Asi ji ho fakt závidím

Byl jednou jeden mocinky milučkej fajnovej introvert individualista, tak úžasně duchovně na výši, kterému se tak skvěle vedlo, že vůbec nebyl frustrovanej a psal tak úžasně, že všichni chápali jeho díla a vůbec ho nerozčilovalo, když někdo jeho dílo pochopil jinak, nebo když ho ani netipovali. Jeho díla nebyla plná výčitek světu. On přece miloval svět a chtěl se do něj znovu narodit. A hlavně – on vůbec – vůbec neměl strach na rozdíl od ostatních, a taky on vůbec neměl patent – jak by měl svět ideálně fungovat, proto ho nikdy nerozčilovalo, když měl někdo o světě a jeho fungování jiný názor.

A když ona – jeho přítelkyně – o které nikdy nemluvil jen jako o sestře, nejméně po dvou letech znovu uveřejnila svou starší báseň, tak ji okomentoval s obdivem, jakoby ji četl poprvé. Nebyl přece tak soběstřední, že by si tu báseň nevšiml již dříve. Vlastně on poctivě četl její díla ještě dřív, než se mu stala přítelkyní. Nezačal si ji všímat jen proto, že začala obdivovat jeho básně a navíc byla z jeho kraje – vždyť jemu nikdy žádná nedala vale. On přece vůbec netoužil po obdivu.  A  už vůbec nikdy by nepodlehl obdivu partnerky svého nejlepšího přítele.

A navíc měl tak rád svou přítelkyni, že ji upřímně veřejně popřál, když měla úspěch a uveřejnili její článek v novinách. Vůbec mu nevadilo, že se mu právě rozpadá kapela, vždyť na kapele mu až tak nezáleželo, jako na jejich dobrém vztahu. Nakonec, pořád ji mohl zazpívat píseň s jejím textem. Vždyť uměl tak krásně zpívat a ještě i tvrdě pracoval na vylepšení svého zpěvu. A kdo ví kolikrát, když měl koncert, ona poslouchala jen přede dveřmi, to asi proto, že mu chtěla dopřát fanynky – někdy až z dalekých cest.

A když pil alkohol, tak jen výjimečně a už vůbec ho nepotřeboval k inspiraci. A když někdo vyprávěl něco – tak ho nikdy nepřerušil a nechal ho vymluvit, neukončoval rozhovor v tom momentě, kdy se dozvěděl pro něj podstatnou informaci a už vůbec si nedomýšlel. Své bývalé přítelkyně nikdy nepomluvil a nikdy žádnou svou přítelkyni nepřesvědčoval, aby když jsou v společnosti nebo tak, seděly a chovaly se, jako by k němu nijak extra nepatřily.

Když se jeho přítelkyně začala kamarádit s jeho bývalou – vůbec  mu to nevadilo, právě naopak – uvítal to a vůbec nikdy nepřímo nezkoušel zjistit o čem se baví – protože měl s bývalými dobré vztahy a  navíc kdykoliv chtěl,  mohl je směle pozvat na pivo nebo tak a zeptat se přímo, jak se mají a co je nové, vůbec s ním se vždy dalo tak rozumně mluvit. Nikdy taky nežárlil. A nikdy o svých kamarádech nemluvil jako o cizích lidech, když se mu to zrovna hodilo.