Ostrovan

Jsem jiz star. Muj oblicej se zacina vlnit ve viru vzpominek. Vlni se jako ocean, bouri se, vlny jako by se snazili vylit ze brehu. V tehle nekoncici bouri vidim malou lodku. Pluje primo ke me. Nikam se nezene, jede pomalu a s rozvahou. Stojim na brehu s klidem. Ocekavam ji v urcite zvedavosti. Jsem clovek vychovan k stridmosti mych prani i cinu a proto cekam pokojne. Nebudu se schovavat a snazit se ji potopit kamenim, ale nechci ani otevirat lahev draheho vina az prijede. Budu tu stat, pozorovat ji, vdechovat sul oceanu, ktera verne doprovazi kazdou molekulu vzduchu a poslouchat zvuk tech vln. Budu se radovat z toho co jsem prozil a opevovat Boha.

Jsou lide, kteri vam s kamennym oblicejem reknou, ze se te jejich lodky neboji. V tomhle ohledu jsem trochu skepticky. Rekl bych, ze driv nebo pozdeji vam pri pohledu na ni prebehne mraz po zadech. Kdyz tu vetchou kocabku spatrite, necitite strach z mista, kam vas nasledne odveze. Je to spis strach z te cesty. Ma lodka nema podpalubi, ani sedadla. Je to stara rybarska barka. Nema vesla ani motor. Vim, ze se budu plavit dlouho. Bude prset, morska voda mi bude prosakovat obleceni ostry vitr mi bude slehat do oci ronicich slzy. Nebudu vsak plakat. Je to ma posledni povinnost a lehkovazne vzato i zaliba. Mam rad dobrodruzstvi a tohle je rozhodne to nejvetsi, nejzajimavejsi a nejnepredstavitelnejsi ze vsech.

Vim, ze je ponekud bezbozne to takhle podat, ale vlastne se i trochu tesim az pripluje. Rekl bych, ze si zaslouzim dlouhou cestu plnou zamysleni. Konecne tak snad docilim dokonale sebereflexe. Uvidim svou postavu v zrdcadle a poznam se. Budu vedet co se mi honi hlavou a budu vedet proc.

Trochu se v mysli pozastavim a rikam si, ze si ale od te male lodicky mozna slibuji moc...