Vanaprastha - 21.

šukravár, 1. října 45

ýden propršel a už je říjen. Po ránu je chladno; mrznou mi uši a zebou ruce, když jdu do bezdomoví – dnes pro letošní rok naposledy. Budu se loučit s lesem i s mým ášramem, tam v nedobytých houštinách mých. Táta je sám doma, ježto máma je v lázních, a tak jsem mu slíbil, že se po víkendu vrátím. A bude to návrat letos definitivní; následující tři dni a noci budou letos v lese moje poslední. Ráno je zima, v noci je zima, brzy se stmívá a všechno je po deštích mokré, vlhké, zatopené, rozblácené a slunce už nemá tu dřívější sílu, aby zjednalo nápravu a vysušilo a ohřálo zemi i všeliké pozemské tvory na ní.

         Cesta dnes byla volná, ale viděl jsem jen jednu ustrašenou srnku, vyšedší z remízku, ana přebíhá holé pole. Ve vesnici jsou pak k vidění alespoň koně a chudáci bílé krůty zavřené ve stísněné drátěné ohradě. Je mi jich líto. Mám hrůzu z toho, že někdo musí takto nezvířecky přežívat v tak hrozných podmínkách, odsouzen jen k co nejrychlejšímu vykrmení a následnému zavraždění a sežrání. Mám z takových věcí hrůzu, poněvadž se to nebezpečí týká i mne a každého dýchajícího tvora. Tady někde život ztrácí smysl a my trpící, my kdož přemýšlíme o takových věcech, se pak začínáme ptát po jeho hodnotě. Víme, že v područí člověka takové nebezpečí vskutku reálně hrozí a že v jistém smyslu by lidstvo chtělo mít všechny živé tvory, ať lidské či nelidské, takto ujařmeny, poníženy a využitkovány pro lidské účely, jež jsou vždy chorobné, zvrácené a zlé. Víme, že právě toto je pravým smyslem veškerých lidských dějin a že svět pod jejich nadvládou neodvratně směřuje k celosvětovému koncentráku a celosvětovým jatkám. Víme to a děsí nás to, poněvadž my jasnozřiví, my předvídaví to už víme dávno dopředu. Předvídáme ve svých živých snech, v náznacích a střípcích současnosti, že budoucnost bude velmi zlá. Nyní ještě žijeme v poměrně idylických časech; stále ještě mohou být někteří z nás vyvolených svobodní a divocí a šťastní a stále ještě můžeme najít pro sebe kousek toho, co zbývá z přírody. Ale je to stále obtížnější. Také my, divocí lidé, jsme vymírajícím druhem. Z nás povstanou již jen lidé misantropičtí, neboť i my už jsme misantropy...

Celou cestu je krásné ticho a z tvorů jsou nejvíce vidět jen ptáci. Ochutnal jsem poslední ostružiny, ale jsou nechutné, mdlé.

         Krosna s veškerým vybavením, kterou jsem na odchodu umístil do rozsochy jednoho modřínu, samozřejmě spadla, třebaže se mi zdálo, že tam drží pevně, a nejen že trošku namokla a věci v ní zvlhly, ale také se tím pádem do ní zase dostal hraboš undír. Trochu ochutnal kousek spacího pytle a dlouho po postavení stanu jsem ještě zjistil další novou díru ve stanu. Docházejí mi záplaty i lepidlo. Ještě že jsem tu letos naposledy.

         Sluníčko svítí, ale dlouho mu to nevydrželo; zase se obloha zatahuje. Zanedlouho už také ohlašuje svoji přítomnost undír, když se hned dvakrát po sobě snaží dostat pod podlahu.

         Začal jsem si okamžitě dávat schnout věci a připravovat otop na oheň. Jistě jej bude více než třeba v těchto posledních třech nocích. Dřevo, jehož se všude po lese povaluje spousta, je nicméně dost vlhké.

         K četbě mám na rozlučku s mým „indickým“ rokem knihu Dušana Zbavitele Starověká Indie. „Doma“ už jsem z ní mezitím přečetl 130 stran. Stále se z ní dozvídám ještě mnoho nového a pro mne dosud neznámého ze života ve starověké Indii, ale už toho také mnoho nezbývá k objevování; většinu z toho už dobře znám.

         Indický starověk muselo být úžasné údobí – vlastně starověk celý a kdekoliv po světě. Bylo to takové léto lidstva, které však skončilo v plískanicích novodobých pochmurných časů, stejně jako skončilo i mé letošní „indické“ léto, úžasné léto, i když se oproti jiným létům vydařilo méně, hlavně co do počasí. Bude se mi stýskat. To jsem poznal už teď, když jsem byl „doma“ nedobrovolně zavřen deštivým týdnem a z okna jsem mohl pozorovat jen nevlídnou oblohu, žloutnoucí listí, jež opadává se stromů stále hojněji, a ptáky, kteří budou ve městě přezimovat spolu se mnou. Blíží se to a Já jsem si vyměřil poslední tři dny a noci v lese. Nedá se nic dělat; v lese to přestává být na konci roku příjemné. Škoda, že jsem se nenarodil v Indii – a třebas ve starověku! Stále bych se tam mohl věnovat mým oblíbeným osamělým meditacím, požívat za to celospolečenské vážnosti a úcty a mohl bych tam hlavně zůstávat po celý rok bez přerušení v lese. Ale tady v Čechách? Co tady může vanaprastha dělat? Dlouho mu to poustevničení nevydrží a musí se vrátit včas na zimu „domů“, do městského bytu v domě, jenž je mu vězením, a mezi lidi, jež nenávidí; z vanaprasthy, z toho, jenž odešel do lesů, se v Čechách musí nevyhnutelně stát grhastha, tedy ten, jenž pobývá v domě; z tvora vyššího, ba vůbec nejvyššího řádu, z vítěze nad životem, se tedy musí degradovat v něco nižšího, ba nejnižšího: v obyvatele města. Čechy nejsou duchovní ani filosofická země...

Nasbíral jsem dříví na oheň, přečetl jsem si deset stránek ze Starověké Indie a usnul jsem. Nespal jsem však tentokrát tak dlouho, jako obvykle v první den v lese. Probudil jsem se už asi za hodinu. Slunce ještě nezapadá, ale už je citelné chladno. Je mi dokonce taková zima, že si oblékám zimní péřovou bundu a musím se jít trochu projít, abych se zahřál.

         Procházel jsem se po západním lese nakonec tak dlouho, že posléze slunce zapadlo a Já se vrátil do stanu až se soumrakem. Obešel jsem svá známá a oblíbená místa, s nimiž jsem se už v duchu loučil a poseděl jsem na posedu. Viděl jsem srnku pomalu přecházet stezku a za ní ji následovalo její mládě, které si mne všimlo a chvilku se na mne dívalo. Neviděl jsem jediného lidáka, a to ani zdálky. Aspoň tu rozlučku, že mi nic lidského nezkazilo.

         V noci jsem zapálil ohníček. Připravené seno, klestí i dřívka však byla dosud vlhká a hořela špatně; byl jsem rád, že se mi vůbec podařilo oheň zapálit.

         Asi dvě hodiny jsem proseděl v teple a záři ohně agniho než se mi začalo chtít spát. Vlezl jsem rychle do nevyhřátého spacího pytle, dokud jsem byl zahřátý od agniho, uzavřel jsem stan, aby netáhl dovnitř noční chlad a vlhkost, a usnul jsem.

         Za pár hodin jsem však procitl zimou a dál jsem strávil celou zbývající noc jen v polospánku. Pro lezavou zimu se nedalo pořádně spát. U ohně se také nedá sedět celou noc... – a vyhlídka na další takovéto kruté noci mě donutila uvažovat o již zítřejším definitivním stažení se z lesa. Ta dlouhá mrazivá noc byla nekonečná. Těsně před svítáním jsem vůbec nemohl spát, a proto jsem se najedl, přečetl pár dalších stránek ze Starověké Indie a došel si na záchod. Obloha se již na východě světlá, ale noční srpek měsíce a hvězdy stále vévodí dosud temné obloze. Krásná noc, jen kdyby nebyla taková zima. Zalézám honem zpátky do nedostatečně zahřátého pelíšku a ještě jednou usínám. Je půl šesté.

šanivár, 2. října 45

dyž jsem se konečně dočkal rána, zjistil jsem, že už je půl desáté a sluníčko že již osvětluje stan, avšak neohřívá. Posadil jsem se a znovu jsem zauvažoval, mám-li se již dnes stáhnout z lesa, nebo to vydržet až do pondělí. Vidina právě začínajícího hezkého dne nakonec nebyla tak silná, aby přebila vidinu podstatně horší, a to představu dalších dvou nekonečných mrazivých nocí. Rozhoduji se rychle: musím to tady už pro letošek sbalit. Nechtěl jsem to ukončit takto neočekávaně a nakvap, ale nedá se nic dělat. Už to tu prostě není příjemné; zbytečně bych zde pouze trpěl zimou. Musím dokonce překousnout i nezanedbatelnou nevýhodu, že je šanivár, tedy sobota a že tedy lidáci mají volný den a že jich tedy bude po cestě plno. Pro jednou už to budu muset přetrpět. Jsem rozhodnut. Odcházím. Ještě že jsem se včera odpoledne a večer tak pěkně na rozloučenou prošel po lese. Aspoň to. Život tím nekončí, i když mně to tak teď právě připadá. Příští rok snad bude také léto a kdesi snad ještě zůstane kousek volné přírody, kam se budu moci uchýlit před lidstvem. Jdu. Nesnáším toto balení a stěhování se pryč.

Na to, že je obávaná sobota, nedopadla má závěrečná cesta do verbežárny až tak úplně nejhůř. Extempore jsem zažil jen jedno, a to hned dole ve vsi Haidžarí. Procházel jsem kolem víkendové chalupy brněnských „lufťáků“, kde mě začal sledovat jejich bílý psíček. Šel za mnou tiše jako ocásek až na silnici, ale tam, zničehožnic, začal za mnou stěkat a vyprovázel mě takto hlučně po celý krátký úsek silnice. Nevychované velkoměstské psisko. Připadal jsem si jako vyvrhel, štvaná zvěř, zloděj. K jeho štěkání se samozřejmě připojil od nárožního domu ještě i druhý pes, takže se i koně otáčeli, co že se to děje. „Lufťáci“ byli venku před domem, ale neozvalo se jediné, byť třeba formální slůvko napomenutí nebo přivolávání. Připadalo mi, jako by se i ti koně ptali, zdali si to nechám líbit. Uvnitř jsem zuřil. Byl jsem z toho jeho ustavičného štěkání za mými zády už tak otrávený a nakonec i vzteklý, že jsem se za odbočkou na polní cestu už neudržel a náhle zprudka jsem se otočil a s tygřím řvaním jsem se zpoza živého plotu rozběhl i s plnou polní na zádech na toho uřvaného velkoměstského bastarda. Čokl se lekl, zahrabal naprázdno na kluzkém asfaltovém povrchu silnice svými drápky a dal se poděšeně na útěk. Měl štěstí: kdybych ho byl dostihl, zašlapal bych ho do země! To by ho naučilo zahrávat si s divokým zvířetem. Ostatně, ten tygří řev se mi podařilo napodobit vcelku věrně, že jsem se i Já sám divil, co za příšerné zvuky ze mne vycházejí. Čokl z toho musel mít šok a muselo to být slyšet hodně daleko. Něco takového se mu ve městě ještě asi nestalo. Snad se dokonce podivili i vesničané a ti „lufťáci“, nechápajíce souvislosti. V tu ránu jsem měl od čokla pokoj. Ještě jsem ho slyšel kdesi daleko za mnou, ale víckrát už se nepřiblížil. S „tygrem“ holt nejsou žádné hrátky.

         Považoval jsem celé extempore jen za předzvěst dalších konfliktů, a proto jsem se trochu připravil a ozbrojil se pěkným tvrdým kamenem velikosti pěsti, abych ho příště případně po dalším otravném psisku mrštil. Zásah takovýmto těžkým kamenem do psí hlavy nebo do jakékoliv jiné části psího těla je velmi účinným prostředkem sebeobrany a dostatečnou hrozbou je už samo vržení kamene po útočníkovi. Čokli si nedovedou spočítat, kolik kamenného střeliva máte ještě po ruce, a proto bezhlavě utíkají, jako kdybyste měl po kapsách celý kamenolom. Bastardi. Strčil jsem ten kámen do otevřené kapsy u vesty a šel jsem odhodlaně a s tvrdými rysy ve tváři dál. Nikde mne už naštěstí nikdo nenapadl a lidáků bylo po cestě málo.

         Tak tedy namasté, nashledanou můj milý lese zase v lepších časech, až se kolo roku otočí svou příznivější, teplejší částí a příroda opět otevře svou vlídnou náruč pro osamělého lesního poustevníka, po indicku vanaprastha zvanému. Nechť je mu nadcházející zima lehká a lidští sousedé snesitelní. Namasté! Namasté!

KONEC