(Ne)skutečnost

"Tak o čem se vám dnes zdálo, pane Wolfe?" zeptala se mě doktorka. Ležel jsem, jako obvykle ve čtvrtek, na lehátku v její ordinaci. "Dnes to byl opravdu zvláštní sen, doktorko. Usnul jsem poměrně rychle a najednou jsem stál v lese u obrovského mlýna. Všude okolo byla mlha. Pamatuju si, že tam žili manželé, kteří měli nemocného syna. Ne, on byl spíš chromý. Ano, chromý, teď si vzpomínám. Pořád ležel v posteli a nehýbal se." Na chvíli jsem se odmlčel.

 

"A co se dělo dál?" zeptala se doktorka.
 

"Začal jsem u nich žít. Bylo mi neustále divné, že takový velký mlýn obsluhují jen dva lidé. Za čas tam přišla mladá žena a byla přijata stejně jako já. Potom jsem se probudil, ale jen na chvíli. Když jsem opět usnul, sen pokračoval. Dlouho jsem hledal důvod chodu mlýna. Jednoho dne jsem našel děvčátko bez nohou, které leželo na posteli. Přišla tam i ta mladá žena. Řekla, že to děvčátko řídí celý mlýn pouze silou své vůle. Najednou se celý sen změnil. Stál jsem před tím samým mlýnem. Svítilo slunce. Nebyl jsem tam sám. Byla tam ta žena. Stala se mojí ženou, jak jsem si uvědomil. Manželé zmizeli. Jejich syn seděl na vozíku vedle nás. Dospěl. To děvčátko stálo před námi."
 

"Ale říkal jste, že nemělo nohy."
 

"Z děvčátka byla žena a nohy měla. Dorostly jí. Byly ale stále plné modřin. Pak přišel její nápadník na námluvy a já se probudil."
 

"To byl takový horor s dobrým koncem, pane Wolfe."

"Myslíte, že to něco znamená?"

"Kdybyste měl dceru bez nohou, tak bych to chápala jako přání, aby je měla. Ale v tomto případě si myslím, že to nic neznamená. Víte přece, že sny slouží vašemu mozku pro utřídění informací."

"Já vím, doktorko."

"Ještě vás trápí stavy úzkosti? Berete ty prášky, co jsem vám předepsala?"

"Už je to lepší. Ty prášky mi moc pomáhají."

"Než skončíme dnešní sezení, nechcete mi ještě něco říct?"

"Ne, dnes mne nic netrápí. Mám jeden z dobrých dní."

"To jsem ráda. Máte tak zajímavé sny, že byste mohl napsat vlastní snář, pane Wolfe."

"Vidíte, to mě nikdy nenapadlo. Budu o tom přemýšlet."

"Tak příští čtvrtek nahledanou."

"Nashle, doktorko."
 

Vyšel jsem ze dveří ordinace. Venku svítilo podzimní slunce. Už dlouho mi nebylo tak dobře. Podíval jsem se na stromy plné barevného listí a poskakujících ptáků, kteří se pilně připravovali na zimu. Kolem mne projel muž na vozíku. Tlačila ho žena. Měla nohy plné modřin.