pankrácká cesta

Na internetovym rádiu hrajou písničku od maceo parkera, který spolu s candy dulfer dává „addictive love“. Připomělo mi to časy kdy jsem vyasfaltovanou cestou stoupal od pražského povstání na pankrác, celohliníkového walkmana, a vytahanou kazetu - kolikátá kopie od kohosi kdo měl to štěstí vlastnit originálku, drahou a nedostupnou pro bezprizorní žáky střední školy.
Míjel sem paneláky, a malé obchůdky vyrostlé v bývalých kolárnách. Šel jsem tam nahoru na autobus který nepoznal revizory. V mobilu jsem měl pět mobilních čísel, jinak se volalo na pevnou. Vše bylo dál. Bylo to o krocích k telefoním přístrojům, do knihovny, nebo k někomu kdo měl 56-bitový modem.
Holá hlava s černými pruhy, křivák a všechno to co bylo svoji dobou.

A teď tu píseň slyším znova (na disku mám celou diskografii, ale ještě jsem jí neposlouchal, spíš stahuju nový a nový alba, diskografie a interprety)
není od věci zatěžovat mladý mozek informacemi. Ta cesta nahoru, k mhd, je zapsaná tak dobře a do hloubky, že by se to nedalo překonat i kdybych po ní chodil každý den v této době. Už bych si jí prostě nezapamatoval. Ne každou louži. Písek po zimě. Tagy na koších. Bazary a hospody po levé ruce jakožto servis pro bloky paneláků.
Nahoře vedle zastávek bylo centrum zelinářů, stánků s viet made apod. S babičkou jsme se tam proplétali jak v hanoji na tržišti. Ona hledala nejlevnější květák, nás tísnily davy podobných hledajících. Nenáviděl jsem to. Škoda, že mi nebylo víc v době nutných anabází na tržišti. Dneska bych si to užil. Ale dnes jsou arkády. Zas nevhodná doba, nevhodný věk. Pohádkový svět nabízí se pozdě.

Ale ve zvuku „addictive love“ je a bude pořád zapsaná stará pankrácká cesta. Na vrcholu s pyramidou delvity.

No taky to bude jistě tou bílou pihatou kůží a dlouhými odpoledny když rodiče nebyli doma. Post coitum cesta vždy ukáže víc, než běžná štreka do fabriky.
Tělo usínalo na dovolené, mysl nezatížená pracovala, zapisovala hudbu kterou sem moc nechápal, ale cítil někam do škáry nohou. Kráčel jsem se „soul power“ stejně jako s „blues of black man“
Byl to čas, velký čas, a dobré v dobrých písních zůstane.

Teď na jiném místě, a jiný vlastně... co zůstalo krom pocitu zlatého sága. Vzpomínky?
Nic než právě ono. Ne ony. Ono zakleté ve zvuku.

Bez funkoverloadu, a soul poweru bych už krom jména nevěděl nic.