Popálený

Unášet dál nechávám se nocí lenivou.

A těším se až do klína temnoty snese se mé zohavené tělo.

Pak čistý sám sobě si připadám. A z té slepé chvilky

jsem šťastnější než ze slunného rána.

,,Noci, proč jen tak krátká jsi?"

Do mých uší vnikají nabroušené střepy kohoutího kokrhání.

Po krku mi stéká krev.

Nový den se probouzí. A já z té děsivé představy, že se znovu uvidím,

beru jehly mezi prsty , a oči propíchám.