Kluk v trávě

Byl pátek třináctého. Pro někoho je tenhle den magický, nebo nešťastný a pověrčiví lidé nevycházejí raději ani z domova. Pro jiné neznamená vůbec nic. Já byla ten druhý případ. Na druhou stranu, na vybranou jsem moc neměla. Ještě pořád jsem školopovinná a závislá na rodičích a myslím, že "Pátek třináctého" by mi zřejmě neomluvili. (Už to vidím: Vážená paní učitelko, omluvte prosím moji dceru Markétu Doležalovou z dnešní výuky, z důvodu strachu ze všech zkoušení a testů, které souvisí s dnešním "nešťastným" datem. Bojí se neúspěchu. Děkuji za pochopení. S pozdravem, Doležalová...). Radši jsem se ani neptala. Po ránu se jich moc nevyptávám, protože bývají značně nevrlí. A stejně na nějaké pověry já nevěřím. Co se má stát, to se stane, ne?

Na nádraží to bylo utrpení. Pořád se mi do cesty pletli houfy důchodců, kteří se báli, že nestihnou svůj spoj. Všichni se tak rvali do vlaku, s takovou vervou, že se jeden nestačil divit. Mám pocit, že cestou strhli s sebou nějakou holku, která jim pěkně vynadala...To já bych na to neměla odvahu. I když je mám taky plné zuby.

No a proto nesnáším důchodce (s výjimkou mých starých rodičů) a dojíždění ( bez výjimky).

Ve škole to bylo jako obvykle. Každých-pět-minut-měnící-se nálady našich kantorů, stres a zkoušení. 

Byl to zkrátka obyčejný pátek ve škole. Žáci pořádně nedokázali sedět na židlích, jak netrpělivě očekávali příchod posledního zvonění. S ním se spolužáci vytratili dřív, než jsem se vůbec stačila vzpamatovat. Jasně, všichni měli nějaký program na víkend. Jenom já "výkvět" společnosti, jsem byla zase bez plánů. Navíc jsem zjistila, že jsem si zapomněla doma klíče. Bohužel, naši se mají vrátit až za pět hodin. Takže pro holku bez zájmů, přátel a peněz to znamenalo jediné: Bezcílné loudání se po městě za účelem ničeho. Venku byla sice pořádná kosa, ale bylo mi jasné, že kdybych si prodloužila páteční pobyt ve škole o pár hodin, nejspíš by si všichni učitelé, co tady ještě jsou mysleli, že jsem blázen. I když tady bylo teplo, ten školní "vzduch" jsem již prostě nemohla dýchat...

Naše město znám dost dobře. Žiji tady od svého narození a jako malou holku mě naši pořád brali někam na procházky a výlety. Přesto tady byla místa, které jsem ještě neviděla a i místa, kde jsem nebyla už pěkně dlouho. Rozhodla jsem se tyto dvě věci skloubit dohromady a vybrala jsem se do knihovny. (Kde jsem nebyla už celou věčnost. Kvůli neskutečnému množství úkolů, co nám naši "milí" učitelé dávali, jsem čtení dost zanedbávala). A druhý směr. Za knihovnou byla taková úzká cestička. Zřejmě pokračovala až do lesa. Nikdy jsem tudy nešla, ale vždycky mě zajímalo, zda se tam ještě něco nachází. Nikdy jsem neměla čas ani příležitost. A teď mám obojí.

V pátek otevírají knihovnu o něco později. To "později" znamenalo čekat ještě hodinu a půl před zavřenými dveřmi, v obrovském mrazu. A to jsem vážně nechtěla. Takže jsem prohodila pořadí tras a vydala jsem se do "Země Nezemě". (Dělala jsem si samozřejmě legraci, ale později se ukázalo, že zas tak vedle jsem nebyla. Ale o tom za chvíli...)

Procházka lesem byla příjemná a zdálo se, že kromě stromů tady asi fakt nic zvláštního nebude...
Mohlo to být tak dvacet minut cesty, co jsem si všimla, že někde vzadu stojí nějaký dům. Ale vypadalo to ještě na poměrně dlouhou cestu, tak jsem si udělala menší pauzu a z tašky vytáhla krabicové víno. Koupila jsem si ho ještě včera, ale nějak jsem na něj zapomněla. Ale teď se hodilo, jelikož jsem potřebovala zahřát. Zbytek cesty k tomu domu jsem už byla absolutně v pohodě :). Víno působilo velice rychle. Bohužel mělo to i svůj negativní dopad. A můj močový měchýř nebyl zrovna ten nejtrpělivější. Proto jsem byla ráda, že jsem narazila na ten dům, protože jsem si byla jistá, že tam budou mít záchod. (Nebyl tam...)

Venku byla tak děsná zima, že jsem se bála, že kdybych co i jen na vteřinku vystrčila zadek, okamžitě mi přimrzne k nějakému stromu... 

Když už jsem stála přede dveřmi, všimla jsem si velkého nápisu "ANTIKVARIÁT". Naprosto skvělé místo pro byznys. Určitě mají svou stálou klientelu. Například myslivce. Nebo veverky.

Zaklepala jsem. Nikdo mi ale neotevíral. Mé potřeby, však byly silnější a měla jsem to štěstí, že dveře nebyly zamčeny. Vešla jsem dovnitř. Prošla dalšími vstupními dveřmi, za nimiž byl pult a za ním seděl jeden starší pán. ( Ten dědek byl neskutečně drzý a nesnesitelný...)

"Klepala jsem...", byla má první slova.

Dědek ze sebe jakž- takž vydal hlásku a pak řekl něco, co znělo jako omluva. Až na to, že jsem neslyšela žádné "Promiňte"...

"Slečno, víte jsem již starší člověk a občas se mi stane, že něco neuslyším, já myslím, že v tomhle věku je to normální...Hledáte něco?"

"Já vlastně nevím. Totiž..."

(Nedořekla jsem to, protože dědek mi skočil do řeči...)

"Všichni něco hledáme" řekl a prohlídnul si mě od hlavy k patě takovým nepříjemným pohledem.

"Vlastně bych ráda věděla, jestli tady nemáte náhodou toaletu. Víte ušla jsem kus cesty, něco málo vypila a nějak to na mě přišlo..."

Bylo mi trapně, no po tom co mi řekl mi bylo ještě hůř.

"Mohla jste jít tady někam do lesa. Nevím, zda jste si toho všimla slečno, ale tady kolem je dostatečně dost stromů, aby jste se za nějaký z nich schovala, aby vás ty ptáci, co tady občas poletují nedejbože neviděli...Já to tak dělám vždycky."

Chápete už proč nesnáším důchodce? Pro změnu jsem to teď byla já, kdo házel vražené pohledy.

Dědek ještě musel dodat. "Slečno jestli nemáte zájem o zboží, já nemám zájem se s vámi bavit. Víte, já jsem zaměstnaný člověk a nemám čas řešit prkotiny."

No jasně, já to znám. Tady máte určitě každý den narváno...(Přesto jsem však měla ještě spoustu času, tak jsem nakonec souhlasila s prohlídkou antikvariátu. Nikdy nevíte na co můžete narazit. Bylo tady spoustu věci, co se mohly hodit.)

Nebylo mi zrovna dvakrát příjemné, že ať jsem byla u knih, sošek, nebo obrazů, pořád si mě tak divně prohlížel. Jako bych snad byla ta nejhorší kriminálnice všech dob a snažila se ukrást jeden z jeho vzácných klenotů. Přitom jsem se k němu chovala celou tu dobu slušně, i když si to nezasloužil.
Když už mluvím o těch obrazech. Omylem se mi povedlo jeden shodit a rozbít. Dědek samozřejmě najednou slyšel všechno a vyhřešil mě jak malou holku. To ale nebylo všechno. Z průměrného "Zátiší s chlebem a jablkem" vypadla další malba. Dokonalá. Nádherný obrázek chlapce, který ležel v trávě. Zřejmě si užíval nádherného, letního dne. Měl takový zvláštní, spokojený výraz. Úplně mě okouzlil. Natolik, že jsem celou tu dobu, co na mě dědek řval, byla v transu. Nechápala jsem proč. Ještě v životě ve mně jeden obraz nevyvolal tolik emocí.Zřejmě to ode mě bylo drzé, no zeptala jsem se dědka na cenu obrazu...

"Tenhle obraz není na prodej, dámo. Je to součást rodinného dědictví od mého pra pra pradědečka. Dědil se z generace na generaci. Už jsem zapomněl, kam jsem ho dal. Omylem jsem ho musel vložit do toho obrazu."

(Divné, kdo by to dělal?...)

"Takže jste mi vlastně vděčný, že jsem ten první obraz rozbila?"

Chvíli byl zticha...Ale opravdu jenom chvíli...

"Myslím slečno, že už by jste měla jít. Když to bude takhle pokračovat, rozmlátíte mi celý krám."

No jasně. Nic jiného jsem od něj ani nečekala. Nicméně, předtím, než odejdu, jsem se chtěla ještě podívat na tu malbu, co mě tak zaujala. 

Zdá se to být neuvěřitelné, no do "skvělého" antikvariátu uprostřed ničeho zavítal další exponát. Pardon návštěvník. Napadlo mě to proto, že ten člověk vypadal, že je mu minimálně přes tisíc let. Stěží chodil a mluvil. Vypadalo to tak, že se spolu znají, protože se tam vybavovali snad věčnost a celou tu dobu se něčemu smáli. Slyšela jsem jen nepříjemný zvuk skřípajících zubních protéz. Mezitím jsem si prohlížela "Kluka v trávě", tak jsem si to dílo pojmenovala (kdoví proč?!) a už- už jsem chtěla odejít, no vtom se přihodilo něco zvláštního. Klukovi z obrazu najednou zmizel ten šťastný a spokojený výraz a měla jsem pocit, že dokonce uronil slzu. Byla jsem v šoku, viděla jsem to jasně...
Nebo? Je tady vysvětlení, že za všechno může to víno, udělalo se mi z něj špatně, mám halucinace a tohle je vážně jenom iluze, můra.

Ano, to jsem si snažila namluvit. Jenomže jedna z jeho slz dopadla na můj prst. To už jsem se tak lekla, že jsem vyběhla z krámu jako smyslů zbavená, bez pozdravu a utíkala hned domů. Na knihovnu jsem přitom úplně zapomněla. Byla jsem vystrašená a zároveň zmatená z toho co jsem viděla. Bylo to všechno tak skutečné...

 

Mělo to něco společného s dnešním datem???