Cigára a krev

Pokus číslo 6. Zahajuji první fázi.

Fáze jedna zahájena.

Tak jo. Přestanu až zítra. Cvaknu zipákem, vtáhnu jedovatý kouř a koutky mi samy cuknou k uším. Ruka se trochu přestane třást a najednou mě ta mrtvola na zemi tak nesere. Shodím koženou bundu na zem, sednu si na stůl a tahám z Davidoffky co se dá. Popel se mi snáší na nohy, ale upřímně, koho by to teď mělo zajímat. Horší to bude s Danielou. Leží mi tu v kaluži krve, oči zapíchnuté v botníku a nevypadá, že by šla, vykopala si hrob a hupsla tam. Škoda.

Je možná smutné to brát takhle s klidem, ale člověk moc jiných možnosti nemá. Mrtvoly nacházím poslední dobou nějak často. V práci už tři, na ulici dvě, pár v hospodách a jednu dokonce na tanečních svého bratra. Pravda, Daniela je první koho jsem našel u sebe doma. Proto jsem odložil svůj slib ohledně cigár na zítřek. Přestat se dá přece vždycky, ne?

Jak filmový vrah. Balit mrtvoly do koberce, to je takové klišé, že je mi ze sebe zle. A ještě k tomu mám zasviněné rukávy od krve. Hodím koberec na rameno a přenesu ho do předsíně. Odvezu ji až v noci. No… Jen abych uvedl věci na pravou míru, Danielu pořádně ani neznám. Je to kamarádka mý máti, až na to že je ještě horší semetrika. V jednom kuse potřebuje sedět s nějakou ženskou, pokud možno starší a hnusnější než je ona sama, kouřit, pít kafe a žvatlat o demenci všeho co má mezi nohama péro. Jak se mohla dostat do mého zamčeného bytu a být podříznuta mi je tedy záhadou. Každopádně mám ještě asi tři hodiny čas, než by mohly ulice relativně spát. Vrazím mezi rty další cígo, cvak ohněm a zapnout televizi. Mám malej byt. Smrdí po cigárech, jsou tu všehovšudy tři kusy nábytku a to do toho počítám malý noční stolek po babině. Málokdy sem někdo chodí. Asi přestali věřit mým slibům, že jen co si trochu vydělám, vrazím to do rekonstrukce.

Člověk by nevěřil jak zasraně těžký je nacpat koberec s asi osmdesáti kilovou ženskou do auta. Lépe řečeno, do starýho favorita. Nakonec, když jsem celý upocený nasedl do auta a zapálil si cigáro, zjistil jsem hned dvě zajímavé věci. Za prvé mám prasklé obě přední kola. A za druhé na sedadle spolujezdce leží kočka. Nebo spíš… Něco, co kdysi bývalo kočkou. Nejdřív jsem myslel že to cigáro rovnou spolknu, nakonec jsem se začal šíleně dusit. „Drž hubu ty hovado, tady chcou lid spát!“ začal po chvíli mého kašle hulákat starej Haprman ze třetího, z okna. Snažil jsem se omluvit, ale moc mi to nešlo, tak jsem mu aspoň zamával. Super.  Teď abych vyměňoval kola. Ve dvě ráno…

Drandím si to po dálnici nějakých stodevadesát, stará mi s kobercem skáče po autě a kupodivu jsem zatím potkal jen asi dvě auta. Potřebuju se dostat někam za město, kde bych mohl tělo zahrabat. Netrvá to dlouho a už mi pod kolama praská lesní cesta. Když jsem dostatečně daleko od silnice, otevřu kufr, kde by měla být lopata. To co jsem v něm našel mě však trochu vykolejilo. Dvě pistole 9mm, pár nožů, mačet, motorová pila a nějaké další věci, které jsem v životě nevlastnil. Za těch pár týdnů co se mi tyhle věci dějí jsem si zvykl na hodně, ale tohle bylo zvláštní. Lopata tam naštěstí byla taky. Hurá do práce.

Něco je špatně. Brání se. Jeho vůle je moc silná. Mám jej zneškodnit?

Dejte mu čas. Chce to jen trochu času, poddá se.

Dobře.

Tak jo. Přestanu až zítra. Cvaknu zipákem, vtáhnu jedovatý kouř.  Co se týče včerejška, nepamatuju si od prvního zarytí lopaty do země nic. Jako bych se šíleně ožral a měl jedno velké okno. Každopádně nic takového jsem neudělal, protože kocovinu nemám. Do práce dneska nemusím, takže možná něco napíšu, zahraju trochu na kytaru a budu relaxovat. A večer asi zajedu do nějakého hotelu. Nevím jak mě to napadlo, ale hotely jsou hezké, takže se do nějakého asi mrknu, třeba si tam pronajmu pokoj na jednu noc. Není to sice levné, ale stojí to za to.

Fajn, nápad to byl špatný. Zajel jsem do hotelu Na kraji města, jednou jsem tady už spal. Až na to, že v tom pokoji tenkrát neleželi tři nazí lidé, s hlubokými sečnými ranami po celém těle. Koukám po pokoji a je celkem jasné, co zde bylo použito jako zbraň. Na zemi v rohu leží zkrvavená mačeta se zubama na konci. Pachatel se zde dokonce převlíkl, tedy aspoň tak soudím. Černé kalhoty, hnědé boty a kožená bunda, celé od krve. Koukl jsem zpátky na těla. Tohle do koberce nenarvu. A přes recepci se s něma asi taky neproplížím. Pootevřel jsem dvě skříně u zdi pokoje. V obou jsem našel velké černé tašky na rameno. Když do jedné nahlídnu, směje se na mě nějakých patnáct dvacet stříbrných balíčku ve tvaru obdelníku. Jestli filmy nekecaj, asi mi tu leží rozkuchaný drogový dealer. Kupodivu, pořád jsem relativně v klidu. Je to zvláštní už jen proto, že ještě na střední jsem byl celkem posera, vyhýbal jsem se problémům. A teď když myslím na to, že bych se asi měl trochu bát, jakoby mi to něco zablokovalo a místo toho dostanu šílenou chuť na cigáro. Co už, cvaknu zipákem a dál uvažuju co s tou mojí trojkou.

Kurva. Jak jsem se sakra dostal domů? Ležím na posteli. Snad každý pór těla mi pouští litr za litrem potu a udělala se strašná zima. Snažím se hýbat hlavou, ale páteří mi projede ostrá bolest. Vytočím aspoň bulvy směrem k oknu. Je noc. Na stolku vedle postele leží krabka, ale když se po ní chci natáhnout, zničehonic se mi udělá strašně zle. Silou vůle dotlačím hlavu na kraj postele a vyhodím snad všechno, co jsem snědl za poslední týden. Snažím se přemýšlet nad tím jak se něco takového může stát, ale jakákoli myšlenka, ve chvíli kdy jí dám nějakou konstrukci, mi vyrazí z hlavy ven, dá mi raději ještě facku a zdrhne někam hodně daleko. Jediné co mi moje tělo dovolí, je tu ležet, hlasitě funět a potit se jako maratonec v posledním tažení. Chvílí zírám do zdi a pak to zkusím ještě jednou. Včera jsem byl v hotelu. Mrtvá těla, drogy. Bordel v pokoji, krev. Sjedu pohledem na svoje ruce. Jak, jsem čekal, zaschlá krev až po lokty. Takže jsem je někam uklízel.

V tu chvíli mi hlavou proletí kulový blesk. Zaryju nehty do postele, ale snažím se udržet myšlenku.  Tohle jsem ještě nezažil. Člověk by si řekl, že mám jen horečku, ale mě se začaly vytrácet barevná spektra a nahradily je jen jakési pseudobarevné filtry. Z dáli se ke mně donesl mužský hlas. „Tohle nemůže zvládnout. Naložil jste toho na něho moc, zemře.“  Paráda, takže ještě k tomu mám halucinace.

Tik tak tik tak tik tak.

Z odervaných nehtů mi tečou prameny krve, ale nějak nemám ani pomyšlení je aspoň obvázat. Snažím se pochopit události posledních vteřin. Odkopu peřinu z postele a sundám prochcané kalhoty. Tentokrát rukou proti krabičce vystřelím, až na to že moc silně, takže kromě cigaret shodím i lampičku a Hustlera. Do prdele. Překulím se na bok a při dalšímu pohybu spadnu z postele. Rána způsobená dopadu způsobí zas jakousi řetězovou reakci. „Pere se s tím. Dejte mu šanci.“ Hlasy se nesou odevšad, k tomu ještě se mému zraku začnou promítat jakési obrazy. Před očima mi proletí hodinky a nůž. Ten nůž drží dlaň, která vyčuhuje z koženého rukávu. Před očima mi zas švihnou hodinky. Vrazím pěstí do zdi a sice vůbec nevím jak, ale nějak se zkouším zastavit aspoň ty vizuální halucinace.

Fáze 4. Dejte si pozor, nachystejte zbraně.

Co? Moje halucinace se mě pokusí zastřelit, nebo co? Konečně jsem chňapl po cigárech a hned si jedno zapálil. Ta úleva se nedá popsat. Opřel jsem se zády o zeď, tahal dým, jako ještě nikdy a hlasitě odfukoval. Konečně můj mozek začal trochu spolupracovat. Měl bych asi zajít k doktorovi. Hm, spíš ke cvokaři. V tu chvíli mě jako facka přes hubu napálila myšlenka. Co když to všechno byly jen halucinace? Žádné mrtvoly, žádná krev. Zbytečné noční vyjížďky,  stres v práci, hotel… Jak jsem si to tak promítal před očima, ani jsem si neuvědomoval, že už automaticky zapaluju asi třetí cigáro. Ze zdi jsem si udělal plátno a zíral na události posledních dní. Do uší se mi zase začalo vkrádat to tikání a jakoby ozvěny hlasů. Levou rukou jsem stiskl koberec. Kurva… postavil jsem se na nohy a rozhlédl se kolem. Připadalo mi to jako klaustrofobický záchvat. Zdi jakoby se hýbaly, mlžily a snažily se přijít co nejblíže ke mně. Už jsem měl sto chutí začít řvát aby mi někdo přišel pomoct, ale vzápětí mě jakási neviditelná síla srazila zpátky na postel a držela mě na ní přišpendleného.

Blouzní! Jak dlouho to sakra ještě bude trvat?

Paráda, moje vlastní posrané haldy mě upozorňují na můj stav. A ano, pak jsem vážně začal řvát. Mlátil jsem nohama i rukama kolem sebe, z oči mi valily proudy slz a z ran po odlámaných nehtech se zase valily proudy krve. Je jí ale nějak sakra moc. Začíná mi téct po rukou až k ramenům, teče z hrudi a vlastně z oči mi netekly slzy… Chci řvát, kurevsky strašně moc rád bych si vyřval hlasivky jen aby někdo přišel, ale místo toho jsem jen bublal. Chci se převalit, ať můžu tu sračku vyplivnout, ale to něco mě furt drží na zádech. Zdi se začínají barvit do ruda. Místo prstů mi z hnát koukají jen jakési polorozpadlé pahýly a krev z nich prýští na celé kolo. Svět se zamotal a místo hlasů slyším jen jakési pleskání. Plesk plesk! Horní ret sebou práskne o dolní. Hlasivky rezonují a mý tělo vypovědělo službu. Říkal jsem si, jaké ro je chtít umřít, ale tohle jsem nečekal. Vážně bych rád.

„Martine? Martine?!“

„Co se děje?“ zašeptal jsem a pomalu otevřel oči.

Tik tak, tik tak.

„Pomalu, jste otupělý. Víte, kdo jsem?“

Poslouchám ten hlas a chvíli jej zařazuji. Jo jasně krucinál… „Doktor Eckerman?“ usměju se. „Tak co? Obstál jsem?“ zeptám se ho s úsměvem na tváři. „Výborně Martine.  Opravdu skvěle. Myslím, že vaše problémy my měly  být vyřešeny.“  Poslouchal jsem ho a uvažoval, zda může mít pravdu. Doktor Eckerman mě udržoval na živu tři roky. Před třemi lety jsem ho vyhledal, když se se mnou rozvedla žena, já začal brát drogy, krást a málem jsem ztratil úplně vše. Zvláštní… Člověk by řekl, že na Daniele nebylo vůbec nic. Nic moc vzhled, furt jen kouřila a seděla s mojí mámou, aby řešili to jací jsou chlapi čuráci. Ale když mě nechala, těžko říct co všechno se ve mně zlomilo. Každopádně doktor Eckerman mi pomohl a když mi před měsícem nabídl možnost zkusit hypnózu, řekl jsem si proč ne. Jeho metody prý nejsou pro samotného hypnotizovaného vůbec příjemné, ale měly pomoct. „Martine, pamatujete si něco z… no, z toho když jste byl mimo?“ zeptal se mě. Podíval jsem se na něj a zavrtěl hlavou. „Vůbec ne… ale mám pocit jak bych vykouřil tak karton cigaret na posezení.“ Usmál jsem se. Doktor Eckerman si sundal brýle a prohlédl si mě. Ne že bych měl jeho oči nějak v oblibě. Studené, modré a člověk by řekl nepříjemné. Ale nic jsem neřekl. „Dobře Martine, myslím že tohle bylo naše poslední sezení s hypnózou. Poklepal na zlaté kulaté hodinky ležící na stole. Zvláštní, nikdy jsem neslyšel hodinky tak nahlas tikat…

Postavil jsem se a potřásl si s doktorem rukou. Na další sezení mám přijít jen v případě, že bych měl problémy. Rozloučil jsem se a když jsem odcházel, jen letmo jsem se rozhlédl po ordinaci. Krásný, skoro až starobylý nábytek, huňatý koberec, rovněž stará skleněná okna… na věšáku dlouhý černý plášť a hnědá kožená bunda. Chvíli jsem se na ní pohledem zastavil. Mám pocit, že jsem míval podobnou. Až na to že tahle měla  od nějakého hnusu rukávy. „Měl byste to vyčistit.“ Usmál jsem se na doktora. „Je to hezká bunda.“ Eckerman se na mě zkoumavě podíval. Odložil pero, kterým něco psal a strčil ruku pod stůl. „Tak se mějte.“ Rozloučil jsem se ještě jednou a zavřel za sebou dveř