Zářivá krev

Už tam budeme! Právě jsme proběhli kolem toho velmi tlustého stromu, co jsem si zapamatoval…

To znamená, že tu ohavnost opět spatřím.

„Mějte se na pozoru,“ varuji ostatní, „blížíme se k místu.“ Lenidia zmlkla a vrhla na mě ustaraný pohled. Raději jsem ten svůj sklopil k zemi. Musím se na zem dobře dívat, někde kolem tu bude krev, kterou hledám.

„Po čem se mám dívat?“ hlesla sestra.

„Po krvi. Jakmile ji spatříš, poznáš, že je to ona. Myslím, že se snažil od něčeho utéct, proto je ta krev všude kolem.“

„Nejsem si jistá, jestli chci vážně hledat něco takového.“

„Nemysli na to, že víš, co to je. Já to předtím taky nevěděl.“

„Máš pravdu.“

Myslím, že bude docela zajímavé vidět, jak na to toto zareaguje trpaslík. Neví, o co se jedná, něco takového mu ani nemá smysl

popisovat, ani by tomu nevěřil. Ať se na to tedy sám podívá. Opatrně postupujeme vpřed a hledáme stopu.

„Našla jsem to.“ špitla Lenidia. Klečela nad malým balvanem, na jehož povrchu se vsakovala i stékala tmavě rudá krev. Z jeho hrany trocha odkapávala na zem.

Trpaslík se začal zmítat, chtěl se asi pořádně podívat, kolem čeho děláme takový humbuk. Pustil jsem mu tedy nohy, on seskočil na zem a běžel k mé sestře. Pak tam zůstal stát s otevřenými ústy.

„Ta krv září!“ vydechl asi po půl minutě.

Ano, na první pohled to vypadá jako obyčejná rudá krev, to jsem si ostatně myslel taky, když sem jí poprvé uviděl. Ale když se na ní

chvíli zadíváte a pořádně si necháte prohnat hlavou, na co se to díváte, poznáte, že to obyčejná krev není. Obyčejná krev totiž nevrhá

kolem sebe bílé světlo. Když si tohle uvědomíte, už se nezbavíte pocitu, že ta krev není skutečná a něco se snaží ošálit vaše smysly.

„Doufám, že nám odpustíte, pane Gloraime, proč jsme vám o tom nic neříkali. Mysleli jsme si, že nám to neuvěříte.“, řekla Lenidia.
„Takovů krv nemal ani ten největší král trpaslíků. Nejsů to žiadné čáry?“
„Bohužel nejsou. Zajímá Vás, čí ta krev je?“
„Ano!"
„Mě také.“ S touto větou se na mě Lenidia tázavě a odhodlaně podívala.
Podívám se pořádně kolem sebe: kde to vůbec jsme? Ano, začínám to tu kolem sebe poznávat.  Tenhle strom, co má v kmeni velkou dutinu, jsem předtím zcela určitě míjel. Nespletl jsem se takřka vůbec. Rozběhl jsem se kupředu a vzápětí slyším, že za mnou běží trpaslík a nejspíše i moje sestra – tu však neslyším. Teď stačí jen zatočit trochu doprava a jsme tam. Cítím, jak mi začíná bušit srdce. Přeskočil sem jeden větší balvan a dopadl přímo do té krve: stejně jako předtím. Už vím jistě, kam jít. Krev je všude: na stromech, na zemi, na listech květin. I člověk by poznal, kudy jít. Krev vedla přes keře.

Villeras ležel na mýtince přímo před námi. Mýtinka byla mrtvá. Květiny, které na ní kdysi rostly, nejen že odumřely, ale ztratily i poslední kus barvy, kterou kdy měly. Celé místo bylo, jako když se na něj díváte skrze černočerný závoj. Tráva kolem byla celá důkladně prošlapaná, větvičky popraskané, vzduchem se řinul silný pach krve, jehož původ už známe až moc dobře. V tomto nešťastném uzlu smrti pak totiž v kontrastu leželo něco tak krásného, že byste pro to nejraději uvolnili svou vlastní duši, vědouc, jak se to dělá. Villeras znamená „bílý jelen“ v elfštině, ale když se na něj podíváte (tedy pokud vůbec máte takové štěstí), ihned uznáte, že je to něco mnohem víc. Jsou větší než obyčejní jeleni, jsou mnohem rychlejší než obyčejní jeleni: pokud jsou příběhy o něm pravdivé, dokáže projít i hmotou jako skutečný stín nebo duch, na rozdíl od obyčejných srnců. Především však jejich paroží není z tohoto světa; vypadá, jako kdyby bylo z čirého, bílého světla, a přesto to světlo není. Vzduch se kolem něho tetelí. To stejné světlo obklopuje celé jeho tělo: uprostřed noci, jako té, co je zrovna dnes, by vypadal spíše jako návštěva ze země duchů, protože tetelící se vzduch vám šálí zrak, do očí vnáší slzy a otupuje mysl. Jsou velmi vzácní a pro nás elfy jsou avatary krásy. Možná jsou vzácní až moc, jelikož spousta elfů ani nevěří, že existují. Jsou tak vzácní, že píšeme Villeras s velkým V na začátku a básníci jim dávají jména.
Světlo tohoto Villerase však uniká. Uniká z jeho rány na břiše bez přestávky a světélkující krev sama sebe neuživí; její život na smrtí poznamenané zemi po krátké chvíli zcela uhasne. Přesto náš hrdina stálé dýchá. Dýchá vzácnými, ale dlouhými, hlasitými dechy, mimo ně žádný další zvuk nevydává. Uvědomuji si však jeho životní sílu: je jí mnohem více, než sem si původně myslel.

Pohlédnu na trpaslíka a vidím, že je vyveden z míry. Stojí přimrzlý na místě, ve tváři má smíšený výraz úžasu a agónie. Trpaslíci tedy nejsou z kamene. Jsem za to rád, možná jsem měl k němu zbytečně moc výhrad a předsudků, ale dokáže vnímat svět podobně jako elfové.
„Sëssi?“, zavolal sem potichu na sestru.
Jen se na mne beze slova otočila. Je zřejmé, že jí není moc do řeči.

„Na něco takového obyčejné obvazy nemusí stačit.“, sdělil jsem svou myšlenku.
„Někdo z nás musí doběhnout za tou druidkou…“
„ … a ten druhý musí zůstat tady.“

„Ty jsi se dnes naběhal až moc, zatímco já si užívala v jezírku. Zůstaň tedy zde a udělej, co budeš moci. Mimo to, oba víme, že mně jde mluvení lépe než tobě. Vezmu s sebou Gloraima a poradím se o všem s druidským kruhem.“

„Vím, že jsi ohleduplná…Ale dávej prosím tě na sebe pozor, ano? Jsme stále ještě mladí.“

„Mladí možná, ale právě jsme toho spatřili na náš věk až příliš. Šťastnou noc, bratře.“

 

Sundala ze svých zad můj batoh a podala mi ho. Nemám v úmyslu zahálet, takže jsem ihned batoh otevřel a hledal v něm svojí malou truhličku lékárničku. Nevím, jak moc mu mohu pomoci, ale cítím, že je mojí povinností udělat, co svedu. Hodila by se však čistá voda… ten potok, který tekl sestře do koupelny, musí být někde poblíž. Než se ho ale vydám hledat, měl bych si to tu nějak označit, například vystřelením šípu do kmene nějakého význačného stromu. Vidím, že toto místo je docela dobře skryté díky vysokým keřům na všech stranách; za nimi pak na jedné straně však roste velký, podivuhodný strom, patrně lïlpa, na jehož větev bych třeba mohl i něco pověsit.

Podívám se opět do svého batohu. Pochodeň určitě ne…Křesadla mi taky budou k ničemu…ano, provaz se bude hodit, ale sám o sobě není dostatečně výrazný…

Přijde mi to docela ironické, vždycky jsem považoval drahé, pableskující kameny za zbytečnou zátěž, ale teď by se nějaký hodil. Bohužel, nemám nic, co by odráželo měsíční světlo. Lenidia nosila vždycky s sebou zrcátko, ale už je, jak vidím, pryč. Budu se asi muset spolehnout na svůj smysl pro orientaci.

Jenže v tu chvíli jsem dostal zajímavý, neortodoxní nápad.

Je to sice docela nevrlé, ale nemusím použít úplně čerstvou krev…

Vzal jsem tedy provaz z batohu a potom se opatrně přiblížil k pacientovi. Šel jsem pomalu a potichu, nechtěl bych ho ještě teď dráždit. Nakonec se mi povedlo k němu přikradnout bez povšimnutí.

Opatrně jsem se sehnul a namočil provaz do louže jeho krve, ve které ležel. Provaz mi okamžitě začal připomínat temně rudou, táhlou lucerničku. Spokojen se svým výtvorem jsem spěšně vylezl na vyhlídnutý strom, hbitě se zavěsil na jednu z jeho nižších větví a několika šikovnými propletenci a uzly provaz zavěsil tak, aby visel alespoň metr nad zemí. Něco takového bych měl zcela určitě uvidět na dost velkou vzdálenost.

Tak, to bychom měli, teď tu vodu. Neváhám ani vteřinu.

Seskočil jsem ze stromu a ihned bral z batohu měch. Potom jsem se napřímil a rozhlédl kolem sebe. Nasál jsem do sebe čerstvý vzduch a zavřel oči: musím zbystřit svůj sluch, jak nejlépe umím. S dlouhým výdechem pouštím z hlavy i všechny myšlenky kromě jedné: vodu, hledám tekoucí vodu.

Vaqa. Hlëadu vaqa.

Všude kolem mne je hrobové ticho. Neslyším nic. Teče snad jinudy?

Otevřel jsem opět oči, abych se znovu rozhlédl.

Myslím, že na tomhle místě jsem už jednou byl. Byla tu ale voda?

Nemohu si docela jistě vzpomenout.

Něco je ale špatně. Byl jsem si před chvílí jistý, že tu ta voda je.

Spletl jsem se? Nestojím jinde, než si myslím?

Nestojím jinde, než bych měl?

Kde to stojím? Na mrtvé půdě.

Na mrtvé půdě, aha.

Vyběhl jsem ze zpustlé mýtinky, abych stanul opět na živé zemi lesa. Hluboce jsem se nadechl; vzduch je zde o poznání čerstvější. Nepotřebuji však svůj čich, ani svůj zrak. Potřebuji sluch.

Hlëadu vaqa por Villeras ai searu.

Něco se děje!

Zatemnilo se mi před očima.

Otevřel jsem je, ale nic nevidím.

Opět jsem se nadechl, abych zjistil, že necítím vzduch.

Zaměřím se svojí myslí na své uši…vodu…vodu…vaqa…vaqa...

Určitě tu někde je a já to moc dobře vím.

Každý potok přeci zurčí a to já slyším.

Slyším!

Je asi 5 minut běhu odsud.

Pevně jsem sevřel měch ve svých rukou a pomalu se rozeběhl za zvukem. Je to trochu zvláštní, běžet slepý jen za slabým šploucháním. Nepamatuji, kdy jsem se posledně cítil tak nesvůj, tak slabý. Za nějakou minutku jsem si ale proti všem pochybám rychle zvykl a naučil se svému jedinému smyslu důvěřovat natolik, že jsem byl dokonce schopen utíkat svou běžnou rychlostí. Cestou jsem narazil na několik balvanů a bludných kořenů, ale instinkt jsem naštěstí neztratil a nezklamal mě, každou překážku jsem překonal. Cílevědomě, jako kdybych probíhal tunelem, jsem neomylně pokračoval kupředu a vůbec se nezastavoval. Slyšel sem také velmi jasně zpěv ptáků v korunách stromů a mám pocit, že jsem slyšel i mraveniště kdesi nalevo ode mne, v plném ruchu. Nemám však čas rozjímat a užívat si života v lese…i když mívám pocit, že takové chvíle jsou stále vzácnější.

Jak jsem se k potoku přibližoval, slyšel jsem ho stále silněji a silněji. Po nějaké době se také ukázalo, že se mi pozvolna mé ostatní smysly vrací. V čase, kdy jsem k potoku doběhl, jsem již viděl i cítil jako normálně.

Měch jsem ihned naplnil takovou rychlostí, jakou si voda určila sama, a poté vyrazil nazpátek...