vesty

A zase slova co nechtějí nic říci

na lodi padají opilí námořníci,

okouni myšlenek, lapeni rybářem,

tahejte, trhejte, přeci to dokážem.

 

Optické zrcadlo, ohnivé kruhy

sladké je lákadlo, velké jsou dluhy

nemáš jen touhy své, máš i své ztráty

své ztráty myšlenek, důvěry, táty..

 

Zas stojíš u dveří a nechceš vstoupit

do krámu se zbožím, co nelze koupit,

do krásných místnosti, ve zlatém kovu,

život jsi změnil na slaměnou vdovu.

 

Ta klika leskne se, na dotek chladí

Ty vlastně netušíš, proč Ti to vadí,

proč zlato nehřeje, když je tak cenné

obvody nesvítí - jsou odpojené.

 

Před dveřmi postáváš, zimou se třeseš

i nový koberec může být veteš,

I nová myšlenká může Tě spálit,

vždyť vraždu duševna, těžko lze chválit.

 

Možná tam nevstoupíš, a nebo přeci

konečně jednou se odhodláš k věci,

možná Tě zabijí, vypíchnou oči

tvá hlava se zemí, s citem se loučí.

 

Podej mi ruku svou, rád bych Tě hladil,

ač není úsměv co k černé by ladil,

ač není naděje, ač není cesty

život už rozdělil, ochranné vesty

proti všem střelám,

skutkům co dělám,

proti všem láskám,

úsměvům, vráskám,

a proti samotě v přetěžké době

dal místo setmělé, pod zemí - v hrobě

---