„Člověk je odsouzen k obědu“

„Člověk je odsouzen k obědu“

Seděli spolu v jedné pražské kavárně poblíž Hlavního nádraží. Oni tři. Poměrně obvyklá sestava již nějakých pět let. Seděli u menšího stolku poblíž okna a usrkávali kávu a čaj. Zasklený prostor jim poskytoval vcelku ubohý výhled na míhající se nohy venkovních chodců, neboť kavárna byla umístěna pod úrovní chodníku, po němž si to svým odměřeným krokem vykračovaly tucty lhostejných Pražanů. Oni dva si před malou chvílí nachali připravit neobvykle velký hrnek lákavě našlehaného capuccina, jehož pěna tu a tam hypnotizovala posledního z nich, zústavšího věrnému svému obvyklému černému čaji. Spolu s dívkou se zde rozhodli trochou toho povšechného rozmlouvání ubít čas, jenž jim zbýval do odjezdu vlaku. Poslední z trojice je prostě doprovázal, neboť v tomto městě studoval.

Chlapec a dívka využili minulé noci pohostinnosti jeho kolejního pokoje, což přináší jednoduché vysvětlení jejich momentální únavy a přetaženosti. Zejména on, ačkoliv měl jednu z postelí výhradně sám pro sebe, se ráno probudil do podrážděné nálady a mírné bolesti hlavy, doprovázející celkovou zmatenost a nadměrné pocení, které ho po nedostatečném množství spánku sužovalo ještě více, než obvykle. Co chvíli ze sebe jeden z nich vydal rezignované zívnutí a zahleděl se kamsi do neurčita, jakoby neustále toužil o přehlednou rekapitulaci předešlých hodin a jejich přínosu, kterou ovšem vzápětí přebíjela masa otupělé únavy.

Náhle ve své mysli rozpoznal plíživé chapadlo chytlavé melancholie. Uprostřed všech těch vcelku pomíjivých a povrchních řečí, jimž by on s takovou chutí, především od jisté chvíle, vtiskl alespoň nepatrný obrys jakési pronikavější upřímnosti a nemaskovanosti, detekoval ono neodbytné a lstivé vznášedlo marného dojetí, do něhož vzhledem ke své povaze tak nesmírně rád nastupoval- co nastupoval, naskakoval je ten pravý výraz- a nechával se jím nadzvednout několik centimetrů nad ušmudlanou zem, kterou udusává nepřítomná lidská hmota, uvězněná v malosti svého každodenního boje o setrvání na tomto světě. Tu a tam něco prohodil, udržel krok s vleklou nezávazností konverzace, kterou stůl podněcoval, nicméně cítil, nakolik se od toho znásilněného kusu dřeva duchem vzdaluje. Nebylo ostatně nijak komplikované si tento vnitřní mikrosvět podržet bez toho, aby výrazněji a jakkoliv pozorovatelněji za tempem současné rozmluvy zaostával. On, jeho dobrý známý, snad i do jisté míry přítel, svým vystupováním u stolu již po nesčetněkráté prokazoval jim dvoum tak důvěrně známý rys jeho podivínské a poněkud asociální povahy, jež se již tolikrát předtím stala příčinou toho, že sešli-li se tito tři, pouze chlapec a dívka nyní vyčkávající příjezdu vlaku určovali téměř výhradně celou šíři a směr konverzace.

Připadal si, jakoby již nejméně po dvousté opakoval tentýž scénář. Scénář, kterého se účastnil už koncem dob, kdy ještě náležel bezstarostnosti dnů základní školy a poté během svých let gymnaziálních. Oni tři. Tak trochu nehybné těleso. Zkamenělý rudiment, záblesk paměti odkazující na tehdejší časy. Zároveň si až s určitou nepříjemnou jasnozřivostí a krystaličností svého vidění uvědomoval, jak málo a zanedbatelně se vlastně lidé mění. Nepředstavovali oni tři, až na výjimku několika spíše estetických variací, to samé trio, co dříve? Shodná gesta, vyjadřovací prostředky, hlasový projev… Shledal nad tím vším až nepříjemnou hořkost. Mírné, přesto zřetelné rozčarování z jakési danosti a předvídatelnosti běhu příštích událostí v lidském životě. Je možné, aby se tak málo změnili?

Přesto ale dost zřetelně tušil, že některé věci mezi nimi se vůči svému tehdejšímu uspořádání jasně vymezily. Není to dávno, co se vychýlily z tehdy striktně definované a vyzkoušené osy, po níž bez výraznějšího ustávání a se spolehlivou pravidelností obíhaly kolem životů našich třech hrdinů. Jemu už od jisté doby prostě nemohl přisuzovat pozici, kterou zaujímal v tehdejším táboře jeho přátel a lidí jemu blízkých. Věděl, že přes všechny případné snahy mezi nimi bujel živý plot chvílemi až trnitého odcizení, pramenící z na první pohled dobře postřehnutelné odlišnosti. Uvědomoval si, že ten, jehož kdysi snad považoval za svého přítele a který díky příliš nápadné nepřítomnosti empatie a sociálního citu vždy narážel a také bude narážet na odmítavou stěnu, přiblíží-li se jen trochu k ostatním, k němu už není poután opravdovostí jakéhokoliv hlubšího mezilidského vztahu, protože mu prostě nerozumí a jen velmi omezeným způsobem dokáže vnímat byť dost povrchní projevy jeho vlastního charakteru. Naproti tomu, dívka, k níž v minulosti často pociťoval přímo vtíravé návaly vášnivého citu a žádostivosti, ho dnes ani včera téměř nedokázala okouzlit.  Přesto, že své nazírání na svět a povahu od svých patnácti let nijak ostentativně nerevidovala, musel se chvílemi až přemáhat, aby v ní rozpoznal tu, jejíž nepochopitelné střídání náklonnosti a zdrženlivosti k němu ho tehdy tolik vyvádělo z míry. Hovořili-li spolu v poslední době, spíše se jejich rozmluvy podobaly dlouhým a nadhledem obdařeným rozhovorům dvou nikolv krajně blízkých, přesto jistě důvěrných přátel.

Od jisté doby, počínaje někdy jeho osmnáctým rokem, kdy ho sice nevýslovně, přesto ale jasně odmítla, rezignoval na touhu objasnit, jak to mezi nimi vlastně je. Když jí více než tři roky před touto příhodou nanejvýš neobratně a stydlivě prostřednictvím několika vágních sms zpráv naznačil, co k ní cítí, reagovala téměř stejně. Ani v těch nejvzdálenějších a nejméně uchopitelných představách svého adolescentního snění příliš nepočítal s tím, že by se jeho dychtivosti po ní dostalo fyzického naplnění. O to více vychutnával onu krátkou chvíli opojného vítězství, když ji těsně před svým druhým vykázáním do roviny pouhého přátelství nenasytně líbal v černé tmě německé dálnice, po níž uháněl autobus vezoucí je z jednoho školního zájezdu do Francie. Od chvíle, kdy se vše rozplynulo v šedi a otupělosti následujícího deštivého rána, se jeho nervovými spoji nějaký čas a v pravidelných intervalech rozlívala jakási prázdnota a bezmoc hraničící až se zuřivostí. Částečně díky milostné frustraci, částečně bezpochyby i díky uražené ješitnosti. Víceméně se vyrovnal s tím, že pro ni, razící zvláštní svobodomyslnost života, tyto události velice skromného vzezření, jistě nebyly nositely hlubšího smyslu. Pokaždé, snažil-li se sebetaktněji vyzjistit cokoliv z jejího soukromého života, který, jak sama netajila, si úzkostlivě, dle něho až křečovitě, střežila, narážel na bezobsažné a odměřené odpovědi. Několikrát zakusil to příjemné vzrušení, že i přes komplexnost jeho vlastní povahy a nadměrnou ostýchavost, by právě ona byla tou, jež by dovedl milovat. Nikdy mu to nebylo dopřáno. A přesto, jak si musel smutně přiznat, nenarazil za dvacet let svého života na žádnou jinou dívku, která by v něm kromě fyzické přitažlivosti a duševní spřízněnosti probouzela i něhu takového rozměru. A pojem lásky, dovedl-li ho vůbec k něčemu připodobnit, neboť se tomu dost zdráhal vzhledem k lacinosti a naleštěné bídě, jenž mu přisuzovala konzumní společnost, aby jednak posílila své marketingové pozice a jednak zakamuflovala všudypřítomný utilitarismus zahrnutý v každém lidském aktu, jednalo se právě o projevy něhy.

Byl už také na světě dost dlouhou dobu, aby si uvědomil, že nejvíce něžnosti v něm vyvolávalo jisté přesně nedefinovatelné „fluidum“ sestávající z nevinnosti, přirozenosti a špetky naivity. Jistě, byl si dokonale vědom směšnosti prvního z kritérií. Vcelku se totiž ani tak nejednalo o samotnou opravdovost této „nevinnosti“, nýbrž o její pouhý dojem, který ona nositelka dovedla evokovat v jeho mysli. Jenže co jiného představuje svět, než souhrn falešných dojmů a zdání? Nejsou-li tyto doslova falešné, pak minimálně neúplné, neboť lidská mysl registruje pouhé odrazy, ubohé odlesky jevů samotných. Ba co víc: jevy samy, chtějí-li se těšit z privilegia existence v lidské mysli, musejí rezignovat na svou celistvost. Lze tedy nespatřovat v Husserlově fenomenologii určitou dětskou zatvrzelost? Určitou nerozumnou obstinaci a domýšlivost, domáhá-li se „pravého poznání“?

Kolem stolu se mihla servírka. Poté, co usoudila, že našim třem hostům evidentně nic nechybí, se se stejnou nenápadností vytratila.

            Pravá, nebo fiktivní, mnoho jí u ní v tuto chvíli nenalézal. Mnohem více ho ale popouzela ta její věčná vyhýbavost, ta křečovitá snaha uchránit své soukromí. Jak pak může být řeč o přirozenosti? To proto se vzdal naděje, že by se tato mírně neobvyklá forma vztahu mezi mužem a ženou mohla přehoupnout do roviny milostné. Proto také, když spolu zhruba před měsícem leželi na posteli v jeho kolejním pokoji a on ji hladil po vlasech, prsou a břiše (dál mu nikdy neumožnila zajít), vyvaroval se všech plytkých slibů o neuskutečnitelné lásce, jež by ho nakonec zanechaly v rozpačitosti a bezvýchodnosti jeho hloupých pubertálních nadějí.Měl ji rád, byl k ní jemný, cítil se být poután jejím tělem, ale přesto už byl jaksi instruován a spontánnost jeho osmnácti let se částečně rozplynula v jasných hranicích jejich vztahu, které do té doby nejen jeho vědomí, nýbrž i podvědomí, stačily asimilovat. Rovněž ani druhý den nepocítil nutkavost jí napsat.

Nutno dodat, že jeho veškeré dosavadní zkušenosti s opačným pohlavím se doposud limitovaly na těch několik málo útržkovitých fragmentů, v nichž nejčastěji figurovala právě ona. S ohledem na jeho úzkostlivé sklony se nensmíme podivovat tomu, že v této souvislosti také vždy zakoušel obrovskou nejistotu. Připadal si nekompetentní, nešikovný. Dlouhé minuty se mučil předtím, než se beznadějně odhodlal přejít k rozhodnému kroku, s nímž v jeho očích, řečeno Kafkovými slovy, automaticky zanikala možnost návratu. Své jednání, tímto bodem počínaje, nabývalo diametrálně odlišného charakteru- stávalo se bezhlavým a nekontrolovatelným během kupředu, kdy se s prudkostí extatického vytržení jakoby pokoušel dohnat ze všech sil to, co ve chvílích nesmělosti zameškal.

To, co oceňoval na ženském těle, byly spíše štíhlé a méně nápadné tvary. Stěží tak, ke své lítosti, mohly jeho oči přehlédnout poněkud mohutnější výrazovost její nynější fyzionomie. Vzhledem k její spíše menší postavě pak každý „redundantní“ gram vynikal s přehnanou nápadností. Pozor. To, co ho na dívkách jeho věku odrazovalo, někteří jeho známí a přátelé vnímali naopak jako velké plus. Připustil-li tedy konstatování, že stratila něco ze své někdejší krásy, tak pouze pro něho. Z hlediska objektivního by totiž stejnou argumentací byl podložen i opak. Nicotnou argumentací, pochopitelně. Jevy a jejich objektivní pravda…

Se značnou nelibostí rovněž pohlížel na její nejnovější sestřih. Jen krajně obtížně dovedl u dívek tolerovat kratší vlasy. Pokládal to za kruté mrzačení jejich půvabu a- co víc- za podlý útok na celou femininitu v tom nejabstraktnějším pojetí. Hlavou mu znovu projela vzpomínka na tehdejší noc na koleji, kdy se spolu vrátili kolem třetí hodiny ráno. Nejprve si ustlal na podlaze a jí nabídl svou postel, ale ani ne po pěti minutách se nezvučně dutým hlasem své ostýchavosti zeptal, zda si nechce lehnout k němu. Popravdě následující reakci příliš neočekával. Navrhla mu, ať jde neopak on k ní. Plný nervózního rozechvění ji pak hladil a snažil se postupně dobývat její tělo. Měl extrémně studené nohy a ona s žertovnou něhou prohodila, že je jí příjemné se o ně chladit. Jeho doteky mířené „nad pás“ neodmítala, ani nijak zvlášť neopětovala. Nakonec vyprchala i jeho úzkostná horlivost. Usnout dlouho nemohl. Ona usla krátce poté, co polevil ve svém úsilí.

V době, kdy se náš příběh odehrává, ani jeden z nich nestudoval. Ona nebyla přijata na obor, na který se hlásila a on, přesně týden po vylíčené noci na koleji odešel z fakulty lékařství, jejíž volbu už po jednom týdnu studia prohlédl jako největší přehmat svého dosavadního života. Navzdory poněkud nezáviděníhodné situaci si paradoxně uvědomoval, že až po tomto rozhodném kroku začal opravdu žít. Byl si najednou až s děsivou průhledností vědom svých priorit, dal zapravdu svým vlohám a poprvé tak po nějakých dvou letech nehodlal ustupovat v jejich rozvíjení nějaké nesmyslné a nemístné ctižádostivosti v doménách jemu natolik vzdálených. Nikdy u sebe nezaregistroval silnější vědomí vnitřní integrity, jako právě v tomto čase zvratů a nejistot.

Poměrně se těšil na kupé vlaku, kam si lehne a odevzdá se uspávavé jednotvárnosti kolejních pražců. Doma ho pak čeká pohodlí teplé koupele a jeho vlastní postel. Čím více upínal svou představivost k sérii malých materiálních slastí tohoto typu, tím více se mu odhalovala milionkrát ověřená a tolik triviální pravda. Základy lidského štěstí až nebývale spočívají v právu uspokojit tyto každodenní potřeby. Alespoň ty jeho určitě. Téhož dne, někdy kolem poledne, mu zde naznačená každodennost umožnila učinit další z jeho intelektuálních objevů, v nichž nacházel takové zalíbení. Významnou měrou mu k tomu dopomohl tentýž dobrý známý, se kterým nyní seděl u stolu. Uprostřed bezvýznamného rozhovoru utrousil, že má hlad. „No vidíš,“ odvětil jeho známý, „kvůli tobě jsem ho teď taky dostal.“

„Opravdu?“

„Jo. Tys mě… odsoudil k obědu.“

Odsoudil k obědu. Nečíší snad z tohoto výroku elementární, o to více však geniální pravda o lidském životě? Síť jeho asociačních drah v mžiku nabídla nejnovější závěr: „Člověk je odsouzen k obědu.“

Za dost krátkou dobu se všichni tři zvednou a odeberou se na nádraží. Pak spolu oni dva budou sedět v kupé a ona se ho náhle zeptá, jestli je šťastný. Na to on s jistou mírou zaskočení, přesto však popravdě, odvětí, že ano. Člověk je totiž odsouzen k tomu, aby byl svobodný a on se svobodný cítí být mnohem více, než měsíc předtím. Něco přece ho ale malinko poopraví a donutí ho vyladit jeho postřehy. Ano, nejen ke svobodě a neustálé improvizaci je lidský druh odsouzen, ale i…

… k obědu.