že už nikdy neuslyším zpěv ptáků, nebudu spát pod rozkvetlým stromem a nepodívám se zpříma slunci do tváře.  Poklekám a sundávám si tornu, abych vyndal poslední kousek oblečení, který mám.  V duchu přitom myslím na přátele, kteří mi tuto vestu dali. Je to už hodně dlouho, mnoho let, mnoho zim. Nikdy jsem tu vestu nepoužil, mnohokrát jsem ji chtěl zahodit, ale nikdy jsem to neudělal vždyť je to, to poslední co mě pojí s lidstvem.  A dnes v noci mi možná zachrání život. A náhle při myšlence na přátele, kdesi v nitru jako by někdo zapálil sirku, zaplála jiskřička naděje.  Hřeje a září. To teplo se pomalu šíří po celém těle a nejen po těle, přeskočilo i na zem a ta pod dotykem tohoto světla rozkvétá, vše začíná pučet a růst. Po stromě se vyšplhalo až na nebe a rozpustilo mraky i černou barvu nebe a kdesi v dáli začalo svítat. Po strachu a beznaději předešlé noci přišlo krásné, kapkami rosy jiskřící ráno. Najedou se, krajinou rozezněla líbezná, melodická hudba. Někde v nitru ale cítím, že tuto hudbu nemám rád. Najednou se vše vlní, přelévá a mizí. Najednou už vím, co se stalo. Ležím v posteli a vedle mě vyhrává budík.  Vypnu ho a chvíli ještě přemýšlím nad významem toho snu. Ale mám jasno ještě dřív, než se zamyslím. Je mi to naprosto jasné. Přátelé… Přátelé je to co nám mnohdy zachrání život. Stačí malá myšlenka.

David Štrunc

Praha 28. 4. 2010