Bod v čase

Díky

A co si říci, že láska není exkluzivní... že v sobě máme mnoho vazebných míst, mnoho růstových pohybů... a nikdo dopředu neví, kolik jich s tím druhým má společných... kolik jich poroste společně s ním ... a kolik mimo něj.... a kolik proti němu.... To se musí zkusit. Když člověk přijme realitu smrti jako konce pohybu, mohl by zvládnout přijmout i realitu lásky jako zrychleného (protože rezonančního) pohybu... růstu blízkosti.... o kterém nikdo neví, kam až může pokračovat .... Vzít lásku jako možnost pohybu, nikoliv jako přístav.... nebát se volného moře... jistě, rodina v stálém vlnobití, to vypadá jako příšernost.... ale přístav, klid, může být jen dočasný, jinak loď hnije... .... láska i rodina je plavba do neznáma... Bát se jí, je přirozené.... ale zůstat na místě? .... Nejdůležitější je asi možnost vzájemného sdílení vnitřní okamžité individuální pravdy na palubě... je-li strach o iluzi, strach ze vzájemného poznávání větší než strach z oceánu kolem, pak v lodi pracuje dřevo proti sobě... Nikdy ovšem nelze s jistotou vědět, co bude. Proto přeju šťastné rozhodnutí...