Charles Baudelaire - Květy zla

Charles Baudelaire

Květy zla (Les fleurs du mal)

Skvělému básníku

Hotovému čaroději francouzské literatury

Mému předrahému a úctyhodnému mistru a příteli

Théophilu Gautierovi

S pocity nejhlubší pokory

Věnuji

Tyto churavé květy

C.B.

 Nepřítel (L´ennemi)

Mládí mé tmavému mraku se podobá,

Sem tam jej prosvítil zářivý slunce žár,

Bouře a lijáky jaká to pohroma,

V zahradě mé zbylo dozrálých plodů pár.

Hle jak se dotýkám myšlenek podzimu,

Hrábě i lopaty, potřeba bylo by,

Na novo obdělat nasáklou zeminu,

Kde voda vymlela díry jak pro hroby.

Kdoví zda květiny nové, co o nich sním,

V půdě tak na krásno vyprané uchytím,

Tajemná živina snad krásu jim dodá?

Trápení! Trápení! Čas život pojí si,

A temný Nepřítel, co v srdci nám hlodá,

Krví jak ztrácíme, věří a sílí si!

Minulý život (La vie antérieure)

Já dlouho přebýval pod širým sloupovím,

Co mořská slunce zář odlila z plamene,

Ty velké pilíře, rovné a vznešené,

Na večer podobné z čediče jeskyním.

Moře hřmí oblohou, obrazy doráží,

Způsobně mísí se sláva a mystika,

Pompézní akordy, bohatá muzika

V barvách jež v západu oči mé odráží.

Tam jsem já prožíval rozkoše poklidné,

Uprostřed v azuru, ve vlnách, v záři dne,

Kde nahým otrokům kůži pach potu kryl,

Potu, co čelo mé pod palmou osvěžil,

By splnil poslání, prohloubil srdce žal,

Bolest mou tajemnou, kterou jsem skomíral.

Vztahy (Correspondances)

Příroda chrámem je s pilíři živými,

Co často vypouští zmatených hovorů,

Kde člověk prochází skrz lesy symbolů,

Které si prohlíží pohledy známými.

Jak dlouhé ozvěny v dálce když splývají,

v ponuře tmavé a hluboké jednotě,

Širé jak průzračnost v půlnoční temnotě,

Barvy se s parfémy a zvuky slívají. 

Je svěžích parfémů, jak bývá dětská tvář,

Sladkých jak hoboje, jak luka zelených,

 - A jiných zkažených, drahých a vítězných,

Majících rozpětí – bez konce jejich zář,

Jak ambra, benzoe, tak pižmo, kadidlo,

Pro ducha, pro smysly, opojné vnadidlo.

Puklý zvon (La cloche fêlée)

Za zimních večerů hořce a sladce zní,

Poslouchán u ohně, co čpí a plápolá,

Vzdálené vzpomínky pomalu odezní,

Za zvuku zvonění co mlhou zavolá,

Šťastný je tento zvon, bujaré hrdlo má,

Bdělý a zvonivý i přes své stáří dál,

Jeho hlas pobožný věrně tu zaznívá,

Jak starý veterán na vartě by tu stál!

Mám duši zlomenou, není jí pomoci,

Zpěvem chce zaplnit chladný vzduch za noci,

Častokrát stává se, že slábne v ní hlas ten,

Jak v poli raněný, vydává táhlý sten,

Na břehu jezera krve, kde plno těl,

Umírá bez hnutí, vší silou, jíž se chvěl.

Prodejná múza (La muse venale)

Ach, múzo v srdci mém, milenko do komnat,

Budeš mít, až Leden Boreás vypustí,

Za zimních večerů, za temných starostí,

Oheň bys nohy své zmodralé mohla hřát?

Opět tvá bělostná ramínka ožijí,

Když noční paprsky z oken tě zalijí?

Měšec tvůj prázdnem čpí, tak jako ústa tvá,

Po klenbách z azuru posbíráš zář zlata?

Potřeba na svůj chléb den co den vydělat,

Jak dítko na kůru s kadidlem chceš si hrát,

A zpívat „Te Deum“, ani v ně nevěřit,

Jak kejklíř při půstu vnady své rozprostřít,

A tvůj smích zastřený pláčem, co nedáš znát,

Bys mohla sprostě se za břicho popadat.

Umrlec  (Le revenant)

Jak andělé dravých očí,

K dveřím tvým se můj krok stočí,

Tiše vklouznu do tvé moci,

Společně se stíny noci,

A já dám ti, bruneto má,

Polibky jak chladná luna,

A též hadí pohlazení,

Kol otvorů, co směr mění.

A až přijde bledé ráno,

Najdeš po mě neustláno,

Jen chlad bude, než s tmou vpluji.

Jako jiní něžně spojí,

Život tvůj, i mladost tvoji,

Já tě hrůzou opanuji.

Podzimní sonet (Sonnet d´automne)

Z očí tvých zářících křišťál chce promlouvat:

„Podivný příteli, čím tys mi vyvolen?“

- Hodná buď a už mlč! V srdci jsem podrážděn,

A vyjma bezelstné antické zvíře snad,

Nechci ti pekelná tajemství ukázat,

Chůvu jíž ruka mě ke spánku nabádá,

Ni černou legendu, co ohněm napsána.

Vášeň já nesnáším, duchem mě zraňovat!

Něžně se milujme. Amor zas hlídá dál,

Chmurně a lstivě luk osudu napíná.

Znám jeho nástrahy, starý má arzenál:

Zločin, děs, šílenství! – Ach sedmikrásko mdlá!

Nejsi tím podzimním sluncem, tak jako já,

Tak bílá, tak chladná, ach Margarito má?