vyssátá

Vezeňskej milej. Sem já. Všechny vězení mě milujou. Všechny ty mista mě důkladně a hluboko projížděj.
Sem ta pravá oběť.
Je to basa s otevřenejma mřížema. Můžeš odejít ale neuděláš to. Nejde to. Necháváš se vošukávat za prachy. Tak držíž. Je jedno, kolik krve z tváře ztratíš, je jedno kolik nervů odumírá ve svěrači. Prostě to jde a pude.
Semeno povinnosti nás dobře a kvalitně mumifikuje. A až v důchodu budem, jak starý bordel mama jen usmívat se budem nad rozjebeným krokem těch co to ještě musí absolvovat.

Sprchou se to dá celkem dobře omýt, ale na co? Zítra zas bude třeba nová sprcha. Nekonečnej vodopád vody bude kompenzovat nekonečnej hnus na těle, v těle.

Zbytnění asociálních myšlenek. Těžko se divit tolika lidem, co hlásají anarchii. Není to ptáče vysezené zralou úvahou. Jen instinktivní obrana, před těma věcma, před všema tabu co dávno zdomácněla.
Popírat vývoj se nedá, těžko už bude kdo obdivovat antický ideál mladého muže, jiný je svět.

Všechno to vyssaje. Bojovat se nedá, a ani nemá.

Znechucení

to jediný zůstane.