Směju se globální naivitě

     Kráčím cestou, stejnou jako obvykle. Je tady klid. Je večer nebo možná již hluboká noc. Svítí pouze světla několika domů a malého technického výzkumného střediska. Jdu kolem něj a přemýšlím nad podobnými věcmi jako obvykle.

     Najednou slyším hluk. Takové šelestění, přibližující se. Ten zvuk je mi důvěrně známý. V tom mi nad hlavou proletí stíhačka, a druhá, třetí, čtvrtá. S ohlušujícím hřmotem, obrovskou rychlostí, velice nízko možná tak dvě stě nebo tři sta metrů. Co se děje? Co je to za manévry? Vypadá to skoro jako bojová pohotovost, ale ve zprávách nic neříkali a nic tomu ani nenasvědčovalo. Zvuk stíhaček se rozplývá v dáli. Kráčím dál stejnou cestou. Stále mi to ovšem probíhá hlavou. Proč? Proč takhle uprostřed noci? To přece nemůže být jen tak.

     Najednou vidím, ve světle reflektoru svítícího na nedaleký místní koste, nevelké vrtulové letadlo. Velice nízko, neosvětlené. Jako stín se plíží temnou nocí a přibližuje se k místu, kde zrovna jsem. Sleduji ho. Prolétá právě nademnou. Není to naše. Co tu dělá? Bez světel v bídných sto metrech? A v tom mi něco řeklo: utíkej. Běžím. Pryč od toho výzkumného střediska, kterému jsem dosti blízko. A letoun míří přímo k němu. Ohlédnu se. Shodili bombu. Malou bombu na tu budovu. Bomba pomalu padá vzduchem. Zahlédl jsem ji, dělám ještě dva dlouhé skoky a padám na zem. Dopadám ve chvíli, kdy dopadá i bomba. A vybuchuje. Nevnímám ohlušující ránu exploze. Kryju si hlavu. Přes záda mi projelo neuvěřitelné teplo, tlaková vlna mě ještě více přilepuje k zemi. Prosím, ikdyž nevím koho, aby mě nezasáhly žádné trosky. Prosím, abych to přežil v pořádku. Slyším rány dopadajících kusů něčeho kolem mě. A uvědomuju si, že se neuvěřitelně směju. Velice nahlas a z plna hrdla. Tak „oni“ nás dostali. Myslím „oni“ a přitom stejně nevím kdo vlastně. Ale dostali nás. A jak jednoduchým způsobem. Jsme tak zranitelní. Přemýšlím, jestli se tohle děje nyní i na jiných místech země, ale je to pravděpodobné. Máme takovou techniku a oni nás zlikvidují kdykoli se jim zachce pro nás naprosto primitivním způsobem, kterému se ani nedokážeme bránit, jelikož s tím nepočítáme. Jsme tak hloupí. Naše víra v technologie nás naprosto zničila.

     Zvedám hlavu. Ohlížím se a vidím celé výzkumné středisko v plamenech a troskách. Kolem mě jsou rozesety hořící kusy všeho možného. Jsem naživu. Přetáčím se na záda, hledím do nebe a směju se dál a snad ještě více než předtím. Periferně vidím plameny, letadlo jsem již nezahlédl. A nad hlavou mi prolétají opět ty čtyři stíhačky. Pozdě páni piloti, už je pozdě. Musejí být překvapení a zmatení.

     A co dál? To už nevím. Probouzím se doma ve své posteli uprostřed noci a směju se globální naivitě…