Večerní

     Šedý kouř. Nebo možná namodralý. Na pozadí noci formuje zvláštní obrazce. Být tak Indiánka, mohla bych z něj číst svou budoucnost, hledat známky zkázy nebo předpověď nekonečného štěstí. Po pár centimetrech se kouř rozplyne a stává se pouze substancí bez kontur. Odtrhnu oči od toho zázraku a tiše si prohlížím ženu přede mnou.

     Dlouhé, štíhlé prsty má obemknuté kolem bílé cigarety. Plné, bledé rty se v taktech neslyšné hudby přibližují a oddalují. Sevřou cigaretu v mileneckém polibku a vychutnají si krátké splynutí. Nádech, zadržení, pomalý výdech a další příval kouře. Zkoumám její tvář – nenápadně, samozřejmě, aby to nevypadalo neomaleně. Je bledá. Ne takovým tím způsobem, jakým jsou lidé v zimě běžně bledí. Je prostě bledá. Její kůže je jako mléko, které se rozlije po pracovní desce kuchyňské linky. Bledá, ale pěkná. Bez kazů. Sem tam piha. Pod linií vlasů se na čele rýsuje vráska – jde dobře poznat, že přemýšlí. Vždy se při tom zamračí, stáhne k sobě linky obočí, a voalá: vráska je na světě. Oči má sklopené – jako by se snažila zhypnotizovat tabák v cigaretě. Nebo možná ještě menší součást té bílé, věrné přítelkyně. Ale když je zvedne, vidím jejich barvu. Hnědé. Ale ne tak obyčejně hnědé, jaké jsou k vidění na každém rohu. Světle hnědé. A ve světle jsou dokonce vidět zelené odlesky.      

Oči jí jiskří. A přesto, i když se na jejích bledých rtech rozlévá úsměv, v těch očích je vidět jakési melancholické podtóny. Smutek? Možná přemýšlivost.

     Je shrbená. Přestože sedí elegantně, noha přes nohu, tak, jak by se to spráně nemělo, její posed jaksi umocňuje tichou mluvu očí – prozrazuje, že majitelka tohoto těla je prostě nesmělá. Melancholická. Přemýšlivá.

     Na konci cigarety do šumění noci září oranžové světlo, uměleck obklopené šedivým popelem. Jeko nějaký impresionistický obraz. Třeba od Moneta. možná, že kdyby chtěla, viděla by v rozžhaveném konci cigarety vycházející slunce. Ale já vím, co tam vidí – slunce, které zapadá. Po každém potáhnutí z cigarety následuje téměř posvátná chvíle. Jako by se zastavil čas.

     Otevřeným oknem do místnosti proudí smích z okolních domů. Ale ona neslyší. Odtrhne pohled od svých rukou a zadíá se do zvláštně blízké noci. Stačilo by jenom zvednou ruku a nechat prsty, aby se tou tmou probíraly. Aby ji hladily, laskaly, sevřely a nepustily. Už už natahuje prsty a něžně se dotkne váhavého okraje noci. Ale potom se jí oči široce rozevřou a ona s lehkým povzdychnutím ruku stáhne a nechá ji usadit se v klíně. Oči prohledávají jednotlivé struktury noci a hledají. Ale co? Nedokážu říct. Prostě hledají. Možná nějaký dílek do skládanky, která je uvnitř. 

     Lehký zvuk papíru, táhnutí, šustění, cvak... Další cigareta je probuzena k životu, který tímto okamžikem neodkladně a bezpečně míří k zániku. Pár kousků tabáku zapraská – nebo možná těch chemikálií, kdo ví, to by dokázala zodpovědět pouze ta bílá dáma. Oči opět chvíli voyaersky požírají ruce, a pak se – namísto rukou – ujmou čestného úkolu prozkoumat noc. Zněžní. Dokonce vidím, jak se noc do nich vpíjí a stele si v nich lůžko. Splynutí. Barva očí se stane temnější, hlubší. Teď byste sotva hledali zelený nádech. Ne. Jenom hnědá, temná, černá barva noci. Cítím, jak ženu noc laská prsty a konejší ji, šeptá jí do ucha, chlácholí ji, dává naději, slibuje... A žena se usmívá. Poprvé za celý večer.

     Z předsíně zazní známý zvuk kroků. Úsměv se prohloubí, teď, teď se konečně smějí i oči. Druhá cigareta se právě dostavila k výkonu rozsudku smrti. Štíhlé prsty ji deformují ve skleněném popelníku. Noc oblékne ženu do svého kabátku.

Vstanu a zahalena do noci jdu přivítat příchozího.