Na těle mám zahojené jizvy

     Zamračený a chladný den. Ovšem nejen venku, ale i uvnitř v mé hlavě. Moc myšlenek. Musím ven, nejlépe ven z těla. Musím si vše srovnat. Musím najít odpovědi.

     Vyjdu ven, již se snad dokonce stmívá, nevnímám to. Vidím jen tmu celý den a tohle je snad i záblesk světla. Jdu ulicí, míjím domy, odbočky, možná i lidi. Přesto si nevybavuju, že bych někoho potkal. Zamyšleně kráčím a přestože nemám vědomě ponětí kam, uvnitř cítím, že na konci něco je, něco co hledám, něco tam najdu ikdyž nevím co. Tam někde na tom neznámém místě, na které mířím. Jakoby bezesmyslu. Druhou cigaretu odpaluju od první. A dále a stále. V krabičce zbývá již pouze tak polovina (a to jsem jí teď rozbalil).

     Najednou se ocitám uprostřed lesa. Daleko, hluboko. Kolem mě pouze tma a holé, bizardně skroucené stromy a keře. Ten klid a to ticho. Je vněm slyšet něco zlověstného a strašlivého. Neslyším vůbec nic, všechno je jen zvláštní pocit. Rozběhnu se! Utíkám pryč. Smysly jsou opět pryč. Běžím bez rozmyslu pryč z toho šíleného místa vprostřed prázdnoty. Běžím, zakopávám, skáču přes kmeny, deru se přes bodláčí. Ať už jsem pryč, ať všechno zmizí, ať už mám klid. Padl jsem.

     (Byl jsem možná nějakou dobu v bezvědomí), a když zvedám hlavu, cítím bolest. Bolest mnohem silnější než kdykoli předtím. Zdvihám se ze země. Celý od krve, zpocený, oblečení potrhané, špinavý od hlíny. Jak tak sleduju zeminu smísenou s krví na mé ruce, zahlédnu něco skrz prsty. Je to náhrobek. Dívám se kolem, je jich tu více. Jak jsem se dostal na hřbitov? Proč jsem zrovna tady? Táhne mě to, s tou strašlivou bolestí v mysli (uvědomuju si, že rány na těle necítím), k náhrobku přede mnou. Je porostlý mechem. Očistím jej a čtu….své jméno. Začnu křičet! Křičím z plných plic. Nechápu to. Nevím co dělat. Nakonec se uklidním. S až chladným pocitem klečím na tom místě s prsty zabořenými v hlíně. Je to můj hrob? Kde se tu vzal? A co tu dělám já sám? Mám být přece mrtev podle toho nápisu. Však už necítím. Co mě tížilo je pryč, a vše ostatní je také pryč. Jsem mrtev.

     Nezbylo nic. Pouze ten hrob. Lehám si pod svůj náhrobní kámen, na místo mého věčného odpočinku a probouzím se. S vědomím že na konci cesty jsem našel věčný klid. Jsem někde v lese a je tu světlo a je podzimní teplé ráno. Byl to jen sen? Či halucinace? Přeludy?     ….Ne. (Na těle mám zahojené jizvy!)