V zámince odpuštění - kapitola č.1

Prší.
 

Prý  že déšť je jen nářekem svatých. Někteří si povídají, že jsou to kapky krve snášející se z otevřených zlomených srdcí.
Ale převládá názor, že déšť je pouhou vodou  z mraků.
Nenašli byste jedinou věc, na které by se shodli všichni do jednoho.
 

Mladá dívka šla rychlým krokem směrem ke zpovědnici. Sedla si a čekala, až se ozve hlas, který by jí měl ulehčit v jejím trápení.
"Co si přeješ, dcero?"
"Odpovědi na otázky."
"Jsem jen muž sloužící bohovi..."
"Já vím kdo jste. Mnozí říkají, že když člověk lituje svých hříchů, jsou mu odpuštěny."
"Ano. Tak jest."
"Ale co když člověk těch hříchů nelituje? Nelituje, že je udělal, ale lituje toho, že způsobily bolest jiným?"
"V tom případě těch hříchů lituje."
"Budou mu odpuštěny?"
"To je v rukou božích."
Dívka vstala. Bez jediného děkovného slova opustila tento prostor, který se jí štítil více, než cokoli jiného.