Tíseň Tiká

Je něco málo po půlnoci. Nemusím jít ještě spát. Hledám sílu noční suitě. Snažím se něco cítit se šostakovičovou osmou. Ale drama hřmící z reproduktorů mě děsí. Po kousíčcích ztlumuji hudbu, už je sotva slyšitelná. Teď mě neprozradí. Hlasitá a intenzivní může být slyšet. Udat moji pozici nepříteli ať už je to cokoli. Cítím ho někde uvnitř.

Musím se skrývat. Nevycházet a pečlivě dodržovat zatemnění. Nesmí mě najít. Odjímám si radosti, ve strachu z čehosi co krouží už blízko.

Cosi beztvarého co mě připravuje o poslední volný večer, co bere emoce a nechává jen prorůstající tíseň bez tváře. Vstupuje v píštalách synfonie. Bahnivá voda se zelenými odlesky říká: „jinudy nemůžeš, půjdeš přes smrdutou bažinu, těžko projdeš. A i kdyby bahení mor ti v těle zůstane.“

co cosi nehmotné ale křičící mě do bažiny nakonec zažene. Možná pak mě to přestane pronásledovat, možná pak zažiju jiný smutek otrávené duše.

Nemám moc sil, usedat ke klávesnici a stvůru mlátit přes pařáty. I toto ze mě vyssává. Nechává jen šedivého člověka. Obal od chipsů, mastnej papír od salámu, prázdnou krabičku cigaret.

Jako by jediný účelem bylo zítra se probudit pro věci nemilé, nutné ale nijak hezké. Zas se dopotácet, a odpotácet si povinnost. A po té co jí pro dnešek zakroutím krkem, jít na rande se šelmou co požírá radost.

Kdybych dokázal brečet, utopil bych jí v slzách, v něčem co mi nevzala. Brečel bych pro selátka v masokombinátu, pro lásku které není, nad samotou a bezcestím. I nad radostí která kvete kolem mě, ale vždy mimo můj květináč. Nad dětmi pijícími sunar, nad vykrmenými kočkami, nad ořechem který zevnitř hnije a brzy bude pokácen.

Nedokážu ale vést takovou guerillu. Prostě necítím. Nic. Krom tísně jenž mě věnčí.

Bude tomu tak už napořád?

Je nějaká naděje? Nebo je formou, krásou v rétorice, ktéré je tak málo, že slovy se musí sochat?

Nevím, uzavřen ve svém kruhu nacházím to co jsem zahodil. Odpadky mi k duhu nijak nejdou, ale jsou jistotou zas a znovu nalezenou.

Až zítra budu se dívat na lidi připravené k nástupu do autobusů, zas se mi bude skalka smát.

Hle zde stojí ten

kdo nedostal do rukou cokoli

co měl by rád

lovit neumí, tak na kraji sídlišť schopných

je odsouzen dívat se a skomírat

zbytky se živit

zůstat bez cesty

hlavu zamotanou texty

a tak i dožít.