Osamělost

Osamění

Běžím zasněženou krajinou. Není ani noc ani den. Je časně ráno. Mrzne, mráz se mi jako ostří břitvy noří do tváře.Vše je pokryté krystalky ledu, tak dokonalé, bezchybné a krásné a přeci tak chladné, nestálé a křehké. Nohy se mi boří do čerstvě napadaného sněhu a každý krok znamená větší a větší námahu. Utíkám však dál, dál od lidí, kteří jen zraňují, dál od civilizace, která udělá z každého člověka jen pracující stroj ovládaný společností, dál od lásky, zoufalství a beznaděje. Utíkám tam, kde se každý spoléhá na toho druhého a zároveň na sebe. Utíkám tam, kam mě žene srdce, za dobrodružstvím, nadějí, přírodou. Hnán nepochopitelnou silou osudu běžím, spíše klopýtám sněhem dál. Na západě zapadá měsíc, na východě už zpoza kopce vystrkuje své paprsky slunce. Čas poutníků. Čas těch, kteří neusínají. Čas těch, kteří vnímají. Obklopen krásou světa usedám na jednom z nejvyšších kopců okolí na kámen a pozoruji probouzející se přírodu. Vše je stejné jako tolikrát před tím a přec pokaždé jiné. Teplé slunce stoupající nad obzor a pomalu tající sníh mi prozrazují, že se již blíží jaro. Čas lásky, párů, krásy, čas kdy by neměl být nikdo sám. Avšak samota je můj úděl. Zvedá se lehký vánek a zpívá si píseň jara, píseň tak nádhernou, že při jejím tónu roztaje nejedno srdce. Moje však ne. Je podobné sněhové vločce. Možná krásné, ale chladné jako molekuly zmrzlé vody v oné vločce. Není v něm místo pro lidi, pro lásku. Je naplněno přírodou, temnou krásou nocí a něžností rán a jinak tomu ani nechci. Sem součástí něčeho obrovského, něčeho většího než je lidská rasa, Civilizace nebo jen město. Sem součástí přírody a nestojí nade mnou žádný člověk, nikdo mi nevládne, jen já.

David Štrunc       

27.12.2010

Praha